„Plány…?“ zamumlala nakonec. „Nnó… samozřejmě… To víte…“ Najednou jako by se vzpamatovala. „V každém případě se chci podívat do Ermitáže…, na impresionisty. Na Něvský… A vůbec, ještě nikdy jsem nezažila bílé noci…“
„Prostě malý turistický okruh,“ skočil jí kvapně do řeči Maljanov ve snaze pomoct jí trochu z nesnází. „Ale šálek čaje by přece jen zřejmě neškodil…“
Zasmála se, jako by se vůbec nic nestalo.
„Dimočko,“ řekla s nesmírně mile našpulenými rtíky. „Co mě pořád naléváte tím vaším čajem? Já ho normálně vůbec nepiju, abyste věděl… Ještě ke všemu v takovém vedru!“
„A co káva?“ zeptal se Maljanov pohotově a…»
4.»… proto každému nalil ještě sklenku. Z ničeho nic se zrodil návrh připít si na tykání. Bez polibků. Jaképak taky líbání mezi dvěma intelektuály? V těchto případech je přece rozhodující duchovní spřízněnost. Připili si na tykání a rozpovídali se o duchovní spřízněnosti, o nových porodnických metodách a také o rozdílech mezi zmužilostí, smělostí a odvahou. Ryzlink došel, Maljanov uklidil prázdnou láhev na balkón a sáhl do domácího baru pro kabernet. Rozhodli se, že kabernet budou pít z oblíbených Irčiných sklenic z kouřového skla, do nichž předem naházeli led. K rozjímání o ženskosti, které jaksi samozřejmě vyplynulo z hovorů o zmužilosti, se ledové červené víno obzvlášť hodilo. Zajímalo je, který osel přišel na to, že červené víno by se nemělo chladit. Probrali i tuto otázku. No, není červené víno obzvlášť chutné, když je jako led? Nepochybně je! A co víc — ženy, které pijí ledové červené víno, vždy tak nějak podivuhodně zkrásní. Místy se začínají podobat čarodějkám. Kde přesně? Místy. Tohle místy je jedinečný výraz… Místy jste prase… Já ten výraz prostě zbožňuju. A když už jsme u těch čarodějek… Co je podle tvého názoru manželství: skutečné, inteligentní manželství. To je dohoda! Maljanov znovu nalil a svou myšlenku dále rozvinul. Dohoda v tom smyslu, že muž a žena jsou především přátelé, pro něž je tím nejdůležitějším na světě jejich přátelství. Manželství je přátelství. Dohoda o přátelství, rozumíš…? Ty přece znáš mou Irku…
U dveří někdo zazvonil.
„Koho to sem zase čerti nesou?“ podivil se Maljanov a pohlédl na hodinky. „Já měl pocit, že už jsme všichni doma…“
Bylo za pár minut deset. Ještě jednou zopakovaclass="underline" „Já skutečně měl dojem, že už jsme všichni doma,“ šel otevřít a v předsíni šlápl na Kaljama. Kocour vykvikl.
„To jseš ty, neřáde zpropadená…?“ zahartusil Maljanov a otevřel dveře.
Ukázalo se, že ho svou návštěvou poctil soused. Arnold Palyč Sněgovoj.
„Není pozdě?“ zahučel odněkud od stropu. Chlap jako hora. Šedovlasý obr.
„Ale Arnolde Palyči!“ zazpíval Maljanov teatrálně. „Jaképak pozdě mezi přáteli? Rrračte dál!“
Sněgovoj při pohledu na tu euforii trochu zaváhal, ale Maljanov ho popadl za rukáv a vtáhl ho do předsíně.
„Náhodou jdete moc a moc vhod…,“ brebentil a vlekl Sněgového za sebou. „Lidočko, to je Arnold Palyč!“ prohlásil slavnostně. „Hned přinesu ještě jednu sklenici… a láhvinku…“
Upřímně řečeno už se mu před očima všechno vlnilo a všechno tančilo. A máme-li být opravdu upřímní, pak ne mírně, ale pořádně. Pít už by rozhodně neměl, přece se moc dobře zná. Maljanov si však strašně přál, aby všechno bylo báječné, přátelské a aby se všechno všem líbilo. Kéž by tak jeden druhému padli do oka, pomyslel si dojatě, když se lehce potácel před otevřeným barem a poulil oči do nažloutlého šera. Jemu to může být jedno, je to starý mládenec. Kdežto já mám Irku…! Pohrozil prstem do prázdna a zabořil se do baru.
Naštěstí nic nerozbil. Když však přivlekl čistou sklenici a láhev bikavéru ke svým hostům, atmosféra v kuchyni se mu pranic nelíbila. Oba mlčeli, kouřili a jeden o druhého pohledem ani nezavadili. Jejich tváře Maljanovovi z nějakého důvodu připadaly zlověstné. Zlověstně krásná, výrazná tvář Lidoččina a zlověstně tuhý, starými popáleninami poznamenaný obličej Sněgového.
„Co že ztich tu jarý hodokvas?“ zahalasil bodře Maljanov. „Všechno na světě je hloupost. Na světě je jen jedna slast — slast ze sbližování lidí s lidmi! Už si nevzpomínám, kdo to řekl.“ Odzátkoval láhev. „Využijme tedy tohoto setkání… ééé… sbližování…“
A víno se rozproudilo jako řeka, mimochodem i na stůl. Sněgovoj vyskočil ve snaze zachránit sněhobílé kalhoty. Marná sláva, byl nepřirozeně obrovitý. V našich unifikované stísněných bytových poměrech by se snad takoví lidé ani neměli rodit. S těmito úvahami Maljanov jakž takž utřel stůl a Sněgovoj znovu klesl na židli. Žalostně zaskřípěla.
Zatím se veškerá slast ze sbližování lidí s lidmi projevovala jen neartikulovanými citoslovci. Ach, ten zatracený intelektuálský ostych! Dva báječní lidé si pro tuto zbytečnou bariéru nedokážou navzájem otevřít svá srdce hned, spřátelit se na první pohled. Maljanov povstal, zvedl svou číši do výše uší a květnatě tento problém zhodnotil nahlas. Nepomohlo to. Připili si. Zase to nepomohlo. Lidočka se znuděně dívala oknem ven. Nahrbený Sněgovoj točil svou sklenicí po stole v obrovských hnědých dlaních. Maljanov si poprvé všiml, že má popálené i ruce — až k loktům, možná ještě výš. To ho inspirovalo k otázce:
„Tak kdypak nám zase zmizíte, Arnolde Palyči?“
Sněgovoj sebou překvapeně trhl, pohlédl na něj, ale pak se shrbil ještě víc a vtáhl hlavu mezi ramena. Maljanovovi se jednu chvíli zdálo, že snad chce vstát, a vtom mu konečně došlo, že jeho otázka mohla vyznít mírně řečeno dvojsmyslně.
„Arnolde Palyči!“ zaúpěl a vztáhl ruce ke stropu. „Proboha, já chtěl samozřejmě říct něco docela jiného! Lidočko! Abys tomu rozuměla — před tebou totiž sedí naprosto tajemný a záhadný člověk. Čas od času vždycky někam zmizí. Přijde sem, nechá nám klíč od bytu a jako by se rozplynul. Měsíc dva po něm není ani vidu, ani slechu. A pak najednou někdo zazvoní u dveří a Arnold Palyč je zase tu…“ Uvědomil si, že žvaní, co mu slina na jazyk přinese, že už toho bylo dost a že je nejvyšší čas tohle téma opustit. „Zkrátka a dobře, Arnolde Palyči, vy moc dobře víte, jak vás mám rád a jak rád vás vždy vidím. Takže o tom, že byste odsud odešel dřív než ve dvě ráno, nemůže být ani řeči…“
„Ale samozřejmě, Dmitriji Alexejeviči…,“ zabručel Sněgovoj a poplácal Maljanova dlaní po rameni. „Samozřejmě, můj milý, samozřejmě….“
„A tohle je Lidočka!“ šťouchl Maljanov ukazovákem do vzduchu směrem k Lidočce. „Nejlepší kamarádka ze školy mé ženy. Z Oděsy.“
Sněgovoj se s jasným přemáháním otočil k Lidočce a zeptal se:
„Přijela jste k nám do Leningradu nadlouho?“
Něco mu dosti přívětivě odpověděla a on hned položil další otázku, tentokrát šlo snad o bílé noci…
Zkrátka a dobře mezi nimi nakonec přece jen nastal roztomilý kontakt a Maljanov měl příležitost alespoň částečně se ze všeho vzpamatovat. Kdepak, milí zlatí, já už pít nesmím! Taková ostuda, ty žvanile přitroublá! Už neslyšel a nechápal ani slovo, jen sledoval příšernou, pekelným ohněm rozežranou Sněgového vizáž a soužilo ho svědomí. Když už se to soužení dál nedalo snášet, opatrně vstal, přidržuje se zdi tápavě odkráčel do koupelny a zavřel se tam. Chvíli v chmurném zoufalství poseděl na kraji vany, potom pustil naplno kohoutek se studenou vodou a s hekáním pod ni strčil hlavu.