Kapitola 2
Andrej si baterkou svítil pod nohy. Rychle vyběhl ještě o jedno poschodí výš — mířil už ke čtvrtému… Sakra, copak to nestihne? Musel se na okamžik zastavit, aby překonal strašlivé nutkání. V jeho střevech se cosi harašivě přesunulo a na chvíli se mu ulevilo. Chlapi mizerní! pomyslel si, dokonce i schody zaneřádili, člověk si pomalu nemá kam stoupnout! Doběhl až nahoru a vrazil do prvních dveří. Se skřípěním se otevřely. Andrej nahlédl dovnitř a začichal. Zdálo se mu, že tu nic nepáchne… Posvítil si kolem sebe baterkou. Hned vedle dveří ležela na rozeschlé podlaze kostra.
Mezi špinavými cáry cenila své zuby lebka se zbytky rozježených vlasů.
Tak je to jasné… Chlapi se sem báli jít… Andrej se rozběhl dál chodbou a snažil se přitom vyhýbat výkalům. Dorazil k jídelně… A pak bylo něco, co asi bývala ložnice. Sakra, kde tady mají záchod?
Konečně ho objevil… Potom už mu bylo o něco líp, třebaže bolest ve střevech zcela neustoupila.
Celý zalitý chladným potem vyšel zase na chodbu a rozsvítil baterku.
Znovu narazil na Němého, který se tentokrát zády opíral o obrovskou lakovanou skříň — velké bílé dlaně si zasunul za široký opasek… „Hlídáš?“ zeptal se ho vlídně Andrej a hned dodaclass="underline" „Jen hlídej, hlídej!
Jenom nevím, co bys asi tak dělal, kdyby mě tu teď někdo vzal po hlavě.“
Uvědomil si, že si zvykl mluvit na tohohle zvláštního člověka jako na psa, a připadal si najednou trapně. Poplácal tedy Němého přátelsky po odhaleném chladném rameni a zvolna vykročil na prohlídku dalších místností.
Brzy za sebou zaslechl i měkké kroky Němého… Byt, kterým procházeli, byl velice pěkný. Měl spoustu pokojů se starožitným nábytkem, ze stropů visely těžké lustry, na stěnách byla v krásných rámech spousta obrazů — teď už bohužel zčernalých… Kdysi nádherný nábytek však neskýtal pěkný pohled. Opěradla křesel byla ulámaná, židle měly zurážené nohy, ze skříní někdo odtrhal dveře… Snad tady tím nábytkem topili, napadlo Andreje. Ale při takovém vedru, které tu je…? To je divné… Když se nad tím člověk zamyslel — celý tenhle dům byl nějak divný.
Není divu, že vojáci mají strach… Některé byty tu našli otevřené — a v těch nebylo vůbec nic. Jen holé stěny. Jiné byty ale byly zvnitřku zamčené, některé dokonce zabarikádované nábytkem — a když se podařilo vniknout dovnitř, všude se naskýtal stejný obraz: ležely tam lidské kostry. Vlastně to nebyla zvláštnost jen tohohle domu… Stejně to vypadalo i v okolních budovách a dalo se předpokládat, že ne jen v těch nejbližších, už prozkoumaných… Bylo to všechno vlastně naprosto nepochopitelné a dokonce ani Icik Kacman nedokázal najít alespoň trochu rozumné vysvětlení pro to, s čím se tu setkali. Proč někteří obyvatelé těchto domů utekli a vzali si s sebou absolutně všechno včetně knih — a proč někteří zůstali, zabarikádovali se v bytech a pravděpodobně v nich potom hlady a žízní zemřeli? Možná že zmrzli! Někde byly ještě pozůstatky jakýchsi primitivních kamen, někde bylo zřejmé, že se oheň rozdělával přímo na podlaze nebo na plechových plátech, které byly nejspíš utrhané ze střech.
„Rozumíš tomu, co se tady stalo?“ zeptal se teď Andrej Němého.
Němý váhavě zavrtěl hlavou.
„Byl jsi tu už někdy dřív?“
Němý kývl.
„To tu ještě lidi žili?“
Znovu zavrtěl hlavou… Andrej se pokoušel odhadnout, co asi bylo namalováno na obraze, který se změnil v černavou plochu. Zdálo se, že to mohl být portrét. Snad nějaká žena… „Je tohle místo nebezpečné?“
Němý jako by zkameněl.
„Chápeš, na co se tě ptám?“
Kývnutí.
„Můžeš mi odpovědět?“
Němý zavrtěl hlavou.
„I za to dík…,“ řekl zamyšleně Andrej. „Co si z toho ale vybrat? No dobrá… Půjdeme.“
Vrátili se do prvního patra. Němý si zase na chodbě zalezl do kouta a Andrej šel do své místnosti. S Icikem tam čekal Korejec Pak. Živě se spolu bavili, ale když Andrej vstoupil, zmlkli a Korejec vykročil Andrejovi vstříc.
„Jen si sedněte,“ pobídl ho Andrej a sám se hned taky usadil.
Korejec uctivě počkal — a teprve až po Andrejovi zlehka dosedl na samý kraj židle a ruce složil na kolenou.
Jeho žlutavý obličej působil velice klidným dojmem, ospalá očka bylo sotva vidět ve škvírkách opuchlých víček. Andrejovi tenhle člověk připadal přinejmenším zajímavý. Byl vždycky upravený, příjemný, ke všem se choval přátelsky, ale nikdy nebyl dotěrný, nikdy toho moc nenamluvil. Přívětivost a úcta k druhému… To z něj vždy vyzařovalo. A při tom všem byl tak trochu zvláštní… Jako kdyby si od ostatních držel distanc. A byl to on, kdo na třístém čtyřicátém kilometru dokázat zastavit nesmyslnou palbu při di voké přestřelce v rozvalinách! Vynořil se ze sutin, pozvedl ruku s otevřenou dlaní a šel pomalu do deště střel… „Nevzburcoval jsem vás ze spaní?“ zeptal se Andrej.
„Ne, pane poradce, ještě jsem si nešel lehnout, když jste pro mě poslal.“
„Co váš žaludek? Trápí vás?“
„Ne víc než ostatní.“
„Ale jistě taky ne míň,“ přikývl Andrej. „A co vaše nohy?“
„S těma jsem na tom líp než ostatní.“
„To je dobře. A jak se cítíte celkově? Jste hodně unavený?“
„Děkuju, pane poradce, jsem úplně v pořádku.“
„To je dobře,“ poznamenal znovu Andrej. „Víte, proč vás chci obtěžovat?
Pane Paku, zítra bude pro všechny den odpočinku. Pozítří bude pro většinu odpočinek pokračovat, ale já se míním vydat s malou skupinkou na průzkum. Na takových padesát, možná i sedmdesát kilometrů dopředu… Musíme totiž najít vodu. Nebudeme si s sebou brát nic zbytečného, musíme rychle postupovat.“
„Rozumím, pane poradce. A prosím o dovolení, abych se k vám směl připojit.“
„Díky za vstřícnost, pane Paku, chtěl jsem vás o to požádat. Takže: odcházíme pozítří v šest ráno. Vodu a jídlo na cestu vám vydá seržant. Domluveno?
Ale ještě něco: Co si myslíte — najdeme vodu?“
„Myslím že ano,“ odpověděl Korejec. „Něco jsem o těchhle místech slyšel vyprávět… Někde tu voda musí být. Dokonce prý jí tu bývalo dost, teď to asi bude slabší, ale pro naše potřeby to určitě bude stačit.“
„Voda už mohla vyschnout.“
Korejec zavrtěl hlavou: „Možné to je, ale je to nepravděpodobné. Nikdy jsem neslyšel o nějakém zdejším zdroji vody, že by úplně vyschl. Někdy prostě vyvěrá silněji, někdy je slabší. Ale aby se úplně ztratil? To ne…“
„V dokumentech jsem nic kloudnýho nenašel,“ ozval se Icik. „Voda do města přitékala akvaduktem — a ten je teď suchej…“
Korejec mlčel.
„A co jste ještě slyšel o těchhle místech?“
„Různé víceméně strašidelné historky. Něco z toho je jasný výmysl. Něco ale…,“ nedopověděl a pokrčil rameny.
„Například?“ vybídl ho povzbudivě Andrej.
„Já myslím, že už jste to všechno slyšel, pane poradce. Například se říká, že někde nedaleko odsud stojí takzvané Město Kovohlavců. Kdo to ale je — ti Kovohlavci, to jsem se nikdy nedozvěděl. Taky se mluví o Krvavém vodopádu, ale ten má být od nás ještě dost daleko. Pravděpodobně jde o nějaký potok, který rozpouští červené minerály. Každopádně tam musí být dost vody… Spousta legend je například o mluvících zvířatech, ale tomu se věřit moc nedá. A takových věcí, které už jsou za hranicí věrohodnosti, je víc — a nemá zřejmě smysl se jimi zabývat. I když: Experiment je Experiment, že?“
„Vás už ty naše věčné otázky asi unavují, pane Paku,“ usmál se Andrej.
„Dokážu si představit, jak je vám protivné všem opakovat všechno aspoň už podvacáté. Musíte nám to prominout, ale vy jako jediný z nás máte informace…“
Korejec znovu pokrčil rameny: „Bohužel — hodnota mých informací není moc velká. Řada věcí se nepotvrzuje.
A naopak: setkávám se s lecčím, o čem jsem nikdy neslyšel. A pokud jde o vaše otázky… Nezdá se vám, pane poradce, že řadoví členové expedice znají až příliš mnoho různých strašidelných historek? Já osobně odpovídám na otázky pouze lidem z vedení výpravy. A považuji za nesprávné, že například vojáci, ale i ostatní řadoví členové výpravy, si ty historky vyprávějí. Neprospívá to morálce.“