„Nechte těch vytáček,“ okřikl ho Icik. „Je to jasný: Bojíte se jít dál, takže další cestu sabotujete. Morálně jste rozložil své podřízené a teď si sem ještě jdete stěžovat. Vždyť vy na tom osobně nejste ani tak zle! Nejdete po svých — celou cestu se vezete!“
Jen do toho, Iciku, kluku zlatá, říkal si spokojeně Andrej. Dej mu to sežrat, hajzlovi… Už teď je z toho celej podělanej, za chvilku se omluví, že si musí odskočit… „Vůbec tu vaši paniku nechápu,“ pokračoval rezolutně Icik. „Geologové nemají úspěch? No a co? A bez kosmografie se taky nezblázníme… Vždyť je přece jasná věc, že naším nejdůležitějším úkolem je shromažďování informací o dosud neznámém teritoriu! A já už dneska můžu prohlásit, že expedice získala hodně nových poznatků a může jich získat ještě daleko víc. Rozbil se nám pásák? Copak to je nějaký problém? Tak ať ho někdo spraví — to je jedno, jestli si s tím bude hrát dva dny, nebo třeba deset… Ti nejunavenější a nemocní zůstanou tady — a my s druhým traktorem pojedeme klidně dál. Až najdeme vodu, počkáme u ní a ta první parta nás dojde.
Vždyť je to jednoduchý, žádnej problém v tom nevidím!“
„Samozřejmě, Kacmane, je to jednoduchý,“ zasyčel vztekle Quejada.
„A co takhle kulku do zad — to byste nechtěl? A nebo přímo do ksichtu?
Vy prostě žijete jen těmi svými archivy a všechno ostatní je vám fuk. Vojáci už dál nepůjdou. Vím to, slyšel jsem je, když se domlouvali.“ Ellizauer za Quejadovými zády se náhle vztyčil a s nejasným brumláním se chytil za břicho. Pak se rozběhl ven. Krysa utíká, pomyslel si škodolibě Andrej. Zbabělec hnusnej….
Quejada zřejmě Ellizauerův úprk nezaznamenal a pokračovaclass="underline" „Ze svých lidí se můžu spolehnout snad tak na jednoho geologa. Z vojáků a šoférů se nedá věřit nikomu. Samozřejmě že jednoho nebo dva můžete zastřelit, na chvíli to lidi možná odradí, ale nejsem si tím jist. Spíš o tom pochybuju… A navíc si myslím, že na něco takového nemáte morální právo.
Nechtějí jít dál, protože si říkají, že byli podvedeni. Nic kloudného tahle vyčerpávající cesta zatím nepřinesla a oni už nevěří, že ještě snad přinést může. Ta úžasná legenda, kterou si geniálně vymyslel pan Kacman, ta už nezabírá. Nějaký Křišťálový palác už nikoho nedojímá. Teď se, Kacmane, vykládají legendy úplně jiné!“
„To je pitomina,“ zajíkl se samým rozhořčením Icik. „Já jsem si nic nevymýšlel!“
Quejada pobaveně mávl rukou: „No dobrá, dobrá, teď už je to stejně jedno. Teď už je všem jasné, že žádný palác na nás nikde nečeká, takže se o tom nemusíme dohadovat… Pánové, vy přece dobře víte, že nejméně tři čtvrtiny účastníků expedice se dobrovolně přihlásily jen proto, že z toho něco budou mít. Jenom proto! A co tedy z toho prozatím mají? Krvavé průjmy a zavšivenou holku na noční pobavení. Ale to není nejpodstatnější… Oni jsou zklamaní, ale navíc ještě mají strach! Za to ovšem můžeme poděkovat panu Kacmanovi. A taky panu Pakovi, kterého jsme tak dobromyslně přijali mezi sebe. Tihle dva pánové se postarali o to, aby se všichni účastníci expedice dověděli, co nás ještě čeká. A lidi se teď bojí třináctého dne. Mají strach z mluvících vlků.
Nestačilo, že jsme se už setkali s vlky, co vypadají spíš jako žraloci, teď se zřejmě ještě můžeme těšit na mluvící vlky! Lidi mají strach i z nějakých Kovohlavců… A když se vezme v úvahu, co už jsme na vlastní oči viděli… Všichni ti němí s vyřezanými jazyky, opuštěné lágry, které byly nejspíš koncentráky, šílení kreténi, kteří se v jednom kuse modlí — a jiní kreténi, kteří jsou moc dobře ozbrojeni a za každým rohem číhají, aby nás odpráskli — to se nedá zapomenout. A k tomu připočtěte to, co jsme viděli dneska tady v těch domech: kostry v zabarikádovaných bytech! To všechno dohromady vás musí naplňovat nadšením, že? A jestliže se ještě včera někdo z vojáků bál ze všeho na světě nejvíc seržanta Vogela, dneska je mu Vogel úplně lhostejný. Dneska myslí na daleko děsivější strašáky!“
Quejada se konečně zadýchal a zmlkl. Pak si otřel odulý obličej, úplně zalitý potem.
A tu plukovník nadzvedl jedno obočí a ironicky pronesclass="underline" „Já mám takový dojem, že vy taky máte pořádný strach, pane Quejado.
Nebo se mýlím?“
Quejada po něm sekl zarudlýma očima.
„O mě se nestarejte, plukovníku,“ zavrčel. „Jestli se něčeho bojím…, tak to je kulka mezi lopatky. Z ničehož nic kulka… A to prosím od těch, s kterými soucítím.“
„Takhle tedy…,“ prohodil plukovník. „To je těžká věc… Já můžu uvažovat o současném stavu téhle expedice, ale nemůžu veliteli expedice poroučet, jak má postupovat. Mým úkolem je plnit rozkazy. Považuju za nutné vám ale říci, že veškeré úvahy o odpírání poslušnosti a o vzpouře jsou pro mě něco jako mlácení prázdné slámy. Nestarejte se o mé vojáky, pane Quejado! Jestli chcete, předejte pod mé velení i ty z vašich geologů, kterým nevěříte. Já se jich s radostí ujmu… Teď bych ale rád obrátil vaši pozornost, pane poradce…,“ řekl naprosto stejně klidným tónem a otočil se k Andrejovi, „na fakt, že dnes se tu nějak moc mluví o vojácích, přičemž své úvahy pronášejí ti, kteří k vojákům žádný oficiální vztah nemají.“
„O vojácích mluví ti,“ vpadl mu rozhořčeně do řeči Quejada, „co s nimi tráví dny i noci, jedí společně s nimi, spí vedle nich…“
Najednou nastalo ticho. Kožené křeslo zaskřípělo, jak se v něm plukovník napřímil. Mlčel… Tichounce se otevřely dveře a do místnosti proklouzl Ellizauer. S nevinným úsměvem se v předklonu zasunul na své místo.
Andrej upíral oči na plukovníka: No tak! Podej si Quejadu! Vraž mu jednu! Přes tu hubu nestydatou, vraž mu ji…!
Konečně plukovník otevřel ústa: „Pane poradce, žádám vás, abyste obrátil svou pozornost i na to, že mezi členy vedení se dnes nezdravě projevila shovívavost vůči — sice leckdy pochopitelným, nicméně nevhodným a neomluvitelným — náladám, vyskytujícím se mezi mými podřízenými. Jako velící důstojník vám oznamuji, že v případě konkrétních projevů této shovívavosti budu postupovat vůči těm, kdo tak učiní, podle předpisů týkajících se polních podmínek. Pokud jde o to ostatní, ujišťuji vás, pane poradce, že armáda je připravena plnit veškeré vaše rozkazy.“
Andrej si tiše oddechl a spokojeně se podíval na Quejadu. Ten se pokoušel o úsměv a od nedopalku staré cigarety si zapaloval novou. Ellizauer se skrčil tak, že ho skoro nebylo vidět.
„A jakpak se v polních podmínkách postupuje vůči takovým nositelům konkrétních projevů shovívavosti?“ zajímal se Icik, zjevně také spokojený plukovníkovou reakcí.
„Jsou oběšeni,“ odpověděl suše plukovník. A znovu bylo ticho. Tak to bychom měli, říkal si Andrej. Doufejme, pane Quejado, že je vám teď všechno jasné! Nebo se snad budete chtít ještě na něco zeptat? Ne…, vidím, že už se ptát nechcete… To víte: armáda!
Armáda má poslední slovo! Jenže já stejně úplně nechápu, kde se v plukovníkovi vzala taková jistota. Nebo je to jen maska? Já v téhle chvíli taky asi vypadám sebejistě. Nebo bych tak aspoň vypadat měl… Je to má povinnost tak vypadat!
Zachmuřeně se na plukovníka podíval.
Saint-James seděl v křesle bez hnutí — napřímený, vyhaslou dýmku ve stisknutých zubech. Byl velice bledý. Třeba je to vzteky, pomyslel si Andrej, doufejme, že je to jen vzteky… Sakra, honem něco…, Andrej cítil, že se ho zmocňuje panika, a bleskově se rozhodl. Vyhlásí odpočinek. Dají si pořádnou pauzu… A Kacman musí najít vodu! Hodně vody — pro plukovníka… Třeba jen pro něj, ale musí ji sehnat! A ještě dneska v noci plukovník dostane dvojnásobný příděl vody!
Ellizauer se v předklonu nadzvedl a přes tlustého Quejadu žalostně zakňučeclass="underline" „Promiňte… Já už zase musím.“
„Seďte!“ řekl Andrej. „Hned skončíme.“ Zvrátil se v křesle dozadu a dlaněmi sevřel opěradla. „Rozkaz na zítřejší den. Odpočinek! Zastávka bude několikadenní. Ellizauere, vy se budete snažit dát do pořádku rozbitý traktor! Dávám vám na to tři dny, tak si s tím laskavě poraďte… Quejado, vy se zítra budete celý den věnovat nemocným. Pozítří se mnou půjdete na hloubkový průzkum. Kacmane, vy taky půjdete… Vodu, Kacmane…!“ zabubnoval prsty po desce stolu, „musíte najít vodu! Pane plukovníku, vy budete zítra celý den odpočívat. To je rozkaz! Pozítří převezmete velení tábora. Všechno, pánové! Můžete jít.“