Zaoblené placky tak trochu připomínaly zatvrdlé kravince… „Materiál ke stavbě?“ zašklebil se Andrej.
Odhodil postraňky, došel k prvnímu kameni a zvedl ho. Kámen byl tvarován tak, že se dobře dal použít jako stavební materiál. Jeho spodní strana byla hrubá, nerovná, shora byl od písku a větru vyhlazený. Andrej ho položil na relativně rovnou plochu drobnějších kamenů a zamáčkl… Pak zamířil pro další.
Stavěl teď základy důležité stavby a cítil i jisté uspokojení: přece jen to byla konkrétní činnost, práce… Ne jen mechanická chůze. Tohle byla činnost s určitým cílem. Samozřejmě že se ten cíl dal zpochybnit, samozřejmě, že by se mohlo prohlásit, že Icik je blázen a maniak… ostatně, to on stejně je, říkal si Andrej. Buď jak buď, člověk teď ale mohl z kamenů budovat solidní základ pro stavbu… Icik vedle Andreje funěl a hekal, snažil se sem dovléci obrovité balvany, klopýtal — a už si docela utrhl podešev… Když vytvořili základy, Icik doskákal na jedné noze k svému vozíku a vylovil tam jeden výtisk svého „Průvodce“.
Když tehdy v Křišťálovém paláci definitivně pochopili a snad i uvěřili tomu, že při další cestě na sever už žádného člověka nepotkají, Icik usedl k podivnému psacímu stroji, který tu objevili, a ve velice krátké době sepsal svého „Průvodce po blouznivém světě“. Pak tenhle svůj elaborát vlastnoručně rozmnožil na neméně podivné kopírce… V Křišťálovém paláci bylo takových zvláštních přístrojů víc… Icik si tak vyrobil padesát exemplářů, které zatavil do čehosi průsvitného a pevného…, mělo to na sobě nápis „polyetylén“… A to všechno pak naložil na svůj vozík, takže se mu tam potom skoro nevešel batoh se suchary… A teď už má těch svých exemplářů „Průvodce“ sotva deset. Spíš méně… „Kolik ti toho zůstalo?“ Icik, který právě ukládal „Průvodce“ doprostřed kamenné plochy základů, nepřítomně prohodiclass="underline" „Čertví… Málo. Podávej mi kameny!“
A znovu tedy začali nosit svůj stavební materiál a nad „Průvodcem“ brzy vyrostla pyramida o výši půldruhého metru. V téhle pustině působila poněkud zvláštně — a aby byla ještě výraznější, Icik ji vylepšil jásavě červenou barvou, kterou na ni shora nalil. Tubu s touhle zvláštní barvou našel ještě ve Věži… Pak si Icik sedl k svému vozíku a dal se do přivazování podrážky. Omotával ji provázkem a pořád přitom pokukoval po té své pyramidě. Původní pocit nejistoty, který z jeho obličeje vyzařoval, se měnil ve spokojenost a narůstající hrdost.
„Co ty na to?“ zeptal se Andreje, teď už zjevně pyšně. „Ani absolutní blbec to nemůže přehlídnout. Pochopí, že ty kameny tu nejsou na jedny hromadě jen tak…“
„To je fakt,“ kývl Andrej a přisedl si vedle Icika. „To ti ale moc pomůže, když nějakej blbec tu pyramidu rozhrabe!“
„Nevadí, nevadí,“ zabrumlal Icik, „blbec je taky člověk a může mít i špetku rozumu. A i když sám nepochopí, oč jde, řekne o tom druhým…“
Najednou jako by ožiclass="underline" „Jen si vzpomeň na mytologii! Je přece známo, že hloupých lidí je na světě víc než moudrých. A z toho vyplývá, že svědky všech zajímavých událostí byli hlavně hlupáci. Ergo: Mýtus je popis skutečné události z hlediska hlupáka, ale ve zpracování básníka… Co ty na to?“
Andrej neodpověděl. Díval se na pyramidu. Vítr jako by ji opatrně ohmatával, zatím jen nejistě kroužil kolem ní a slabounce pohvizdoval ve skulinách mezi kameny. A Andrej si najednou zcela jasně představil celé ty nekonečné kilometry, kterými prošli, a na té dlouhé cestě uviděl těch několik málo bodů, označujících právě takovéhle pyramidy… A ještě si představil, jak se k téhle pyramidě plouží vyschlý, hladem umírající poutník, jak zuřivě odhrnuje kamení, láme si o ně nehty a v zoufalých představách jeho skoro roztaveného mozku se míhají vysněné zásoby jídla a vody… Andrej se hystericky zasmál. To by bylo na sebevraždu! To by byla příliš hrozná rána pod pás.
„Čemu se směješ?“ zeptal se podezíravě Icik.
„Ale to nic,“ prohodil Andrej a vstal.
Icik se taky zvedl a kritickým zrakem se zahleděl na pyramidu: „Já na ní nic směšnýho nevidím,“ pronesl potom. Zadupal nohou omotanou rozcupovaným provázkem. „Nějakou dobu to vydrží. Půjdem?“
„Půjdem,“ kývl Andrej a zapřáhl se do vozíku. Icik přece jenom ještě jednou obešel pyramidu a zřejmě se mu teď taky všelicos honilo hlavou. Asi to ale bylo nějaké příjemné pomyšlení, protože se usmíval, mnul si ruce a funěl do rozježeného plnovousu.
„No… ty se tváříš!“ neudržel se Andrej. „Jako žába, co zrovna nakladla vajíčka a nemůže se na ně vynadívat. Nebo jako losos, kterej pustil jikry…“
„No no,“ prohodil káravě Icik a šel se taky zapřáhnout do postraňků.
„Takovej losos třeba po takovým výkonu zajde…“
„No právě.“
„No no!“ zahučel znovu, teď už výhružně Icik a vykročil. A najednou se znenadání zeptaclass="underline" „Jed jsi někdy lososa?“
„Aby ne! Víš, jak je to dobrý k vodce? Anebo na chlebíčkách… Proč?“
„Jen tak… Představ si, že moje dcery lososa ani neochutnaly…“
„Dcery?“ užasl Andrej. „Ty máš dcery?“
„Jo, tři,“ odpověděl Icik. „A ani jedna z nich nejedla lososa. Vysvětlil jsem jim, že losos a jeseter jsou vyhynulý ryby. Něco jako ichtyosaurus… Jednou to samý budou vykládat svým dětem o sledích.“
Icik ještě něco říkal, ale překvapený Andrej ho neposlouchal. To je tedy věc! On má tři dcery! Icik Kacman! Znám ho takovou dobu a nikdy mě nic podobnýho ani nenapadlo. To je ta prokletá zásada, kterou mi kdysi vštěpoval Kurátor: Nikoho se raději na nic nevyptávat! Občas jsem to porušil, to je fakt… a ostatním se to taky stávalo, ale málokdy. Takže o sobě taky jen málo víme. O sobě — i o světě, který jsme opustili… Proč sem ten Icik vůbec chodil? Kdysi mi řekl, že ze zvědavosti. Jaký divný lidi to čert po světě nosí…! A koho přinese až sem, do těchhle končin? Bane, kamaráde, jedna věc je jistá: až do těchhle končin žádnej normální člověk nedojde.
Normální člověk — když se dostane až do Křišťálovýho paláce — nezaváhá a zůstane tam až do konce svýho života. Vždyť jich tam takových je!
Samí takzvaně normální lidi… Jestli ale někdo někdy dojde až sem, tak to bude jen někdo takovej jako je Icik. Druhej Icik Kacman… A ten, když rozhrabe pyramidu a začne číst, co tam Icik nechal, zapomene na všechno na světě — a třeba tu i umře. Ale je taky fakt, že jsem sem došel i já. I když nevím proč. Ve Věži nám bylo dobře. V Pavilonu ještě líp. A co teprve v Křišťálovém paláci! Tak jako tam už se nikdy nikde nebudu mít… Jenže ten Icik! Zadnice ho svrbí, když je chvíli na jednom místě. Ale kdyby se mnou na tuhle cestu nešel Icik — opustil bych Křišťálový palác, nebo bych tam zůstal? To je otázka!
Když před časem dorazili k Plantážím, vysvětloval Icik jakýmsi urostlým snědým dívkám, proč my dva musíme jít dál. Děvčata pozorně poslouchala.
Proč my dva musíme jít bez ohledu na všechno dál? řečnil Icik a jen tak mimochodem hladil tu vedle sebe po pěkně oblém koleně. Protože za námi je smrt, nebo prázdný život — což je taky vlastně smrt. Zdá se ti to málo? ptal se potom Andreje. Jdeme jako první, chápeš to? Nikdo ještě tenhle svět neprošel od blat až po nulový bod. A proč tedy jdeme my dva?
Možná jen proto, že to někdo projít musí. Ale proč? zaútočil na něj Andrej a Icik rozhořčeně odpověděclass="underline" To nevím. A proč bych to měl vědět? To je jako s tím chrámem. Proč ho lidstvo staví? Je jasné, že chrám je jediný cíl… Ale proč — to je nekorektní otázka! Člověk prostě musí mít svůj cíl, od toho má rozum. Když nemá cíl, tak si ho vymyslí… Aha, řekl na to Andrej, tak ty sis teda vymyslel svůj cíclass="underline" půjdeš od začátku až do konce. A kde jsi na to přišel? Nikde, já si to nevymyslel, namítl Icik. Tak je mi to prostě dáno, já nemám na výběr. Když se tomu vyhnu, budu se životem jen bezcílně potloukat. Tak je to s námi oběma, kamaráde! Andrej se ale brániclass="underline" Proč mi pleteš hlavu nějakým chrámem, jakou to má s námi souvislost? A Icik, jako by na tuhle námitku zrovna čekal, s nadšením spustil, že ano, že to tedy souvislost má, protože ten chrám, to není jen výčet nesmrtelných knih a nesmrtelné hudby, to bychom si rovnou mohli říct, že ten chrám se začal stavět až po Gutenbergovi, nebo — jak někoho možná učili ve škole — po Ivanu Fjodorovovi. Bane, chlapečku, stavební materiál toho chrámu, to jsou taky lidské činy. Ty totiž stmelují jednotlivé kameny a cihly, jsou jako beton, všechno drží pohromadě. Všechno začíná činem! Nejdřív je čin, pak teprve legenda a teprve až pak všechno to ostatní. Samozřejmě že jde o čin nějakým způsobem výjimečný, vymykající se obvyklosti… možná i nepochopitelný… Ano, tak se určitě chrám začal stavět: nějakým neobyčejným činem! Andrej se usmál a ochotně napověděclass="underline" Stručně řečeno — hrdinským skutkem! Icik ho za to sjel pohrdavým pohledem: To je přece jedno. Když chceš, tak třeba hrdinským! A Andrej se už rozesmáclass="underline" Takže tím nám z toho vycházíš jako hrdina! Nebo se aspoň snažíš o to, aby ses mezi hrdiny zařadil — jako například Sindibád Námořník nebo velký Odysseus… Ty jsi prostě pitomeček, řekl na to vlídně Icik. Já tě, kamaráde, ujišťuju, že Odysseus se nesnažil zařadit mezi hrdiny, on zkrátka hrdina byl… Bylo to v jeho přirozenosti — a jinak prostě být nemohlo. Tobě se zvedá žaludek, když si představíš, že bys měl pít močůvku. A jemu se zvedal, když si představil, že pořád bude jenom dřepět v tý svý Ithace. Vždyť já to na tobě vidím, že mě vlastně lituješ, myslíš si, že jsem praštěnej maniak, vidím to na tobě, to víš že jo! Jenže ty bys mě neměl litovat, ty bys mi měl závidět. Protože já moc dobře vím, že ten chrám, o kterém mluvíme, ten se pořád staví — a že je to ta nejdůležitější věc v celé historii lidstva. A že já mám v životě jen jeden jediný úkoclass="underline" střežit ten chrám a zmnožovat jeho bohatství. Já samozřejmě nejsem Homér ani Puškin, takže svůj kámen do stěny nevložím. Jsem ale Kacman! Nosím ten chrám v sobě a sám jsem jeho součástí. A to znamená, že tímhle mým vědomím se chrám stává bohatší o jednu duši… A to už je samo o sobě krásné, i kdybych ani jediný kamíneček do stěny nevložil… Ačkoliv — já se budu snažit ho tam zabudovat, nemysli si…! Možná to bude jen docela malinké zrnko… a možná se i časem vydrolí, ale já každopádně vím, že chrám do mě vstoupil a já jsem dopomáhal k jeho pevnosti… Andrej na něj užasle hleděl, nic z toho nechápaclass="underline" Co mi to tu vykládáš? Chrám… duše… dobrá, to je nějaký tvoje náboženství. Tvoje vyznání… A Icik pokýval hlavou: To je zajímavý!