Выбрать главу

Moment, o tom přece nechci… Ne, mně jde o ten rozkaz a o soucit, o to mi jde! Já například ty naše vojáky teď lituju. Rozumím jim a soucítím s nimi. Jsou to přece dobrovolníci — a mezi nimi vždycky bývají dobrodruzi, kteří se těší, že si možná i zastřílejí, lidi s toulavýma botama, zvídaví tvorové, kteří rádi lezou do různých rozvalin a hledají nejen poklady, ale i nejroztodivnější suvenýry, aby se jimi pak mohli chlubit… A co místo toho tady mají? Průjem, puchýře a strach z něčeho, co ani neumějí pojmenovat. A to je pak ke vzpouře jen krůček!

Jenže co já? Copak to mám snadnější? A copak já jsem si šel takovou dálku pro průjem? Taky se mi nechce jít dál. Taky si myslím, že nás tam nic dobrého nečeká! Copak já jsem ksakru neměl taky nějakou svou vlastní pěknou představu? Nějaký ten Křišťálový palác za obzorem…? A možná že bych se teď cítil nejlíp, kdybych mohl zavelet: Čelem vzad! Vždyť mi ta hnusná špína leze krkem a jsem vším vlastně zklamaný… A abych se přiznaclass="underline" Bojím se! I když nevím čeho… Nějaké prapodivné turbulence, nebo lidí, co prý mají železné hlavy…? Všechno se ve mně zhroutilo, když jsem uviděl ty ubožáky s vyřezanými jazyky. Dalo se to chápat jako varování: Nelez dál, pitomče! Vrať se…! A co ti vlci? Jednou jsem šel úplně poslední, protože jsem viděl, že ti ostatní se bojí vzadu jít… A bylo mi všelijak!

Jen jsem koukal, kde co na mě vyletí z prachu a rafne mě… Jo, milánkové, hajzlíci jedni, nejste sami, komu je tady z toho úzko. I já jsem jako vy z žízně celý vyschlý a uvnitř rozpraskaný… No tak dobře… Proč tedy jít dál? Zítra zavelíš — a všichni poletí nazpátek, jako by měli křídla. Doma hodíš Geigerovi pod nohy všechna ta vysoká zmocnění, která ti dal, a řekneš mu: Koukni, kamaráde, jestli máš tak velkou chuť objevovat tajemný neznámo, jestli tě ve Městě pálí dobrý bydlo, jdi si třeba ke všem čertům sám… Ale ne, nemusím to dramatizovat!

Buď jak buď — prošli jsme osm set kilometrů, nakreslili jsme mapy, archivního materiálu máme deset beden… copak to je všechno málo? Prostě už tam dál nic není! Proč se tam ještě máme táhnout? Nejsme tu na Zemi!

Nejsme na planetě, která má tvar koule! Žádné Antiměsto pochopitelně neexistuje, to už je teď jistá věc. Nikdo o něm ani neslyšel… Nebude přece problém náš návrat zdůvodnit! To je ale právě ono: Budu hledat zdůvodnění…!

Jak tedy zní otázka? Dohoda byla jasná: Jít až do konce, pokud to půjde.

A nejen dohoda… I rozkaz tak zněl. Bylo to tak? Bylo… Takže — co?

Můžeš jít dál? Můžeš. Jídlo pořád ještě je, pohonné hmoty taky. Zbraně jsou v pořádku… Lidi se pochopitelně unavili, ale nemáš tu raněné, nikdo nezahynul. A s únavou to taky nebude tak žhavé, když si to ještě večer rozdávají s Drmolou. Bane, kamaráde, tohle ti nevychází! Fritz ti řekne, že jsi velitel na hovno… Že se v tobě zmýlil! A bůhví co mu bude vykládat Quejada…, nebo i Permjak a jistě i Ellizauer… A bůhví co pak Fritz udělá!

Tuhle myšlenku chtěl od sebe Andrej odehnat, ale už to nešlo. Najednou si totiž s úžasem uvědomil, že se mu v jeho funkci pana poradce přece jenom líbí a že by o ni opravdu nerad přišel. Rázem by všechno bylo jinak…!

Tak ať! začal si honem říkat. Ať si je všechno jinak! Copak bez té funkce nemůžu žít? Prosím… Jen ať se pan Quejada bezevšeho posadí na mé místo! Já si to s ním klidně vyměním. Copak se zboří svět? Ach bože… svět! Ne, nezboří se! Andrej přece není dítě, aby si mohl myslet, že je nepostradatelný.

Svět bude existovat dál — i bez Andreje, i bez Geigera.

Každý má na svém místě pracovat podle svých schopností…? Prosím, nic proti tomu. Já jsem připraven tuhletu svou povinnost plnit. Na svém místě… právě na něm… Jenomže, pane poradce, ono jde o to, že vaše místo je na výsluní. Tam, kde jsou ti, kteří vládnou. Tak je to, pane poradce! A proč ale může bývalý poddůstojník poražené armády mít právo vládnout milionovému Městu — a já, člověk s vysokoškolským vzděláním, vědecký pracovník, který už se málem stal kandidátem věd, bych neměl mít právo řídit jedno jediné oddělení vědy? Proč bych já měl být na tom hůř než on?

Vždyť je to nesmysl…! Mám právo — nemám právo… Právo na vládu má ten, kdo umí vládnout. A ještě přesněji: Právo na vládu má ten, kdo vládne. Když si umíš podřídit ty druhé, máš právo vládnout. Když to neumíš, tak máš smůlu… Jak já si vás podám, neřádi! pronesl Andrej v duchu k spícím vojákům.

Budete poslouchat! A ne proto, že se sám snažím ze všech sil a do roztrhání těla někam dojít, ale proto, že vám to prostě rozkážu! A rozkážu vám to, mizerové, žoldáci všiví, ne proto, že se cítím být povinován celému Městu a nebo dokonce přímo Geigerovi, udělám to proto, že mám nad vámi moc!

Ten, kdo vám vládne, jsem já — a tohle vám, darebákům, pořád musím připomínat… A sám sobě taky. A konečně — i Geiger si toho musí být vědom. Kdybyste si to neuvědomovali vy, sežerete mě. Kdyby o mně zapochyboval Geiger, vyhodí mě — a bude mít pravdu. A pokud jde o mě… Dřív to mívali různí ti monarchové jednodušší. Oni i poddaní věřili tomu, že vládu jim svěřil do jejich rukou Bůh. To přinášelo úžasný pořádek. Jenže našinec v Boha nevěří. Takže to posvěcení tu chybí — a člověk aby se postaral sám… Tady se nesmí moc váhat, protože tu platí: Kdo zaváhá, ten to odskáče. Kdepak, já tu žádného samozvance tolerovat nebudu! Velitel jsem já. Nikdo jiný… Já! A vojáci musí být na mé straně.

Proč už nespím? uvědomil si najednou nespokojeně. Obrátil se na druhou stranu a ruku podle svého zvyku zasunul pod polštář. Prsty se dotkl pistole.

Jak to ale míníte, pane poradce, doopravdu udělat? zavířilo mu hlavou.

Budete muset střílet! Nejen v představách, ale doopravdy! Jak to bude?

„Vojín Hnujka — krok vpřed…“ To nebude jen plané žvanění, kdy si sám sobě něco dokazujete! Prostě budete muset vzít pistoli — a střelit do živého člověka. A on bude možná neozbrojený, možná ani nebude tušit, co se s ním vzápětí stane, možná bude nevinný… to už je jedno, hlavní přece je, že bude živý! Kam budete střílet? Do břicha? Tam jsou měkké tkáně, střeva… Hrozné, co? Ne! To nedokážete! Nikdy jste to ještě v životě neudělal a nejste ani schopen to udělat! Na třístém čtyřicátém kilometrů jste sice střílel, to je pravda, ale tam stříleli všichni. Vyděšení, zaslepení strachem.

A žádného protivníka tam nebylo vidět. A co víc — ten neviditelný protivník sám taky střílel…!

To je všechno hezké, řekl si Andrej. Humanita, možná i nezvyk… Ale co když odepřou poslušnost? Vydám rozkaz a oni mi řeknou: Jdi si sám, třeba ke všem čertům, když se tak snažíš, když ti nestačí, co jsi a co máš.

To je nápad! uvědomil si náhle. Kdo nechce jít, ať se vrátí! Dostane nějakou tu vodu, část potravin — a ať si opraví ten rozbitý traktor! Běžte si, běžte, my se bez vás obejdem. To by přece bylo vynikající — zbavit se podělanců. Hned se však Andrejovi vybavil plukovník. Jak by se asi při tomhle tvářil? Plukovník by s tím nesouhlasil. Ten je jiného ražení. Toho ani nenapadne, že by se rozkaz mohl nesplnit. A v žádném případě si z podobných problémů nebude dělat hlavu… Je to oficír-aristokrat… Má to v životě vlastně jednoduché: Jeho otec byl plukovník, dědeček taky, pradědeček zrovna tak… Rázně si poradili s nejedním impériem… A kolik lidí přitom zařvalo…! Když půjde do tuhého, bude střílet. On, plukovník, bude střílet — ne Andrej! Koneckonců — jsou to plukovníkovi vojáci! Nebudu se mu do toho plést… Sakra! Už mi z toho všeho jde hlava kolem. Asi to moc komplikuju. Dál půjdou všichni a basta! Já plním rozkaz, tak ho račte plnit taky! Nikdo mě nepochválí, když rozkaz nesplním — a vám to taky neprojde! A hotovo. Šmytec. Dál o tom přemýšlet nebudu. To je lepší myslet na ženský, než si tu rozebírat nějakou filozofii moci…!

Znovu se obrátil na druhou stranu a shrnul přitom prostěradlo. Ze všech sil se snažil vybavit si obraz Selmy: ve fialovém župánku přináší k posteli kávu, naklání se… Popustil uzdu dalším představám — a najednou se nečekaně octl ve své kanceláři, kde na něj v obrovském křesle čekala Amálie.

Krátkou sukničku měla vykasanou… A tu si uvědomil, že si tyhle představy neměl dovolovat.