„Ale naopak!“ vyjekl Icik. „Teď teprve se rozjedou na plný obrátky!
Jestli totiž nebudou mít faktickýho nepřítele, budou si ho muset vymyslet.
A jak ukazuje celosvětová zkušenost — nejstrašnější nepřítel je nepřítel vymyšlenej. Já vás ujišťuju, že se budou dít věci! Počet lidí v armádě se bude muset zdvojnásobit…“
„Ale?“ usmíval se dál plukovník. „To by mě zajímalo, kdo bude vymýšlet.
Nebudete to vy, milý komisaři?“
„Vy!“ pronesl vítězně Icik. „Vy především.“ Pak začal ukazovat na prstech: „Za prvé budete muset při generálním štábu vytvořit oddělení politické propagandy…“
Někdo zaťukal, a než se Andrej stačil ozvat, vstoupili Quejada a Ellizauer.
Quejada se mračil a Ellizauer hleděl kamsi ke stropu a neurčitě se usmíval.
„Prosím, pánové, posaďte se,“ pobídl je chladně Andrej. Pak zabubnoval prsty na stole a řekclass="underline" „Kacmane, začínáme!“
Icik tedy už nedokončil svou předpověď týkající se plukovníka — a hbitě se otočil k Andrejovi. Plukovník se v křesle narovnal a ruku položil na rukojeť hůlky.
„Pane Quejado, máte slovo,“ řekl Andrej.
Šéf vědecké části expedice seděl přímo před Andrejem a měl kolena hodně daleko od sebe, což umožňovalo nepříliš vábný pohled na propocené kalhoty v rozkroku. Ellizauer si jako vždycky sedl přímo za něj a celý se schoulil, aby mezi ostatními tak nečněl.
„V geologii není nic nového,“ soukal ze sebe Quejada. „Všude je jíl a písek. Stopy po vodě veškeré žádné. Býval tu vodovod, ale voda v něm už dávno žádná netekla. Možná právě kvůli vodě odtud všichni odešli, to nevím… Tady jsou údaje o slunci, větru a dalším…“ Vytáhl z náprsní kapsy kousek papíru a hodil ho před Andreje. „Víc toho zatím nemám.“
Andrejovi se to jeho „zatím“ sice nelíbilo, ale přikývl a zadíval se na Ellizauera: „A co doprava?“
Ellizauer se napřímil a přes Quejadovu hlavu řekclass="underline" „Za dnešek jsme prošli třicet osm kilometrů. Motor druhého pásového traktoru potřebuje generálku. Je mi líto, pane poradce, ale nic jiného se nedá dělat.“
„Ale…,“ zaváhal Andrej, „jak dlouho taková generálka může trvat?“
„Dva tři dny,“ odpověděl Ellizauer. „Některé součástky se dají vyměnit, některé opravíme. Možná to budou čtyři dny. Možná pět.“ „Možná deset,“ podotkl Andrej. „Dáte mi své hlášení?“
„Možná deset,“ připustil Ellizauer a znovu se tak neurčitě usmál. Ani se nenamáhal vstát — jen se natáhl a podal Andrejovi přes Quejadu svou písemnou zprávu.
„Děláte si legraci?“ pronesl ledově, ale naprosto klidně Andrej.
„To jako… z čeho, pane poradce?“ vylekal se Ellizauer. Nebo se aspoň vylekaně zatvářil.
„Tři dny, nebo deset dnů, pane inženýre?“
„Je mi líto, pane poradce, ale…“ zabrumlal Ellizauer, „já se neodvážím přesně to odhadnout. Nemáme tu přece autodílnu… A potom — ten můj Permjak není v pořádku! Má nějakou vyrážku a celý den zvracel. A je to můj hlavní mechanik!“
„A co vy?“
„Já… udělám, co bude v mých silách. Jenže tady jde o to, že v našich současných podmínkách…“
Ještě chvíli o překot vysvětloval, jak je to složité s řidiči i s vybavením, které na cestu dostali, že tu nemají pořádnou vrtačku a ten speciální zvedák, na který on, Ellizauer, předem upozorňoval, že taky nedostali — a vezměte si třeba jen takový problém, co teď mají s písty a s čepy… Mlel a mlel — a stále tišeji a stále méně srozumitelně, až zmlkl. Andrej mu po celou tu dobu upřeně hleděl do očí a bylo mu naprosto jasné, že tenhle zbabělý dlouhán lže, jako když tiskne, a sám se už do svých lží zamotává… A že teď snad ani neví, co by ještě povídal, chápe, že ostatní jeho lež prohlídli, rád by se ze všeho nějak vyvlíkl, ale neví jak, takže bude muset na své lži trvat, i kdyby třeba trakaře padaly… Pak se Andrej podíval do Ellizauerova písemného hlášení. Přeletěl očima nedbale načmárané řádky, ale nic z toho, co tam bylo, nevnímal. Domluvili se, neřádi, uvědomoval si v rozčilení. I tihleti se na mě domluvili…!
Co teď? Škoda že tu nemám pistoli… Zmáčknout Ellizauera, seřvat ho, aby dostal strach? Ne… Tou hlavní osobou je tu určitě Quejada. A ten chce, aby všechno zůstalo jenom na mně. Všechny starosti, problémy…, všechno bych měl odskákat jenom já! A já mu věřil, hnusákovi odpornýmu!
Andrej by nejraději zařval z plných plic a praštil vší silou do stolu… Mlčení přítomných už bylo nesnesitelné. Icik sebou najednou zamlel na židli a vychrliclass="underline" „A o co vlastně jde? Koneckonců — nemáme kam spěchat! No tak se na pár dní zastavíme…! Tady v těch domech můžou být archivy, knihovny… Není tady voda, to je pravda, ale nějaká skupinka ji může jít hledat…“
Quejada ho přerušiclass="underline" „To je pitomost,“ vyjel ostře. „Pánové, přestaňme plácat nesmysly!
Kápněme si božskou! Tahle expedice ztroskotala. Vodu jsme nenašli, ropu taky ne. A ani jsme nic při takovéhle organizaci geologického průzkumu najít nemohli. Ženeme se dopředu jako blázni, lidi jsme úplně utahali, motory se poroučejí. Disciplína je v háji, táhneme s sebou dokonce i děvku a bůhví koho ještě… Nikdo už dávno na nějaký úspěch expedice nevěří, na všechno se kašle. Lidi už prostě nechtějí jít dál, nechápou, proč by měli… A co jim na to můžeme říct? Co se týká kosmografie — naše předpoklady nevyšly. Čekali jsme polární zimu a dostali jsme se do rozpálené pouště.
Výběr členů expedice byl proveden špatně. Kdo se namanul, ten byl zařazen… O lékařském zabezpečení se nedá ani mluvit. Takže výsledek všeho ani jiný být nemohclass="underline" úpadek morálky, zhroucení disciplíny, odpírání poslušnosti… dneska sice ještě opatrné, ale zítra už z něj bude vzpoura. To je všechno.“
Quejada domluvil, vytáhl cigaretu a zapálil si.
„Tak co tedy navrhujete, pane Quejado?“ vypravil ze sebe Andrej sevřeným hlasem. Nenávistně hleděl na svého nepřítele a oknírovaný odulý obličej před ním plul v jakýchsi podivných pavučinách. Andrej měl hroznou chuť Quejadu udeřit. Praštit ho lampou přímo do těch knírů… „Myslím, že to je jasný,“ odpověděl znechuceně Quejada. „Musíme udělat čelem vzad a táhnout nazpátek. Okamžitě. Dokud ještě dejcháme.“
Jen klid, říkal si v duchu Andrej. Teď je nejdůležitější zachovat klid! A moc nemluvit… A v žádném případě se nehádat. Klidně poslouchat a mlčet.
Tak rád bych mu ale jednu vrazil…!
„To je fakt,“ ozval se Ellizauer. „Jak dlouho ještě máme pokračovat? Mí chlapi se mě ptají: Co to má znamenat, pane inženýre? Říkalo se, že půjdeme, dokud nezačne zapadat slunce. Jenže ono se nějak spíš zvedá…!
Tak se řeklo, že toho necháme, až bude v zenitu. Tam ale nebývá nikdy.
Jednou poskočí níž, jednou výš…“
Jenom se nehádat, opakoval si tvrdošíjně Andrej. Jen ať si mluví! Chvílemi je to dokonce zajímavé, co si dokážou navymýšlet. Plukovník mě nezradí — a armáda je vždycky rozhodující… Armáda! Že oni toho seržanta Vogela předem zpracovali? Prevíti!
„No… a co vy na to?“ zeptal se Ellizauera Icik.
„Na co?“
„Říkáte, že se vás ptají. Tak co jim odpovídáte?“
Ellizauer pokrčil rameny a zabrumlaclass="underline" „Co jim můžu odpovídat? To bych taky rád věděl, co jim mám říkat…“
„To znamená, že jim neříkáte nic?“ „Co asi tak můžu…?“ brumlal dál Ellizauer. „Jedině to, že vedení tomu rozumí líp.“
„To je odpověď!“ vyjekl s vykulenýma očima Icik. „Takový odpovědi spolehlivě zlikvidujou morálku celý armády — nejen pár nebožáčků šoférů!
To je nejlepší: Chlapi, já bych šel třeba hned teď nazpátek, ale ten dobytek velitel mi to nedovolí… Sakra, je vám vůbec jasný, proč jsme se na tu cestu vydali? A dobrovolně! Nikdo nikoho nenutil.“
„Poslouchejte, Kacmane,“ skočil mu do řeči Quejada, „mluvte k věci!“
Icik se na něj ani nepodíval, dál upíral oči na Ellizauera: „Věděl jste, že to nebude snadná záležitost? Věděl. Věděl jste, že se nechystáme na procházku růžovým sadem? Věděl. Věděl jste, že pro Město je tahle expedice důležitá? Věděl… A jste přece vzdělaný člověk, jste inženýr!
Takže jste musel rozumět rozkazu: Jít tak dlouho, dokud budou stačit zásoby vody a pohonných hmot… Moc dobře jste tomu rozuměl, pane Ellizauere!“
„Ale vždyť já to nepopírám,“ řekl polekaně Ellizauer. „Já se jenom snažím vysvětlit, že to moje vysvětlení…, že prostě některé věci vysvětlit neumím, takže nevím, jak odpovídat, když se mě ptají.“