Ve světle reflektoru se rýsovaly temné obrysy přívěsů a traktoru a blýskala se rozbitá okna protějšího domu. Někde vpravo ve tmě cvakaly okované boty neviditelného strážného. Chodil sem a tam po ulici a pohvizdoval si nějakou tklivou melodii.
Uvidíme, říkal si Andrej, nějak se z toho dostaneme! Musím přijít na to, kdo má mezi lidmi hlavní slovo! Najednou si představil, že před ním stojí řada vojáků beze zbraní a on, velitel téhle expedice, jde od jednoho vojáka ke druhému, dívá se jim do nehybných, zarostlých tváří, ve spuštěné ruce svírá pistoli… a pak zůstává stát před tou hnusnou zrzavou Hnujkovou tlamou… a potom vystřelí… jednou, dvakrát… Žádné vyšetřování, žádný soud! Takhle musí skončit každý zbabělec, každý hajzl, který si dovolí… On ten Korejec opravdu asi v ničem nejede! napadlo ho. To by bylo dobře… A co teď bude dál? Zítra se ještě asi nic nestane. Ještě tři dny se nic nestane… A za tři dny se dá všelicos vymyslet. Možná najdou vodu! A i kdyby bylo třeba jít ještě stovku kilometrů, všichni se tam hned poženou.
Je ovšem fakt, že tu není dobrá atmosféra. A navíc — jsme tu jeden den — a už to tu všude páchne jak na latríně… Jenže: Čas pracuje pro šéfy, proti vzbouřencům. Vždycky to tak bylo a všude to tak bylo… Jasně! Dneska se domluvili, že zítra nejdou dál. Ráno s touhle myšlenkou vstanou — a ejhle: on je vyhlášený několikadenní odpočinek! Takže jít se nikam nemusí, buntovat se taky nikdo nemusí… A dokonce je lepší snídaně: kaše a sušený švestky, dvojitá porce čaje a čokoláda! To zíráš, Hnujko! Já si tě stejně vyhmátnu, jen počkej! Sakra… Už se mi chce spát a mám žízeň… No, co se dá dělat, pít není co, pane poradce, na pití zapomeňte, ale spát se musí.
Zítra musím být brzy na nohou. Jo, Fritzi, tady by ti ten tvůj temperament asi nestačil… Ostatně — já jsem teď možná taky spíš šéf na baterky… „Půjdeme,“ řekl Němému. Icik pořád ještě seděl u stolu a listoval v těch svých papírech. Měl teď nový zlozvyk: hryzal si vousy. Z rozježeného plnovousu jich nabral plnou hrst a strčil si je mezi zuby… Vypadalo to hrozně.
Andrej si na skládací lůžko položil prostěradlo. Lepilo se mu k dlaním, špinavě se lesklo jako navoskované.
Icik zvedl hlavu: „Tak poslouchej! Vládl tady nějaký Milovaný a Prostý. To píšou s velkými písmeny! Žilo se tu dobře, všeho byl dostatek. Pak se začalo měnit klima, nějak moc se ochladilo. Potom se ještě něco stalo — a všichni přišli o život. Našel jsem jeden deník. Nějaký chlap se zabarikádoval v bytě a zmrznul. Tedy… On vlastně nezmrznul, ale zima ho zabila, protože on se z ní zbláznil a oběsil se… A všechno začalo tím, že se venku objevila nějaká turbulence vzduchu.“
„Co se objevilo?“ užasl Andrej a přestal se lopotit se zouváním.
„Turbulence vzduchu! Když se nějakej člověk do tý turbulence dostal, zmizel. Někdy ještě stačil vykřiknout, někdy ani to ne… Prostě se ve vzduchu rozplynul — a šmytec.“
„To je nějakej nesmysl,“ zabručel Andrej.
„Kdo vyšel z domu, tak v tý turbulenci zahynul. Kdo ale dostal strach, nebo si řekl, že to přečká uvnitř, ten to opravdu přežil. Nějakou dobu to šlo.
Domlouvali se mezi sebou telefonicky, ale dlouho to vydržet nemohli.
Venku byl mráz, topení přestalo fungovat, dříví žádný neměli, jen nábytek, nebylo co jíst… Tak začali pomaličku vymírat.“
„A kampak se poděla ta turbulence?“
„To jsem se nikde nedočetl. Povídám ti, že ten, co si psal deník, zcvokatěl.
Poslechni si poslední zápis!“ Icik rychle zalistoval v papírech: „Už nemůžu dál. A taky proč? Nadešel můj čas. Dnes ráno procházel naší ulicí Milovaný a Prostý. Nahlédl do mého okna a usmál se. Nadešel můj čas.“
Icik dočetl. „A tím zápis končí. Musím ti říct, že tenhle člověk bydlel ve čtvrtým patře. Chudák… Přivázal si oprátku na lustr… Jen tak mimochodem, ta oprátka tam pořád ještě visí.“
„No, vypadá to tak, že přišel o rozum,“ prohodil Andrej a natáhl se na lůžko. „Určitě z hladu. A o vodě tam nikde nic není?“
„Zatím jsem nic nenašel. Myslím, že se zítra vydáme podél akvaduktu — až k jeho začátku. Ty už jdeš spát?“
„Jo. A tobě to taky radím. Zhasni a vypadni.“
„Ještě jsem si chtěl něco přečíst,“ namítl zklamaně Icik. „Ta tvoje lampa je výborná…“
„A kam jsi dal svou? Je úplně stejná.“
„Rozbila se mi. V přívěsu jsem na ni omylem postavil bednu.“ „Ty jsi přece idiot! No tak dobrá — vem si lampu a zmiz!“
Icik rychle shrnul listy papíru, odsunul židli a pak si vzpomněclass="underline" „Jo…! Tadyhle ti Duggan přinesl tvou pistoli. A vyřizoval nějakej vzkaz od plukovníka, jenže já jsem zapomněl, co to bylo.“
„Dobrá… Podej mi tu pistoli!“
Andrej ji schoval pod polštář a obrátil se k Icikovi zády.
„Já ti ještě přečtu jeden dopis,“ nepřestával Icik. „Člověče, oni tu měli něco jako polygamii!“
„Vypadni,“ řekl nevzrušeně Andrej.
Icik se zahihňal. Andrej zavřel oči. Ještě chvíli poslouchal, jak si Icik skládá všechno, co chce odnést. Šustily papíry, povrzávala podlaha — a nakonec zaskřípěly dveře. Když potom Andrej oči zase otevřel, všude byla naprostá tma.
Nějaká turbulence… No, to se ještě uvidí! To nemůžeme ovlivnit. Má smysl přemýšlet jen o tom, co ovlivnit můžeme. Kdysi v Leningradu žádná turbulence nebyla, ale mráz ano… hrozný, třeskutý… A ti, co v něm umírali, křičeli u zledovatělých vrat. Hlas jim slábl, trvalo to celé hodiny, než ztichli docela… Jednou už Andrej usínal a slyšel něčí křik — a potom se tím beznadějným sténáním ještě dlouho probouzel… Nemohl říci, že mu to tenkrát připadalo děsivé, jen se mu z toho dělalo zle. Potom ráno, celý zachumlaný do všeho možného, sestupoval s matkou po schodech pokrytých zledovatělými výkaly a uviděl toho, co v noci křičel… Andrej se tenkrát držel matky za ruku — v druhé vlekla malé sáňky s přivázaným vědrem na vodu — a ten člověk ležel v přízemí vedle výtahové šachty… Andrej si představoval, jak tam asi v noci upadl a už nemohl vstát, ani lézt už nemohl — a nikdo k němu nevyšel ven. Žádná turbulence vzduchu tam nebyla a přežili jsme jen díky tomu, že matka měla ve zvyku neobstarávat zásoby dříví na zimu až v létě, vždycky je kupovala hned na jaře… To dříví nás zachránilo. A taky kočky. Dvanáct dospělých koček a koťátko, které bylo tak hladové, že se malému Andrejovi vrhlo na prsty, když je chtěl pohladit — a začalo je hryzat… Vy hajzlové, vzpomněl si najednou vztekle Andrej na vojáky, kteří teď spali v tomhle domě, to byste teprve koukali, co to je, když jde o život! Tam v tom městě to bylo daleko horší než tady! Tam bych se byl určitě zbláznil…, kdybych byl dospělý. Nepřeskočilo mi, protože jsem byl dítě. Děti spíš rovnou umíraly… A mimochodem — tamto město se nevzdalo, pomyslel si ještě. Ti, co tam zůstali, pomaličku vymírali. Zmrzlé je ukládali do kůlen, ale život běžel dál… Podivný, hrozný, ale přece jen život. Živí se starali o živé: pokoušeli se je vyvézt z obklíčení. A spousta jich umírala. Někdo nenápadně, někdo se snažil o hrdinské činy, někdo do poslední chvíle pracoval v továr ně… A byli i takoví, kteří na tom všem vydělávali: za kousek chleba si odnášeli domů zlato, perly, drahokamy — a nakonec třeba taky umřeli, protože je za šmelinu popravili, odvedli je dolů k Něvě, zastřelili je — a popravčí četa, sama hlady vychrtlá, odcházela potom mlčky od břehu, jeden na druhého se raději ani nepodíval, hlavy měli sklopené… A pak se našli i netvoři, kteří loupili a vraždili se sekyrou v ruce na ulici, jedli lidské maso a pokoušeli se s ním i obchodovat… A ti taky umírali. V onom městě nebylo nic obvyklejšího než smrt. Přesto však — lidé, co ještě měli sílu, dbali na to, aby byl dodržován nějaký řád. A proto město přežilo.
A co tamti nahoře…? Litovali nás? napadlo Andreje. Nebo na nás vůbec nepomysleli? Prostě plnili rozkaz — a v tom rozkazu se mluvilo o městě, a ne o nás. Lépe řečeno — o nás taky, ale někde až úplně na samém konci… Na Finském nádraží stály pod mrazivou světlou oblohou dlouhatánské někdejší výletní vlaky. V našem vagónu byly jenom malé děti, dali nás dohromady, už si to moc nepamatuju. Vybavuje se mi jenom sluníčko v oknech a pára, která nám šla od úst. A potom ještě dětský hlásek… Pořád dokola opakovaclass="underline" „Jdi do hajzlu! Upaluj!“ Byl takový pisklavý, bezmocně navztekaný. A pořád dokola: „Jdi do hajzlu! Upaluj…“