„Poslušně hlásím…,“ spustil seržant, ale Andrej ho okamžitě přerušiclass="underline" „Já vím, co chcete říct! Plukovníkovi sdělíte, že jsem tak rozhodl já.“
„Rozkaz!.. Anastasis!“ zarval náhle seržant, „kampak?“ Andrej se ohlédl. Chodbičkou se od společné ložnice potácela nějaká postava a přidržovala se stěny. Ospalý chlap — taky jen v trenýrkách, s botami bez ponožek… „Omlouvám se, pane seržante…,“ zamumlal a bylo jasné, že vůbec nic nechápe. Pak připažil, jako by se stavěl do pozoru. „Dovolte mi odejít na toaletu!“
„Potřebujete papír?“
Voják chvíli jako by přemýšleclass="underline" „Ani ne… Já mám!“ A poslušně ukázal zmuchlaný papír, který svíral v hrsti. Příděl z archivů od Icika, uvědomil si Andrej. „Dovolte mi odejít.“
„Jdi! Omlouvám se za ně, pane poradce, ale oni fakt běhají celý noce… A někdy se i vydělají přímo pod sebe. Dřív na to zabíral hypermangan, ale teď už nic. Přejete si, pane poradce, zkontrolovat stráže?“
„Ne,“ řekl Andrej a vstal.
„Mám vás doprovodit?“
„Ne. Zůstaňte tady.“
Andrej se znovu octl na chodbě. Bylo tu stejné dusno jako uvnitř, ale vzduch tu byl přece jen dýchatelnější. Vedle Andreje se neslyšně vynořil Němý. Tichem se shora rozléhaly kroky a funění vojína Anastasise. Určitě na tu toaletu nedojde a vydělá se na podlahu, pomyslel si zhnuseně Andrej.
„Tak co…,“ řekl tiše a obrátil se k Němému, „podíváme se, jak se zabydleli civilové?“
Přešel na druhou stranu chodby k druhému bytu. Pach potu a špíny byl úplně stejný jako v předchozích místnostech, ale chyběl tu vojenský pořádek.
Tlumené světlo lampy z chodby dopadalo do předsíně bytu jen spoře, ale přece jen bylo vidět, že se tu válejí na jedné hromadě nejrůznější přístroje ve vacích z plachtoviny, zbraně, špinavé torny, z kterých vylézá všechno možné, a u zdi je kupa opadaných misek a kalíšků. Andrej vstoupil do nejbližšího pokoje a okamžitě zakopl o čísi botu.
Tohle byla ložnice řidičů. Na podlaze si rozložili celtovou plachtu a teď už všichni spali — nazí, zpocení… Ani je zřejmě nenapadlo ustlat prostěradla… Po pravdě řečeno, ta byla stejně daleko špinavější než plachta… Jeden z řidičů se najednou nadzvedl a se zavřenýma očima se zuřivě začal škrábat na zádech. K tomu si brumlaclass="underline" „Jde se na lov, rozumíš? Ne na špacír!
Jde se na lov! Voda je žlutá, rozumíš? Pod sněhem je žlutá!“ Pak zmlkl a svalil se na bok.
Andrej se ujistil, že jsou tu všichni čtyři šoféři, a vykročil dál. Tady se zabydlela „inteligence“. Ustlali si na rozkládacích lůžkách šedivá prostěradla — a spali stejně neklidně jako ti ve vedlejší místnosti. Chrápali, sténali, skřípěli zuby… Zabrali si pokoje po dvou. V jednom byli dva kartografové, v druhém dva geologové. Andrej najednou ucítil nějakou neznámou nasládlou vůni a okamžitě si vzpomněl, že dneska někdo mluvil o hašiši. Prý ho geologové kouří… A už předevčírem sebral seržant Vogel vojínu Tevosjanovi cigaretu z trávy, seřval ho a pohrozil mu, že ho nechá zdechnout někde v prvním sledu. Plukovník se nad tím vším spíš pousmál, ale Andrejovi se to nelíbilo.
Ostatní místnosti rozlehlého bytu byly prázdné, jenom v kuchyni spala Drmola. Byla celá zachumlaná do nějakých hadrů, asi jí dali tenhle večer chlapi zabrat… Zpod špinavých cárů trčely hubené nohy — samá modřina a podivné flekance. Ta nám tu taky chyběla! říkal si Andrej. Aby ji čert vzal, děvku jednu špinavou! Kdo to vlastně je? Pořád jenom něco drmolí, ale jakou řečí — to nikdo neví. Nikdo jí nerozumí. A jak je vůbec možné, že se tady objevil nesrozumitelný jazyk? Jak k tomu mohlo dojít? Když ji Icik poprvé uslyšel, úplně ztratil dech: Co si to drmolí? A z toho to její jméno vzniklo: Drmola! Icik ji tak pojmenoval… A docela případně.
Andrej se vrátil k ložnici šoférů. Opatrně posvítil a ukázal Němému směrem k Permjakovi. Němý se tiše protáhl mezi spícími, sklonil se nad Permjakem a oběma rukama se ho dotkl někde u uší. Vzápětí poodstoupil.
Permjak se posadil, jednou rukou se opřel o podlahu, druhou si otíral vlhké rty.
Andrej počkal, až si ho Permjak povšimne, a hlavou mu naznačil, že na něj počká na chodbě. Permjak rychle a tiše vstal. Pak spolu zamířili do prázdného pokoje na konci bytu. Němý za nimi zavřel dveře a opřel se o ně zády. Andrej se rozhlížel, kam by se mohli usadit, ale nebyl tu ani jediný kousek nábytku. A tak si Andrej sedl přímo na zem… Permjak si dřepl proti němu. Ve špatném světle Permjakův pihovatý obličej vypadal ušmudlaně, spečené vlasy mu padaly do čela, na kterém se černala neumělá písmenka tetování: Votrok Chruščova.
„Chceš se napít?“ zeptal se tiše Andrej.
Permjak kývl a nejistě se usmál. Určitě měl žízeň.
Andrej vylovil ze zadní kapsy kalhot plochou polní láhev, v níž na dně šplíchala voda, a podal ji Permjakovi. Díval se na něho, jak pije: maličkými doušky a zhluboka přitom vdechuje a vydechuje nosem. Ježatý ohryzek mu divoce skáče… Permjak se okamžitě celý zpotil.
„Je teplá,“ zasípal Permjak a vrátil Andrejovi prázdnou láhev. „Kdyby tak byla studená… Rovnou z kohoutku… Jo, to by bylo!“
„Co je s tím traktorem?“ zeptal se Andrej a schoval láhev do kapsy.
Permjak si široce rozevřenou dlaní setřel pot z čela.
„Je na hovno… celej traktor! Je to zmetek! A je vůbec zázrak, že vydržel až doteďka. „Dá se opravit?“
„To jo, dá. Takový dva tři dny — a bude v pucu. Ale zase jen načas. Na takovejch dvě stě kilometrů. A pak se zase podělá. Je na hovno — celej traktor!“
„Hm,“ kývl Andrej. „A nevšiml sis náhodou, jestli se ten Korejec Pak nemotá nějak často kolem vojáků?“
Permjak otráveně máchl rukou, jako by tuhle otázku považoval za zbytečnou.
Potom se naklonil až k Andrejovi a zašeptal mu do ucha: „Při obědě se vojáci domluvili, že nepudou dál.“
„To už vím,“ procedil Andrej mezi zuby. „Ty mi ale řekni, kdo je tam hlavní kápo!“
„Nějak se v tom nemůžu vyznat, šéfe,“ zašeptal Permjak. „Nejvíc žvaní Tevosjan, ale toho nikdo nikdy nebral vážně. A potom… poslední dobou je ráno vždycky tuhej.“
„Cože?“
„Je tuhej… Asi jak kouří to svinstvo… Takže ho tuplem neberou vážně.
A kdo tam má hlavní slovo, to fakt nevím.“
„A co Hnujka?“
„Čertví… Mohlo by to bejt… Lidi na něj dají. A šoféři by taky byli pro… Teda: aby se nešlo dál. Pan Ellizauer se neráčí přímo vymáčknout.
Jen se hihňá jako blbeček a hraje to na všechny strany. Je jasný, že se bojí.
Ale já sám nic nezmůžu… Já tak akorát občas utrousím, že vojákům se nedá věřit, protože oni nás šoféry stejně nenáviděj. Z jednoduchýho důvodu: my jedeme, oni mašírujou pěšky. Příděly mají vojenský — a my je máme stejný jako páni vědátoři… Za to nás mít v lásce nemůžou. Dřív to ještě jakžtakž klapalo, ale teď už ne. A teď jde hlavně o to, že pozítří bude třináctej den…“
„A co lidi z vědecký skupiny?“ přerušil ho Andrej.
„Čertví… Strašně klejou a jsou sprostý. Na čí straně ale stojí, to fakt nevím.
Každej boží den se s vojákama štěkají kvůli Drmole… A víte co říkal pan Quejada? Že s plukovníkem je to špatný. Že zkápne.“
„Komu to říkal?“
„Já myslím, že každýmu. Slyšel jsem, jak těm svejm geologům povídal, aby radši pořád s sebou nosili zbraň. Protože — kdyby se něco stalo… Nemáte cigaretku?“
„Ne. A co seržant?“
„Do něj člověk nevidí. Nepouští si nikoho k tělu. A je tvrdej jako skála.
Toho zabijou jako prvního. Strašně ho nenáviděj.“
„Poslouchej… Ještě k tomu Korejci: Agituje mezi vojákama, nebo ne?“ „Nic takovýho jsem neviděl. On se drží stranou… Jestli chcete, dám si speciálně na něj bacha, ale řekl bych, že je to zbytečný.“
„Tak abys věděl,“ řekl Andrej, „od zítřka bude několikadenní odpočinek.
Všichni si můžou vydechnout, práce bude jedině s tím traktorem… Vojáci se budou flákat a budou žvanit. Takže pro tebe bude snadný zjistit, kdo tam má hlavní slovo. Nějak už si vymysli, jak to z nich dostat…“ Vstal a Permjak taky. „Dneska prý jsi zvracel…“
„Jo. Nějak mě to sebralo, ale teď už je mi líp.“
„Potřebuješ něco?“
„Ani ne. Jedině cigarety.“
„Dobrá… Až spravíte traktor, bude prémie. Můžeš jít.“
Permjak bleskově zmizel za dveřmi, Němý mu uhnul z cesty. Andrej přistoupil k oknu. Opřel se o parapet a rozhodl se aspoň pět minut počkat.