Výborně jsem to naformuloval, pochválil se v duchu Andrej. Jasně, ostře — a působivě… Ale kdopak to tam na konci stolu zase něco mele?
Hulvát jeden, neumí se chovat a vyrušuje… Najednou si Andrej s nepříjemným zamrazením uvědomil, že v řadách soch podél stolu se některé hlavy odvrátily a on teď vidí jejich zátylky.
Zamrkal a podíval se pozorněji: ne, nemýlil se! Jeden, dva… celkem jich bylo šest. Úporně si odkašlal a zaťukal kotníky sevřené pěsti do oplechované desky stolu. Nepomohlo to. No počkejte! řekl si dopáleně. Já vám teď ukážu… Jak jen se to řekne latinsky…?
„Quos ego!“ zařval. „Vy si myslíte, že jste něco extra? Že vy jste velikáni — a my upachtění mravenečkové? Že vy jste z kamene nebo z bůhvíčeho — a my se co nejdřív v prach obrátíme? Že vy jste věční — a my se světem jen tak mihneme? Tůdle…! Kdopak si vás pamatuje? Kdo o vás co ví? Lidstvo si vás postavilo na piedestály… a co z toho? Tak třeba ten Archimédes!
No ano, někdo takový žil a běhal nahatý mezi lidmi, ani se nestyděl!
Při patřičné úrovni civilizace by s ním prostě zametli, aby dal pokoj.
To by teprve mohl křičet: Heuréka! A nebo Petr Veliký… Dobře: car, imperátor celé Rusi… To známe. A jaképak měl příjmení? Pomníků má všude spousty a kdekdo o něm psal… jen se ale zkuste zeptat nějakého studenta při zkoušce, jaké měl Petr příjmení? Možná že jeden z desíti vám bude umět odpovědět… Veliký? Houby… A s vámi se všemi je to zrovna tak.
Buď o vás vůbec nikdo nic neví, nebo jen s námahou dá dohromady jmé no…, ale příjmení? A nebo zase naopak: Carducciova cena! A kdepak má ten dotyčný pán křestní jméno? A kdo to vůbec byl? Spisovatel, nebo snad obchodník s vlnou? A kdo to taky potřebuje vědět? Vždyť kdyby si vás chtěl člověk všechny zapamatovat, už se mu ani nevejde do hlavy, kolik stojí flaška vodky.“
Teď už viděl zátylků deset. Bylo to urážející. A vzadu někdo ještě úporněji a důrazněji cosi nesrozumitelně vykřikoval. Určitě to byl Kacman…!
„Podvod je to!“ rozkřikl se Andrej, jak mohl nejhlasitěji. „Celá ta vaše velikost je podvod! Takovej Hnujka se na vás určitě koukne a řekne: To teda byli lidi! Já už teď taky budu lepší — nechám chlastu a kouřit už nebudu, nebudu se válet s Drmolou, pudu do knihovny — a bude ze mě časem taky takovej velikán… Zlatý voči! Takhle se to totiž jen zbožně předpokládá.
A zatím — když se na vás Hnujka koukne, tak si řekne něco úplně jinýho.
A když u vás nebude stát nějaká stráž nebo kolem nebude plot, klidně se vedle vás vydělá, počmárá vás a spokojeně půjde chrápat s tou svou Drmolou. Tak je to s tou vaší výchovnou funkcí! To je ta věčná památka…!
Na co ksakru takový Hnujka potřebuje něčí věčnou památku? Proč si na vás vůbec někdy má vzpomenout, můžete mi to vysvětlit? I když… každý jsme si zažili období, kdy jsme si vzpomenout museli, aby nebyl průšvih. A hezky jsme u tabule odříkávali: Alexandr Makedonský se narodil tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy. Vojevůdce…, jeho bájný oř Bucefal… Vždycky to tak bylo a bude, že se člověk musí některé věci ve škole navrčet: Narodil se tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy, představitel špičky oligarchie.
Vykořisťovatel. I když zrovna tohle…, kdo to potřebuje vědět? Člověk udělal zkoušku a pustil to z hlavy. Alexandr Makedonský byl významný vojevůdce — no a co…?
Najednou pochopil, že dál mluvit nemá cenu. Nikdo ho neposlouchal.
Teď už bylo vidět jenom zátylky… Litinové, kamenné, železné, nefritové…, vyholené, zarostlé, kudrnaté, s cůpky, oprýskané i vydrolené — a některé úplně zakryté přílbicemi, klobouky a různými čapkami… Netrefil jsem se jim do noty, řekl si hořce. Pravda se jim nezamlouvá. Exegi monumentum… Copak jsem řekl tak hrozného? Nelhal jsem, nepodlízal…, co na srdci, to na jazyku. Já vůbec nejsem proti velkým osobnostem. Nesnáším ale, když z nich někdo dělá idoly! Člověk má ctít dílo — a ne uctívat sochy! A možná i s tou úctou k dílu to není nutné. Každý přece dělá to, co může… Jeden revoluci, druhý třeba píšťalky… Já mám tak sílu leda na ty píšťalky… A copak to znamená, že jsem nula?
Někdo na druhém konci stolu si ale pořád mlel své a Andrej už teď rozeznával i jednotlivá slova: „…nevídané a neobvyklé… z katastrofické situace… jenom vy!.. to si zasluhuje věčný vděk a věčnou slávu…“ Tak to je přesně to, co nesnáším, pomyslel si Andrej. Absolutně nesnáším, když se takhle někdo ohání věčností. Bratrství na věčné časy! Navěky spolu. Věčná sláva… Kde na to kdo přišel? Kde je co věčné?
„Těch lží už bylo dost!“ rozkřikl se přes stůl. „Člověk musí mít svědomí!“
Nikdo si ho nevšímal. Obrátil se tedy ke všem zády a šel pryč. Cítil, jak jím až do kostí proniká chladný průvan, jak ho zebe ten páchnoucí dech sklepení, rzi a měděnky… Vždyť to přece vůbec nebyl Icik, kdo to tam pořád vyrušoval, uvědomil si sklesle. Tohle nejsou Icikova slova, tohle on vůbec neříká… Zbytečně jsem mu křivdil… A zbytečně jsem sem chodil. Proč mě sem vůbec čerti nesli? Zřejmě se mi zdálo, že jsem něco pochopil… Ale — vždyť je mi už přes třicet, to už člověk musí mít vlastní názor! Jenže — to je přece pitomost: Vykládat pomníkům, že je nikdo nepotřebuje. To je stejné jako říkat lidem, že je nikdo nepotřebuje… Možná to leckdy i je pravda, jenže co z toho?
Něco se se mnou v posledních letech stalo, říkal si. Něco jako by se vytratilo… ano! Před takovými pěti lety jsem přesně věděl, z jakých důvodů to a to dělám… A teď to nevím. Vím, že Hnujka by se měl odprásknout. A nevím přesně proč. Tedy… vím, že pak bych to měl s disciplínou v expedici jednodušší, ale proč by to mělo být jednodušší — nechápu. Řešilo by to sice situaci… Ale zřejmě jenom tu mou. Kolikpak let už řeším jenom tu svou situaci? Jenže — má to svou logiku: Nikdo jiný za mě žít můj život nebude, musím se postarat sám. Je to ale smutné, na člověka z toho padá stesk a síly mu odcházejí… A jinak to nejde. To je to, co jsem pochopil.
Člověk nic nezmůže. Dokáže jen jediné: žít, jak to jen jde. Andrej z té beznadějně prosté pravdy až zaskřípal zuby… Vyšel z temnoty pod sloupoví a zamhouřil oči. Před ním leželo rozpálené žluté náměstí prošpikované prázdnými podstavci. Žár jako z pece se do něj opřel… Žár, žízeň a únava… To byl ten současný svět, v kterém musel žít a taky jednat.
Icik spal s hlavou na otevřené knize, kterou si položil na kamenné desky do stínu. Kalhoty měl vzadu roztržené, bagančata byla neuvěřitelně sešlapaná.
Potem páchl na sto honů.
Němý tu taky čekal… Seděl na zkřížených nohou, oči měl zavřené, zády se opíral o jeden ze sloupů — a na kolenou měl Andrejův samopal.
„Vztyk!“ řekl unaveně Andrej.
Němý otevřel oči a vstal. Icik pozvedl hlavu a pohlédl na Andreje zpod oteklých víček.
„Kde je ten Korejec?“ zeptal se Andrej a rozhlédl se. Icik se posadil, zajel prsty do rozčepýřené kštice a začal se zuřivě drbat.
„S-s-sakra!“ brumlal. „Já bych žral, až bych brečel. Nedáme si?“
„Za chvíli,“ odpověděl Andrej a znovu se rozhlídl. „Kde je ten Pak?“
Icik zeširoka zívclass="underline" „Še-do-ki-o-ny. Hergot, já mám hroznej hlad…!“
„Kam že šel?“
„Do knihovny.“ Icik vstal, sebral knížku a strčil ji do batohu. „Domluvili jsme se, že tam něco vybere… Kolik je hodin? Mně se hodinky zastavily…“
Andrej pohlédl na své: „Tři. Jdeme…“
„Nezakousnem si něco?“ pokoušel se smlouvat Icik.
„Můžeme cestou…,“ odsekl Andrej. Měl takový divný pocit… Něco se mu nezdálo. Něco bylo v nepořádku… Vzal si od Němého samopal a s obličejem zkřiveným nevolí vykročil na rozpálené schody.
„To je teda vymoženost…,“ brumlal za ním Icik, „žrát za pochodu! Já na něj jako trouba čekám, nevemu si sám, a on teďka tohle…“ Pak se obrátil k Němému: „Dej sem tu tornu!“
Andrej se bez ohlédnutí začal rychle proplítat mezi podstavci. Taky měl hlad, v žaludku mu už začínalo kručet, ale cosi ho postrkovalo vpřed a neustále zrychlovalo jeho kroky. Urovnal si řemen samopalu a znovu se podíval na hodinky. Pořád bylo za minutu tři… Jako prve. Zvedl zápěstí k uchu.