„Já s vámi naprosto souhlasím,“ řekl Andrej a dál upřeně Paka pozoroval.
„Každopádně bych byl radši, kdyby se spíš vykládaly legendy o krajích oplývajících mlékem a strdím.“
„Samozřejmě. Proto taky — když na mě vojáci dorážejí s různými otázkami — snažím se nepříjemným tématům vyhnout a co nejčastěji připomínám legendu o Křišťálovém paláci… Pravda ovšem je, že poslední dobou je to přestalo zajímat. Mají strach a chtějí domů.“
„Vy taky?“ zeptal se starostlivě Andrej.
„Já žádný domov nemám,“ odpověděl Korejec klidně. Jeho nehybná tvář nevyjadřovala žádné emoce, oči hleděly nepřítomně… „A-a-ano,“ zabrumlal Andrej a nervózně zabubnoval prsty na stole.
„Ještě jednou vám děkuju, pane Paku… A běžte si odpočinout! Dobrou noc!“
Očima pak doprovodil záda v modré haleně až ke dveřím — a když zase s Icikem osaměli, prohodiclass="underline" „Přece jen by mě zajímalo, proč se k nám přidal.“
„Jak to — proč?“ užasl Icik. „Oni sami si takovýhle průzkum dovolit nemůžou — tak bylo výhodný přidat se k nám.“
„A k čemu jim to je?“
„Milej zlatej,“ uchechtl se Icik, „ne každýmu se království tvýho Geigera zamlouvá jako tobě! Dřív se jim nechtělo poslouchat pana primátora, čemuž se možná nedivíš, ale teď jim nevyhovuje ani pan prezident. Chtějí žít podle svýho. Chápeš to?“ „Chápu. Já si ale myslím, že jim v tom nikdo nemíní bránit.“
„Že ty si to myslíš…! Jenže ty nejsi prezident.“
Andrej otevřel malý trezor, vytáhl plochou láhev s lihem a odšrouboval z ní víčko.
„Copak předpokládáš,“ pokračoval Icik, „že si Geiger nechá někde za zády organizovanou, dobře ozbrojenou kolonii, kterou expedice objevila a dokonce se s ní i střetla? Dvě stovky ke všemu odhodlaných chlapů… všehovšudy nějaké tři stovky kilometrů od Skleněnýho domu? Samozřejmě je zlikviduje. Takže oni vědí, že musí zmizet dál na sever. Jenže — kam?“
Andrej si nakapal líh na dlaň a pak si promnul ruce. S odporem zabrumlaclass="underline" „Ta špína všude je hnusná. Ani si neumíš představit…“
„No jo — špína,“ skočil mu roztržitě do řeči Icik. „Špíny holt tu není jako šafránu… Ale… Mohl bys mi říct, proč tak pořád sonduješ kolem toho Korejce Paka? Uhranul ti snad? Já ho přece znám už dávno! Je to férovej, vzdělanej chlap. Tak co ho pořád vyslýcháš? To se dá vysvětlit snad jen tou tvou bytostnou nenávistí vůči inteligenci! Ty tvoje nekonečný jezovitský otázky…! Když už chceš vědět, kdo tu straší lidi různejma povídačkama, zeptej se svejch informátorů. Tenhle člověk s tím nemá nic společnýho.“
„Nemám žádný informátory,“ podotkl chladně Andrej. Chvíli oba mlčeli.
Potom Andrej — sám překvapen svým nápadem — řekclass="underline" „Chceš mluvit na rovinu?“
„Jistě,“ souhlasil okamžitě Icik.
„Tak se podívej: Poslední dobou mám pocit, že někdo z nějakých důvodů chce, aby expedice nepokračovala v cestě. Aby vůbec nepokračovala… Rozumíš? Nejde jen o to, aby udělala čelem vzad a zamířila domů… Kdepak!
Nás chce někdo zlikvidovat. Chce, aby expedice zmizela beze stopy.
Rozumíš?“
„Ale jdi!“ prohodil Icik. Prsty mu rychle projížděly popraskávající bradkou, jak se snažily najít zachumlanou bradavičku.
„Je to tak! A já chci přijít na to, kdo má na naší likvidaci zájem. Čím dál tím víc mi to vychází tak, že by se to mohlo hodit tomu tvýmu panu Pakovi.
Teď mě nepřerušuj! Nech mě to dopovědět! Když beze stopy zmizíme, Geiger se nic nedoví. Ani o té jejich kolonii… A moc si to rozmyslí, než pošle novou výpravu! Takže nebude nutné opouštět místo, na které už si navykli! Nebudou muset utíkat dál na sever… Takhle mi to všechno vychází, když o tom přemýšlím. Rozumíš?“
„Ty ses zbláznil,“ užasl Icik. „Kdes to vzal? Pokud jde o ten fakt, že všichni chtějí domů — to teda máš správnej pocit. Chtějí… Ale kde jsi vzal, že nás chce někdo zlikvidovat?“ „Já nevím,“ přiznal Andrej. „Říkám ti: Mám takovej pocit. A pokud jde o Paka, myslím, že je správný, aby šel pozítří s námi. Nenechám ho tady…“
„Proč do toho pořád mícháš Paka? Mysli trošku! Když nás zlikviduje — co si pak počne? Půjde stovky kilometrů pěšky nazpátek? Absolutní pustinou?“
„Copak já vím?“ ohradil se Andrej. „Třeba umí řídit pásák.“
„Ještě jsi zapomněl na tu ženskou, na Drmolu!“ upozornil ho Icik. „Ta v tom taky může mít prsty! Mohlo by se to tu vyvíjet jako v pohádce o caru Dodonovi.“
„No ano… Drmola,“ kývl zamyšleně Andrej. „To s ní… to je taky taková zvláštní věc… A ještě ten Němý! Kdo to je? Kde se tu vzal? Proč se mi pořád drží v patách jako pes? I na záchod za mnou leze… Jen tak mimochodem — víš o tom, že už tu někdy byl?“
„No, to jsi teda objevil Ameriku,“ odfrkl si pohrdavě Icik. „To už jsem pochopil dávno. Ti, co mají vyřezaný jazyky, přišli jasně ze severu.“
„Možná že se jim to stalo někde tady,“ šeptl Andrej.
Icik se po něm podívaclass="underline" „Víš co? Napijeme se!“
„Nemám to čím rozředit.“
„Tak já ti přivedu Drmolu, chceš?“
„Jdi do háje!“ Andrej vstal a bolestivě se zašklebil. V botě se mu připomněla odřená noha. „Já se radši půjdu podívat, jestli je všechno v pořádku.“
Ruka mu sjela k prázdnému pouzdru na opasku. „Máš pistoli?“
„Někde bude… Proč?“
„Jen tak,“ prohodil Andrej a vyšel ven.
Na chodbě vytáhl z kapsy baterku. Z kouta mu vykročil vstříc Němý.
Vpravo za pootevřenými dveřmi byly slyšet tiché hlasy. Andrej na chvíli zůstal stát… „V Káhiře, Duggane, v Káhiře!“ opakoval důrazně plukovník. „Vidím, že jste to zapomněl! Jednadvacátý pluk Yorkshirských střelců! A velel mu starý Bill, pátý baronet Stratford.“
„Omlouvám se, pane plukovníku,“ namítal uctivě Duggan, „ale můžeme se podívat do deníků pana plukovníka…“
„To není nutné, Duggane! Postarejte se teď o tu pistoli! Ještě mi dlužíte večerní předčítání.“
Andrej došel k odpočívadlu u schodiště a málem vrazil do Ellizauera, který se tu krčil u zábradlí a pokuřoval.
„Poslední cigaretka před usnutím?“
„Přesně tak, pane poradce. Už si jdu lehnout. „Jen jděte, jděte,“ prohodil Andrej, když ho míjel. „Znáte to: Kdo víc spí, méně hřeší.“
Ellizauer se povinně zasmál. Čahoun jeden…, pomyslel si dopáleně Andrej. Jen ať si zkusí ten traktor neopravit! Potáhne náklad místo něj!
Řadoví členové expedice byli ubytováni v přízemí — což jim ovšem nebránilo v tom, aby svou potřebu chodili vykonávat zásadně o něco výš… Teď tu bylo ticho, pravděpodobně už všichni, nebo skoro všichni, spali.
Dveře do jednotlivých místností byly pozotvírané, zřejmě se tu snažili udělat průvan. Chodbou se neslo chrápání, nesrozumitelné brumlání a kuřácké pokašlávání.
Andrej nejdřív nahlédl do bytu na levé straně chodby. Tam spali vojáci.
Z malého pokojíku bez oken se linulo světlo. Seržant Vogel pouze v trenýrkách a s brigadýrkou posunutou do týla seděl u stolu a soustředěně vyplňoval nějaký výkaz. V ložnici vojáků byl klid. Seržant měl své dveře dokořán, nikdo nemohl dovnitř ani ven nepozorovaně projít. Když Vogel zaslechl Andrejovy kroky, zvedl hlavu a dlaní si před lampou zastínil oči.
„To jsem já, seržante,“ řekl tiše Andrej a vstoupil.
Seržant mu okamžitě přistrčil židli. Andrej si sedl a rozhlédl se. Takže u vojáků je klid… Všechny tři kanystry s vodou na příděl jsou už tady, krabice s konzervami na snídani taky… I karton cigaret. Seržantova perfektně vyčištěná pistole leží na stole… Vzduch je tu ale takový, že by se dal krájet.
„Co bude zítra k snídani, seržante?“
„Jako obvykle, pane poradce,“ odpověděl udiveně Vogel.
„Tak vymyslete něco neobvyklého. Třeba rýžovou kaši… slazenou. Zůstalo nám nějaké konzervované ovoce?“
„Můžeme dát sušený švestky…“
„To by šlo. A každému dejte dvojitou porci vody. A… každému půl tabulky čokolády… Zbyla vám ještě nějaká?“
„Trošku zbylo,“ odpověděl neochotně seržant.
„No tak ji rozdejte… A co cigarety? Tohle je poslední karton?“
„Poslední.“
„To se nedá nic dělat. Zítra jim ještě dejte normální příděl — a od pozítří ho snižujte. A ještě něco: plukovník bude od zítřejšího rána dostávat pokaždé dvojitý příděl vody…“