„Chcete se vrátit ještě za světla, že?“
„Vrátím se brzy. Je to opravdu jen takový výlet… Prostě jenom chci těm podělánkům tady dokázat, že před námi není nic tak strašného… Chodící sochy — to nám tak chybělo! Tak se na to podíváme…“ Najednou se zaraziclass="underline" „Neberte to jako výtku vašim vojákům, plukovníku!“
„Ale jděte!“ Plukovník mávl vyzáblou rukou. „Máte naprostou pravdu.
Vojáci jsou vždycky zbabělí. Ještě jsem v životě neviděl statečné vojáky. A taky — proč by měli být stateční?“
„No…,“ usmál se Andrej, „kdyby se ukázalo, že tam vpředu má na nás nepřítel přichystané tanky…“
„Tanky! Ano, to by bylo něco jiného… Víte, ale já si moc dobře pamatuju takový zvláštní případ. Rota výsadkářů odmítla obsadit vesnici, ve které žil nějaký věhlasný šaman.“
Andrej se zasmál a podal plukovníkovi ruku: „Na shledanou.“
„Moment!“ zarazil ho plukovník. „Duggane!“
Duggan se vedle nich objevil, jako by vyrostl ze země. V ruce držel láhev opletenou stříbrnou síťkou. Na stole se nenadále octl stříbrný podnos — a na něm stříbrné stopky.
„Prosím, pane poradce!“
Připili si a stiskli si ruce.
„Na shledanou,“ řekl ještě jednou Andrej a vyšel ze dveří.
Sestoupil po páchnoucím schodišti ke vchodu a chladně pokynul Quejadovi, který se na podlaze pokoušel dát dohromady nějaký přístroj, nejspíš teodolit… Pak Andrej vyšel na ulici, která na něj dýchla žárem. Jeho kratinký stín padl na popraskávající zaprášené desky chodníku — a vzápětí se vedle objevil stín druhý… Ještě dřív než se obrátil, vzpomněl si Andrej na Němého. Nemýlil se… Němý tu stál ve své obvyklé póze: dlaně zasunuté za široký pás, který ho obepínal, bosé nohy rozkročené… U boku mu visel obrovitý tesák. Husté černé vlasy byly jako vždycky rozježené, snědá kůže se leskla jako naolejovaná.
„Nechceš si přece jenom vzít samopal?“ zeptal se ho Andrej.
Němý zavrtěl hlavou.
„Jak myslíš…“
Andrej se rozhlédl. Icik a Korejec Pak seděli ve stínu přívěsu a prohlíželi si plán města. Dva vojáci jim nakukovali přes ramena. Jeden z nich si všiml, že se na ně Andrej dívá, strčil do kamaráda, oba se bleskově obrátili a vzápětí zmizeli za vozem.
U pásového traktoru číslo dvě postávali šoféři a Ellizauer. Oblečení byli všelijak, ale na Ellizauerovi se nedal přehlédnout obrovský širák, který se na jeho maličké lebce obzvlášť krásně vyjímal. I tady okouněli dva vojáci, zřejmě jen tak klábosili a přitom mazácky uplivovali.
Andrej se rozhlédl po ulici. Tam dál nikde nebylo ani živáčka. Rozpálený vzduch se však chvěl nad dlažbou, jako když se slabounce čeří voda, což velice znesnadňovalo dobrý výhled. Asi tak ve vzdálenosti sta metrů se chvění měnilo v lehounký opar, ve kterém už nebylo vidět skoro nic.
„Iciku!“
Icik i Korejec se ohlédli a vstali. Korejec sebral ze země svůj vlastnoručně vyrobený malý samopal a dal si ho do podpaží.
„To už jdeme?“ podivil se dobrácky Icik.
Andrej kývl a vykročil.
Všichni se na něj dívali: Permjak, který mhouřil oči před sluncem; těžkopádný, trochu přihlouplý Ungern, který polekaně špulil svá věčně pootevřená ústa; Jackson, chlap jako gorila, zrovna pečlivě otírající ruce kouskem koudele; Ellizauer, který teď velice připomínal vyčouhlou, špinavou a poněkud rozvrásněnou houbu, zdravící Andreje dvěma prsty u okraje klobouku… — přičemž ve výrazu jeho obličeje se dalo číst cosi jako triumf a soucit dohromady; okounějící vojáci, kteří si přestali odplivovat, něco si tiše řekli a rychle odešli… Máte strach, prevíti, pomyslel si nenávistně Andrej. Teď si vás k sobě zavolat — tak se poděláte!
Prošli kolem hlídky, voják se postavil do pozoru… A pak vstoupili na dlažbu ulice. Jako první šel Andrej, samopal přes rameno. V patách za ním Němý s tornou, ve které byly čtyři konzervy, balíček sucharů a dvě polní láhve vody. V odstupu asi desíti kroků pleskala Icikova dost rozedraná bagančata. Icik měl na zádech prázdný batoh, v jedné ruce držel mapku a druhou nervózně šátral po všech kapsách, jako by se chtěl přesvědčit, zda na něco nezapomněl. Jako poslední zlehka kráčel Korejec s malým samopalem v podpaží. Jeho trochu kolébavá chůze připomínala vytrvalce, kteří jsou navyklí bez velkého vypětí zdolávat stovky kilometrů.
Dlažba ulice byla rozpálená. Slunce nemilosrdně pálilo do ramen a do zad. Od domovních zdí sálal žár, vánek se dneska ani nepohnul.
Vzadu za nimi se ozvalo zavytí týraného motoru, Andrej se ale neotočil.
Najednou měl pocit úžasné svobody. Na několik krásných hodin mizí z jeho obzoru páchnoucí vojáci i jejich primitivní nápady a úvahy, mizí i intrikán Quejada, kterého Andrej už prokoukl a jen těžko snášel, mizí všechny ty protivné starosti o cizí odřené nohy, o cizí problémy a rvačky, o to, že někomu se chce zvracet…, nepřiotrávil se něčím…? — a tamten zase má krvavý průjem…, jen aby to nebyla úplavice! Všichni mi můžete vlízt na záda, opakoval si teď spokojeně Andrej. Třeba sto let bych vás nemusel vidět! Kdybyste věděli, jak je mi bez vás dobře!
Vzápětí ho ale napadlo, že s tím Korejcem to přece jen není všechno tak úplně jasné. Na okamžik se ho zmocnily pochybnosti, zda pocit volnosti, který teď prožívá, nebude co nejdřív znovu vystřídán napětím a podezíráním, ale pak nad tím mávl rukou. Korejec má prostě svou mentalitu… Je to kliďas, pořád spokojený, na nic si nestěžuje… Možná by se dalo říct, že je to taková dálněvýchodní varianta Icika Kacmana… Najednou si Andrej vzpomněl, jak mu kdysi bratr říkal, že na Dálném východě národy — zvláště Japonci — mají vztah ke Korejcům asi tak jako v Evropě Rusové a Němci k Židům. Teď mu to připadlo legrační… A najednou si připomněl Wanga. Jakpak by si tady asi vedl Wang? Anebo Kensi… Před očima se mu rázem mihl i Donald…, ten by si tu možná věděl rady! A Jura? Škoda že se Andrejovi nepodařilo přemluvit ho, aby šel taky! S Jurou by to tu všechno bylo jinačí!
Vzpomněl si, jak ještě den před odjezdem si speciálně vyhradil několik hodin na cestu k Jurovi. Geiger ho naložil do svého bouráku s neprůstřelnými okny — a jeli. Popíjeli pak ve velké patrové chalupě, kde bylo všude uklizeno, čisto a voněla tam máta, doma pečený chleba a ze všeho dýchala útulná zabydlenost… Pili kořalku, přikusovali selátko v rosolu, nakládané okurčičky, jaké Andrej už hezky dlouho nejedl, obírali skopová žebírka, namáčeli maso do česnekového láku — a potom kyprá Holanďanka Marta, s kterou se Jura oženil a čekali už spolu třetí dítě — přinesla bublající samovar, který Jura kdysi vyměnil za fůru obilí a fůru brambor. Dlouho, beze spěchu popíjeli čaj a mlsali k němu fantastickou zavařeninu, celí se z toho hodování zpotili a otírali si čela čisťounkými, vyšívanými ručníky, funěli a Jura pořád mlel svou: „Bajo, chlapci, teď se dá dobře žít… Každej den mi sem přivedou pět darmošlapů z lágru — a já je vychovávám prací. Snažím se ze všech sil — a kdyby si náhodou něco začali, hned dostanou po hubě.
Žrádla ale u mě mají, co hrdlo ráčí. Co jím já, jedí i oni. Nejsem přece žádnej vykořisťovatel…“ A když se loučili, když už Andrej seděl v autě, Jura sevřel jeho ruku do těch svých tlap, které byly samý mozol, podíval se mu do očí a řekclass="underline" „Odpustíš mi to, Andreji, viď? Musel bych tu všechno nechat.
I ženu… A taky tyhlety — a to nejde, to nesmím…“ A ukázal svým obrovským prstem dozadu k zápraží, kde se nenápadně pošťuchovali dva blonďatí, skoro stejně velcí kluci… Andrej se konečně obrátil. Vozy už nebylo vidět. Za oparem rozpáleného vzduchu měkce, jako z vaty zaznívalo tlumené řachtání motoru. Icik šel teď vedle Korejce Paka, mával mu před nosem plánkem a vykřikoval něco o měřítku. Korejec mu přikyvoval, usmíval se, ale když se Icik chtěl zastavit, aby si plánek důkladně prohlídli, vzal ho za loket a jemně ho popostrčil dopředu. Opravdu je to asi solidní člověk, říkal si Andrej. Zřejmě se na něj dá i v obtížných podmínkách spolehnout. To je zajímavé, že se s Geigerem rozešli… Je tedy pravda, že každý jsou z jiného těsta… Korejec Pak studoval v Cambridgi a byl doktorem filozofie. Když se po studiích vrátil do Jižní Koreje, zapletl se do nějakých studentských rebelií proti režimu a Li Syn Man ho strčil do basy. Z ní ho v padesátém roce vysvobodila severokorejská armáda, psalo se o něm v novinách jako o vzorném synu korejského lidu, který nenávidí lisynmanovskou kliku a americké imperialisty. Potom se stal prorektorem — a za měsíc se znovu octl v base, v níž si bez soudu poseděl až do výsadku v Čemulpo, kdy se věznice dostala pod palbu První jízdní divize pronikající na severozápad. Vězni se octli na svobodě… V Soulu ale bylo boží dopuštění, kdekdo si s kdekým vyrovnával své účty — a Pakovi se zdálo, že tohle přežít by byl zázrak. A vtom se objevila možnost zúčastnit se Experimentu… Do Města přišel ještě před Andrejem a stačil za to dobu vystřídat dvacítku různých profesí. Brzy měl konflikt s primátorem a stal se členem ilegální organizace, která se rekrutovala především z řad inteligence. Podporovali tehdy Geigera. Jenže potom muselo mezi nimi a Geigerem k něčemu dojít, protože velká skupina členů téhle organizace ještě dva roky před Převratem tajně opustila Město a vydala se na sever.