Syrakusy, heuréka! a lázně… tehdejší — pochopitelně… A dáclass="underline" Attila, dóže benátský… ne! promiňte, to byl Othello… ten doze…, Attila byl vůdce Hunů. To sem ale taky patří! Psaly se o něm verše. Ale proč hledat tak daleko? Petr…! Petr Veliký, samozřejmě! První! Tomu Druhému, ani Třetímu se neříkalo: Veliký. Možná hlavně proto, že nebyli První.
Všimněte si, že Veliký a První se často chápou jako synonyma… Ale pozor: Třeba taková Kateřina Druhá…! A byla Veliká! To je tedy opravdu zvláštní, je to určitá výjimka, ale takových výjimek, které potvrzují pravidlo, najdeme ještě víc… Založil si ruce za záda a dlaně pevně stiskl. Bradu přitáhl k hrudi, sevřel rty a několikrát se prošel sem a tam, přičemž se vždycky elegantně vyhnul židli, která pro něj byla u čela stolu přichystaná. Potom židli odsunul nohou, roztáhl prsty a opřel se o stůl… Přísným pohledem přejel po přítomných.
Dlouhý stůl před ním byl prázdný, jeho oplechovaná deska se táhla do dálky jak silnice. Konce stolu nedohlédl, jen si uvědomoval, že někde vzadu nejasně poblikávají mihotavé plamínky svíček. Trochu ho ta nedbalost pořadatelů zamrzela — má přece právo vidět, kdo to tam za druhým koncem stolu sedí. To je daleko důležitější než vidět na tyhlety… No dobrá, přichystali to takhle, nedá se nic dělat… Letmým pohledem přelétl řady po obou stranách stolu. Obracely se k němu pozorné tváře — kamenné, železné, měděné, bronzové, zlaté, jaspi sové i sádrové… a možná ještě nějaké jiné, třeba i stříbrné a nefritové, kdoví… Jejich slepé oči působily nepříjemným dojmem — koneckonců všechno na těch hřmotných obludách bylo nepříjemné. Jejich kolena trčela dobrý metr nebo dva nad deskou stolu… Aspoň že ty sochy nemluvily a nehýbaly se! Kdyby se začaly hýbat, bylo by to hrozné!
Andrej vychutnával poslední okamžiky svého promyšleného entrée. Potom spusticlass="underline" „Ano, jsou výjimky! Jaké je ale pravidlo? V čem tkví jeho substanciální podstata? Obávám se, že tu budu muset mluvit o věcech, o kterých jste si nezvykli slýchat a které vašemu sluchu nebudou lahodit. Vznešenost a lidský majestát! Velikost člověka… Opěvuje se, mnohé se o tom už napsalo… Čím by byl člověk, kdyby nebylo lidského majestátu? Lidstvo by bylo tlupou nahých opic, vedle kterých by i takový vojín Hnujka zářil jako reprezentant vrcholné civilizace. V tom mi jistě dáte za pravdu… Jenomže každému jednotlivému člověku není dána schopnost vlastní míry věcí. Umí se jen nakrmit a rozmnožovat se. Každá jiná činnost již vzpomenutého Hnujky nemůže být jím samým zhodnocena ani jako špatná či dobrá, ani jako prospěšná či zbytečná, či dokonce škodlivá… A právě proto se každý takový Hnujka dříve nebo později musí dostat před vojenský soud — a ten rozhodne, jak s ním bude naloženo. To znamená, že absence vnitřního soudu v jednotlivcích musí být doplněna existencí zákonů a také soudů vnějších, společenských — třeba i těch vojenských… Jenže, pánové…, taková společnost, která se skládá z jednotlivců jako je Hnujka nebo třeba Drmola, prostě nedokáže soudu vnějšímu věnovat náležitou pozornost, není to v jejích silách…, a to ať už jde o soudy vojenské, či o různé poroty, o tajné inkviziční soudy, o lynč, Themidin soud, či soud čestný… A tak si příroda musela poradit s nalezením vhodné formy ovládnutí chaosu, v němž mezi primitivními jedinci má vrch pohlavní pud a polykací reflex — jde prostě o to, aby část funkcí vnějších soudů byla přesunuta na soud vnitřní. A o tom tedy je řeč, mluvíme-li o lidském majestátu, velikosti a vznešenosti. A jsme u kategorie vznešená. Pánové, je třeba si povšimnout, že v beztvaré tlupě jedinců jako je Hnujka nebo Drmola se čas od času objevují takoví, pro něž smysl života neustrnul na ukájení různých pudů. Řekněme to tak, že takový člověk potřebuje něco navíc! Chápejte — jemu nestačí nacpat si břicho a užívat si nějakých těch slastí… On prostě chce ještě něco taky vytvořit, něco nového, co tu před ním ještě nebylo. Například začne uvažovat o stupnici hodnot…, nebo namaluje na zeď nějakého kozorožce… nebo si vymyslí legendu o Afroditě… Proč mu zrovna tohle vlezlo do hlavy, to ani on sám neví. Takový Hnujka pochopitelně kašle na nějakou Afroditu, která se zrodila z mořské pěny, nebo na nějaké zvíře nakreslené v jeskyni. V tomhle ohledu samozřejmě existuje řada hypotéz… Například, že takový kozorožec byl pro člověka spojen s představou spousty masa… A co se týká Afrodity… tedy ženské!.. tam je možností! Když mám být ale upřímný, tak pokud jde o onu třetí — neživočišnou — potřebu člověka…, tam jsme my, materialističtí vědci, poněkud v rozpacích. To je ale jiný problém… Teď nás musí především zajímat, že z davu se prostě vydělí osobnost, která se neuspokojí ovesnou kaší a špinavou Drmolou v posteli. Takové osobnosti nestačí jednoduchá realita smyslů! Taková osobnost si začíná věci idealizovat! Abstrahuje, neřád! V myšlenkách takového člověka se ovesná kaše mění v tučného kozorožce s česnekovým nálevem a špinavá Drmola v krásnou bytost, která je čisťounká, protože právě vystoupila z moře. Z vody… Božíčku, takový člověk je ale přece k nezaplacení! Takový člověk by se měl postavit na piedestal a lidi jako Hnujka a Drmola by se k němu měli honit karabáčem, aby hajzlové jedni pochopili, co jsou sami zač.
Tak co, šmejdi, umíte to, co tenhleten? Co — ty jeden zrzku prašivá a všivá — umíš nakreslit kotletu, ale tak, aby na ni člověk hned dostal chuť? Umíš aspoň vykládat nějaký vtip? Neumíš… Jak se teda můžeš, ty srabe, s tím na piedestalu srovnávat? Jdi dělat na pole! Chytej ryby a sbírej škeble…!“
Andrej poodstoupil od čela stolu, promnul si dlaně a znovu se spokojeně vrátil. Jde mu to výborně! Je to vynikající — i bez poznámek! A všechna ta monstra se zatajeným dechem poslouchala… Ani jedno se nepohnulo. Je to dobré…, opravdu! Kdepak, já nejsem nějaký Kacman, pomyslel si Andrej, já sice neumím tolik žvanit jako on, ale když je třeba něco vysvětlit… Fakt ovšem je, že někde tam vzadu, na konci stolu, kam není vidět, někdo pořád mluvil! To by mohlo vypadat na Kacmana. Třeba už sem taky dorazil… No — však ještě uvidíme!
„Takže… kategorie vznešená…,“ pokračoval, „má svůj základ v tvůrčí činnosti. Neboť velký je pouze ten, kdo tvoří, kdo je tvůrcem něčeho nového, nebývalého. Pak ovšem, pánové, vzniká otázka: Kdopak ty tvůrce bude držet nohama na zemi? Kdo jim vždycky včas řekne: Kampak to lezete, blázni? Kdopak nad nimi stane jako… nebojme se to tak nazvat… jako jejich duchovní vůdce? Bude to ten, kdo sice onu kotletu, o které jsem mluvil, nakreslit neumí, o Afroditě nic neví, ale sbírat škeble prostě nemíní… Protože má jiný dar: Je to také svého druhu tvůrce, ale tvůrceorganizátor.
Statky vezdejší dokáže mezi lidmi rozdělovat, a když je třeba, umí srotit dav… A tak se dostáváme k roli Boha a ďábla. A řekněme hned, že je to problém velice složitý, problém, který historie lidstva dost zamotala… Vezměte si jenom ten fakt, že i ten největší neznaboh vám řekne: Bůh je dobrý, ďábel zlý. Jenže — kde to vzal? Vždyť je to s prominutím úplná pitomost! Vždyť my o těch dvou vůbec nic nevíme! Že Bůh skoncoval s chaosem a udělal tu pořádek, zatímco ďábel naopak od samého začátku v jednou kuse tuhle boží práci kazí a snaží se svět uvrhnout zpátky do původního chaosu? Říká se to tak, že? Jenže z druhé strany nás historie učí, že člověk jako takový směřuje svou činností právě k chaosu! Usiluje o to, aby si všechno mohl dělat po svém. Vykřikuje, že musí být svobodný, že právě to je přirozené! Nebudeme dlouho hledat příklady — vemte si třeba zase toho Hnujku… Doufám, že už jste pochopili, k čemu vás chci dovést! Ptám se vás: O co se snažili ti nejhroznější tyrani v historii lidstva? Právě o to, aby chaos, který je člověku vlastní, účinně potlačili, aby ho změnili v řád!
Aby Hnujka a jemu podobní věděli, kde je jejich místo, aby se prostě museli zařadit a nedělali neplechy! Cílem bylo lidi dát dohromady, srotit je, vnutit jim jednotící myšlenku! A jen tak mimochodem — velice často se to těm tyranům a diktátorům dařilo. Samozřejmě — ne nadlouho. A za cenu potoků prolité krve… No — a teď se vás ptám: Kdo je tedy ten dobrý? Ten, kdo usiluje o chaos… a tedy vlastně o svobodu každého člověka, tudíž i o rovnost a bratrství…, anebo ten, kdo Hnujku a jemu podobné donutí k pořádku, a tudíž sníží nebezpečí sociální entropie na minimum?! Kdo? To je ta otázka, pánové!“