Měli štěstí. Na třístém padesátém kilometru našli svého druhu poklad: obrovské zásoby všeho možného, co potřebovali ke svému životu, včetně moderního technického vybavení. Tohle místo bylo po všech stránkách přijatelné k osídlení: byla tam voda a úrodná půda poblíž Žluté stěny, dost budov bylo ještě obyvatelných… A tak tam zůstali. Nic nevěděli o tom, co se zatím ve Městě stalo. Když se objevila expedice s pásovými traktory a ozbrojeným doprovodem, mysleli si, že je někdo přišel zlikvidovat. A tak na nic nečekali a zaútočili… Naštěstí v té divoké přestřelce zahynul jen jeden člověk. Korejec totiž mezi členy expedice uviděl svého dávného přítele Icika — a pochopil, že nutně musí jít o nedorozumění.
S nasazením vlastního života zabránil dalšímu krveprolévání… A potom zašel za Andrejem a řekl mu, že by se rád k jejich skupině přidal, protože jako člověk zvídavý měl už dávno cestu na sever v plánu, ale nebylo v jeho silách ji uskutečnit… Andrej mu sice moc nevěřil, ale vzal ho s sebou. Říkal si, že jim Korejec může být prospěšný, protože o těchhle končinách víc ví — a ukázalo se, že se nemýlil. Korejec se opravdu snažil a k Andrejovi se vždycky choval uctivě a přátelsky. V přátelském kontaktu byl pořád i s Icikem — a přesto se o úplné otevřenosti z jeho strany nedalo mluvit. Ani Andrej, ani Icik nikdy nezjistili, odkud všechny své vědomosti získal. Kde přišel ke všem těm legendám i faktickým informacím o cestě, která je čekala? Co ho skutečně vedlo k tomu, že se k expedici přidal? Co si doopravdy myslel o Geigerovi, o Městě, o Experimentu…? Vždycky se vyhýbal rozhovorům na takováto témata… Andrej od sebe rázně odehnal neustále se vracející myšlenky. Zůstal stát a počkal, až ho všichni dojdou: „Tak už máte jasnou představu, o co se budete zajímat především?“
„Především…“ Icik před ním rozložil svůj plánek. „Podívej se,“ ukázal svým špinavým nehtem, „tadyhle teď jsme. Takže… ještě šest bloků domů — a musí tam být náměstí. Tadyhle je nějaká velká budova, nejspíš radnice.
Tam bysme se měli dostat! Možná to není daleko, nevím — neznáme měřítko plánku, zatím můžeme jen odhadovat. Třeba je to všechno, co by kamenem dohodil… Podívej, tady je napsáno: ‚Panteon‘. Zbožňuju panteony…“
„Dobrá…“ Andrej si upravil řemen samopalu a zamyslel se: „Můžeme tam zajít, samozřejmě… A vodu dneska nebudeme hledat?“
„K vodě je ještě daleko,“ prohodil tiše Korejec Pak.
„Asi to tak bude,“ přidal se k němu okamžitě Icik, „s tou vodou je to tady vůbec těžký, ale koukni se,“ strčil Pakovi před oči plánek, „tady je napsáno: ‚Vodárna‘. Rozumíš tomu tak, že to je tahle zakreslená budova?“
„Já nevím,“ pokrčil Korejec rameny. „Ale jestli v těchhle domech byla voda, tak tohle opravdu může vodárna být.“
„A-a-a-ha,“ zamručel Icik. „Jenže to je asi moc daleko. Měřítko plánku neznáme, a tak by to mohlo být třeba třicet kilometrů. A to za jeden den nezvládneme. Poslouchej, Andreji, proč tu vodu potřebuješ zrovna dneska? Zítra ji stejně jdeme hledat, na tom jsme se přece domluvili! Tedy, lépe řečeno: jedeme hledat…“
„Tak dobře,“ kývl Andrej, „až zítra.“
Srovnali se teď do jedné řady. Chvíli šli mlčky a Icik pořád otáčel hlavu zprava doleva a zase nazpátek, jako by větřil na všechny strany. Nic zvláštního ho však nezaujalo. Míjeli dvou a třípatrové domy, některé z nich byly docela hezké. Skla oken byla ale vytlučená, místy nahrazená pokroucenou překližkou. Na balkonech se povalovaly zpřeházené truhlíky na květiny a některé domy byly úplně zarostlé zaprášeným břečťanem. Pak došli k nějakému velkému obchodu. Výkladní skříně zůstaly kupodivu celé, byly ale tak špinavé, že se dovnitř nedalo nahlédnout. Dveře obchodu byly vyražené… Icik se tam rozběhl — a hned byl zase zpátky: „Všecko vyrabovaný,“ sdělil ostatním stručně.
Šli teď kolem velké budovy, která vypadala na nějaké společenské středisko.
Možná to bývalo divadlo, nebo kino, nebo koncertní dům… Pak byl zase obchod, tentokrát s rozbitými výlohami… a pak ještě obchod na druhé straně ulice… Icik se najednou zastavil, začichal a zvedl špinavý ukazovák: „No…,“ zamručel, „tady někde…“
Andrej se rychle rozhlédclass="underline" „Co?“
„Papír,“ upřesnil Icik.
Na nikoho ani nepohlédl a vykročil k budově na pravé straně ulice. Dům vypadal jako všechny ostatní, nic zvláštního na něm nebylo, jen snad vchod… byl o něco ozdobnější — a když se člověk pozorněji podíval, zjistil, že průčelí budovy má určité prvky gotiky… Icik zmizel za vraty. Nestačili k nim ještě ani dojít, když se znovu objevila Icikova hlava a ozval se nadšený výkřik: „Pojďte sem! Honem! Paku, tady je knihovna!“
Andrej jen užasle zavrtěl hlavou: Ten Icik je ale pašák!
„Knihovna!?“ vyjekl Pak a skoro se rozběhl. „To snad není pravda!“
Chodba domu se ve srovnání s rozpálenou ulicí zdála chladná a temná.
Vysoká gotická okna, která směřovala někam do dvora, byla vyzdobená barevnými ornamenty. Podlaha byla krásně vydlaždičkovaná… Napravo i nalevo se zvedalo schodiště z bílého kamene. Icik se hned po jeho levém křídle rozběhl vzhůru, Korejec ho bleskově dohonil. Brali teď bok po boku schody snad po třech… až se Andrejovi ztratili z očí.
„My se tam nepoženeme, co?“ obrátil se Andrej k Němému a ten zjevně souhlasil.
Andrej se porozhlédl po nějakém vhodném místě a nakonec se usadil na příjemně chladný bílý schod. Samopal sundal z ramene a položil ho vedle sebe. Němý už seděl ve své oblíbené póze u stěny a obrovitými dlaněmi si svíral kolena. Do ticha shora zaznívalo nesrozumitelné dohadování.
Už mě to nebaví, uvědomil si Andrej. Mám už dost všech těch mrtvých domů, toho rozpáleného ticha, i všech těch záhad. Chtělo by to setkat se s živými lidmi, nějaký čas s nimi pobýt, popovídat si… Třeba by nás i něčím pohostili! To je jedno — čím! Hlavně aby to nebyla ta hnusná ovesná kaše.
Třeba by nám nalili vychlazené víno… Anebo pivo… Zakručelo mu v břiše.
Polekaně sebou trhl a chvíli čekal. Nic se nedělo… Dneska ještě ani jednou nemusel, měl by to zaťukat na dřevo… A ta odřená pata už se taky hojí… Nahoře něco těžkého upadlo a pak se cosi začalo sypat. A vzápětí bylo slyšet Icikův křik: „Kam to sakra lezeš?!“ Potom se oba muži rozesmáli a znovu se o něčem začali dohadovat.
Jen se tam v tom pohrabte, pomyslel si Andrej. Co nenajdete vy, nenajde nikdo. Z těch ostatních chlapů nic nekouká. Z celé té naší expediční parády nejspíš zůstane jen moje hlášení a Icikovy bedny s archivním materiálem… Natáhl nohy, opřel se o lokty a zády se napůl položil na schodiště. Němý najednou kýchl a ozvěna ten zvuk ještě znásobila. Andrej zvrátil hlavu a začal si prohlížet vysoký, klenutý strop. Hezky tu stavěli, řekl si. Líp než my. A vůbec tu asi žili dobře… A stejně vymřeli! Tohle se Fritzovi nebude zamlouvat, on by dal určitě přednost potenciálnímu nepříteli. Jenže tady to vypadá tak, že tu lidi v poklidu žili, stavěli pěkné domy, uctívali nějakého toho svého Geigera… Milovaného a Prostého… A výsledek? Prázdnota.
Vylidnění. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Pravda, je tu pár koster, ale je jich nějak málo, když si člověk uvědomí, že tohle bývalo město… Tak je to, pane prezidente! Člověk míní — a pánbůh… sem pošle nějakou turbulenci — a šmytec.
Také kýchl a popotáhl. Je tu nějak moc chladno… A toho Quejadu bych měl hnát před soud, až se vrátíme… Obvyklé myšlenky ho vrátily ke stokrát připravované situaci: zmáčkne Quejadu, ten darebák ani nepípne! Andrej totiž předloží Geigerovi taková fakta, že nebude pochyb o tom, jakou roli Quejada hrál…! Teď však na tyhle úvahy nebyl čas. A byly i zbytečné!