„Tak jo,“ souhlasil smířlivě Icik. „Tak teda jdeme…“
Andrej rychle jako první seběhl po schodišti k vratům.
Jak já k tomu přijdu, říkal si, když vyšel z domu a byl rád, že mu teď nikdo nemůže vidět do tváře. To všechno ten Fritz…, uvědomil si vztekle.
Vyhlásil, že už žádnej Experiment neexistuje — a já mu na to naletěl. Ne že bych tomu úplně věřil, ale přijal jsem prostě… řekněme… novou ideologii.
Z loajality a taky z disciplinovanosti, která je u mé funkce nutná… Já vím, všechny tyhlety údajně nové ideologie jsou tu kvůli masám, vlastně kvůli blbečkům… Tak jsme si holt čtyři roky spokojeně žili, po nějakým Experimentu ani nevzdechli, měli jsme svých starostí dost: dělali jsme kariéru, říkal si ironicky. Sháněli jsme koberce a doplňovali si sbírečky… Na křižovatce se zastavil a sekl očima do boční ulice. Socha tam stála… Hrozila půlmetrovým černým prstem a její ošklivý žabí obličej se odporně šklebiclass="underline" Já tomu čubčímu plemenu ukážu!
„To je ona?“ zeptal se ledabyle Icik.
Andrej kývl a šel dál.
Takže legenda o Kovohlavcích není jen legenda… A co Křišťálový palác?
Jak je to s ním ve skutečnosti? A jak je to s Antiměstem…?
Potom už té chůze všichni měli dost. Sluneční žár je otupoval, jas oslepoval — a oni pořád jen kladli nohy na své vlastní maličké stíny, pot jim maloval po čele a po spáncích slané mapy… Dokonce i Icik už přestal žvanit o tom, že se mu zhroutily jakési hypotézy, a neúnavný Korejec mírně kulhal, protože se mu utrhla podešev. Němý chvílemi otevíral svá černá ústa, plazil děsivý zbytek jazyka a zrychleně dýchal jako pes. Nic zvláštního nikde neviděli, jen jednou sebou Andrej strašlivě trhl a na chvíli se mu až udělalo zle… Docela náhodně zvedl oči k vyšším poschodím a v jednom otevřeném okně třetího patra uviděl velký zelenavý obličej, který na něj třeštil nevidoucí oči. Byl to hrozný pohled: Třetí poschodí — a skvrnitě zelená tlama přes celé okno… Pak se octli na náměstí.
Bylo úplně jiné než ta, která už na své cestě viděli. Připomínalo vykácený les. Místo pařezů tu ze země čněly nějaké podstavce různých tvarů: kulaté, čtverhranné, šestihranné, některé vypadaly jak hvězdice, jiné jak abstraktní ježci, některé připomínaly střílny, mnohé byly jak podivná předpotopní zvířata. Byly z kamene i z kovu…, ale z různého materiálu: mramorové, pískovcové, z nerezavějící oceli, dokonce i ze zlata… Všechny ty podstavce však měly jedno společné: byly prázdné. Jenom asi tak ve vzdálenosti padesáti metrů se tyčila obrovská lidská noha, která podpírala hlavu okřídleného lva. Noha těsně nad kolenem končila, ale její nahé lýtko mělo krásně propracované obdivuhodné svalstvo.
Náměstí bylo velice rozlehlé, na protější stranu se v chvějícím se horkém oparu nedalo ani dohlédnout. Vpravo, v těsné blízkosti Žluté stěny, byla vidět jakási dlouhá nízká stavba se sloupovím. I její obrysy však rozpálený vzduch třaslavě rozmazával… „To jsou věci…,“ mimoděk vyhrkl Andrej a Icik nechápavě zabrumlaclass="underline" „Někdo byl v bronzu, někdo v mramoru, někdo třeba s dýmkou, někdo bez ní…, kam se ale všichni poděli?“
Nikdo mu neodpověděl. Všichni se jen užasle dívali…, dokonce i Němý. Potom promluvil Korejec: „Asi musíme jít… tamhle…“
„Tak to je ten váš panteon?“ zeptal se Andrej, aby vůbec něco řekl. A Icik rozhořčeně prohlásiclass="underline" „Já tomu nerozumím! Proč courají po městě? A proč jsme je dřív nikde prakticky neviděli? Vždyť jich tady musí být tisíce!“
„Město Tisíce soch,“ řekl Korejec.
Icik se k němu obráticlass="underline" „Taková legenda existuje?“
„Ne, to mě teď tak napadlo.“
„No jo, ale…,“ vyhrkl Andrej, který si právě v téhle chvíli něco uvědomiclass="underline" „Tudy přece naše traktory neprojedou a volný průchod si tady neuděláme.
I když si řekneme, že pár těchhle zátarasů vyhodíme do povětří, nevystačí nám třaskavina…!“
„Myslím, že se to musí dát obejít. Z druhé strany… Někde nad Propastí bude cesta,“ ozval se Korejec.
„Pojďte dál,“ pobídl je netrpělivě Icik.
Vzali to přímo k panteonu. Proplítali se mezi podstavci po dlažbě, která tu byla rozbitá, místy úplně rozdrcená na drobné kamínky. Před nimi se vzduchem vznášel bílý prach, ve slunci jasně třpytivý. Chvílemi se zastavovali, skláněli se, anebo si naopak stoupali na špičky, aby si na podstavcích mohli přečíst nápisy, ale to, co četli, bylo podivné, nerozuměli tomu, byli z toho bezradní: „Na desátý den po úsměvu byli po tvém požehnání spaseni maličcí.
Vzplálo slunce a pohasla záře lásky, ale…“ Dokonce tu měli přesné určení, kdy se to stalo! „Na desátý den po úsměvu…“ Icik se tomu zasmál, zahýkal a pobaveně se třískl pěstí do dlaně, Korejec s úsměvem zavrtěl hlavou a Andrej si připadal trapně. Cítil, že tohle veselí je nepřirozené, že sem vůbec nepatří, nedokázal však své myšlenky nějak soustředit, rozutíkávaly se mu — a tak jen netrpělivě opakovaclass="underline" „To už stačí, nechte toho! Jdeme dál. No tak, sakra…! Nemůžeme takhle ztrácet čas.“
Měl vztek, když se díval, jak se ti dva baví. Idioti, říkal si, to si našli to pravé místo a čas pro zábavu! Jenže oni se nenechali rušit — pořád se zastavovali, špinavými prsty jezdili po vytesaných nápisech, šklebili se, rozjařeně vykřikovali — a tak Andrej mávl rukou a šel sám. Oddechl si, když se tomu jejich povykování vzdálil natolik, že nerozeznal jednotlivá slova.
Bude to tak lepší, uvědomil si najednou. Půjdu tam sám, bez jejich nedůstojného doprovodu… Koneckonců, vždyť je nikdo ani nezval! Něco se o nich sice říkalo, ale… co to bylo? Nesouviselo to nějak s parádní uniformou?
Byla předepsaná, nebo si ji naopak neměli brát? Má to ale teď vůbec nějaký význam? V nejhorším případě budou muset počkat dole… Ten Korejec si dá říct, ale Icik se určitě pohrne dopředu a nedejpánbu… bude chtít taky mluvit! Ne, ne, bez nich je to jistější, viď, Němý…? Ty se drž za mnou, hezky takhle zprava a dávej dobrý pozor! Tady musí vzít člověk rozum do hrsti! Nezapomeň, že jsme teď na území opravdových protivníků, to není na úrovni Quejady nebo Hnujky! Víš co, vem mi ten můj samopal, musím mít volné ruce — a taky není vhodné lízt se samopalem za řečnický pult… Nejsem nějaký Geiger, chválabohu… Moment! Kde jsou mé poznámky k přednášce? To je tedy hrůza — jak to bez nich zvládnu?
Před ním — i nad ním — se už tyčilo sloupoví panteonu. Schody vzhůru byly rozbité, zely mezi nimi štěrbiny a zbytky zrezivělého kování vypadaly jak vyceněné zuby. Zpředu to ledově dýchlo Andrejovi do tváře. Byla tam tma, obrovská pozlacená křídla dveří byla dokořán — a z nich se vznášel pach tlení a čehosi vyzývavého. Stačilo jen vejít… Andrej vystupoval schod po schodu a dával si velký pozor, aby snad nedejpánbu nezakopl a před očima všech neupadl. Pořád ještě prohledával své kapsy, ale papír s poznámkami tam nebyl… Pak si vzpomněl — nechal ho v trezoru… Nebo ne… Dal si ho do nového obleku… Vždyť si přece chtěl vzít ten nový oblek!
Potom si ale řekl, že takhle to bude působivější… Sakra, ale jak budu mluvit bez poznámek? říkal si, když vstupoval do temného vestibulu. Co jsem si to vlastně připravil? Musel teď dávat dobrý pozor na cestu, protože černý mramor podlahy byl velice kluzký… Především jsem chtěl mluvit o vznešenosti, o lidském majestátu…, vzpomínal si s námahou a uvědomoval si přitom, že mu chlad zalézá až pod košili. Taky mě mohli upozornit, že tu bude zima, říkal si. Venku je vedro… A kromě toho mohli něco udělat s tou kluzkou podlahou. V nejhorším ji třeba posypat pískem… Takhle sebou člověk může prásknout, ani se nenaděje… Kam ale má jít teď? Vpravo? Vlevo? Aha, pardon, už je to jasné… Tudy… Tak za prvé: o lidském majestátu, o vznešenosti člověka…, opakoval si — a to už se octl v jakési temné chodbě. No, tady to je lepší: dali sem koberec!
Že je to napadlo…! Na osvětlení ale stejně nemysleli. Stačilo by pár svítilen… Jenže to je vždycky tak: Buď se svítí na plný pecky, nebo si člověk sotva vidí pod nohy… Jako teď. Takže: vznešenost… Jestliže máme hovořit o vznešenosti, o majestátu člověka, musíme si připomenout velká jména historie. Tak třeba Archimédes… Ano, tím začneme!