Když se osvěžený a s mokrým límcem vrátil, Sněgovoj ze sebe zrovna pracně soukal anekdotu o dvou kohoutech. Lidočka se zvonivě smála, zakláněla hlavu a nádherně tak vystavovala na odiv svou labutí šíji, jako stvořenou k zulíbání. Maljanov to přijal s uspokojením, i když jinak lidi, kteří zdvořilost dokážou povýšit na umění, neměl v lásce. Slast ze sblížení ovšem zcela nepochybně vyžaduje jako každá jiná slast jisté oběti. Lidočka právě hlásila, že cikánka jí z ruky předpověděla tři muže a bezdětnost. „Co bychom si počali bez cikánek,“ broukl Maljanov a pochlubil se, že jemu osobně cikánka věštila velký objev v oblasti interakce hvězd s galaktickou difúzní hmotou…
„To už snad stačilo, přátelé,“ řekl najednou Sněgovoj. „Musím jít.“ Ztěžka se zvedl a jeho obrovité tělo znovu vyplnilo celou kuchyň. „Dmitriji Alexejeviči, doprovodíte mě laskavě… Dobrou noc, Lidočko, moc mě těšilo…“
Prošli předsíní. Maljanov se neustále snažil přesvědčit hosta, aby tu ještě u jedné láhvinky vydržel, ale Sněgovoj jen kroutil sněhohřívou hlavou a odmítavě mručel. Ve dveřích se však najednou zarazil a zvolaclass="underline"
„Ach ano, Dmitriji Alexejeviči! Já vám přece slíbil tu knížku… Pojďte na okamžik se mnou, hned vám ji dám.“
„Jakou knížku?“ chtěl už se zeptat Maljanov, ale Sněgovoj výstražně přitiskl tlustý ukazovák ke rtům a odtáhl ho přes odpočívadlo ke dveřím svého bytu. Ten tlustý ukazovák Maljanova tak ohromil, že ho následoval pokorně jako ovečka. Sněgovoj mlčky, s dlaní stále ještě sevřenou kolem Maljanovova lokte, nahmatal v kapse klíče a odemkl. V celém jeho bytě se svítilo — v předsíni a v obou pokojích, v kuchyni, a dokonce i v koupelně. Páchl tu nevětraný tabákový dým a koncentrovaná kolínská a Maljanovovi najednou přišlo do hlavy, že za celých těch pět let, co se znají, tu nejspíš ani jednou nebyl. V pokoji, kam ho Sněgovoj zavedl, bylo čisto a uklizeno a také tady všechno svítilo — tříramenný lustr, nástěnné svítidlo i stolní lampa. Přes opěradlo židle viselo důstojnické sako s plukovnickými nárameníky a celou sbírkou řádových stužek. Tak z našeho Arnolda Palyče se nakonec vyklube plukovník… No to se podívejme!
„Jakou knihu?“ otázal se přece jen Maljanov.
„Jakoukoli,“ odpověděl Sněgovoj netrpělivě. „Vezměte si třeba tuhle a držte ji v rukou, abyste ji tu nenechal… A teď bychom se snad mohli na malou chvilku posadit.“
Maljanov zcela vyvedený z míry sebral ze stolu nějaký tlustý svazek, stiskl ho v podpaždí a klesl na pohovku pod nástěnnou lampou. Arnold Palyč se posadil vedle něj a okamžitě si zapálil. Na Maljanova ani nepohlédl.
„Takže…,“ zaduněl jeho bas. „Takže především… Co je to za ženskou?“
„Myslíte Lidočku? Ale to jsem vám přece říkal — ženina přítelkyně. Proč?“
„Znáte ji dobře?“
„To ne… Dneska ji vidím prvně v životě. Přijela s dopisem…,“ Maljanov se zajíkl a polekaně se zeptaclass="underline" „Poslyšte a vy si myslíte, že by…“
Sněgovoj ho přerušiclass="underline"
„Ptát se budu já. Máme málo času. Na čem v současné době pracujete, Dmitriji Alexejeviči?“
Maljanov si okamžitě vzpomněl na Valku Vajngartena a znovu jím projelo nepříjemné mrazem. Křivě se ušklíbl a poznamenaclass="underline"
„Dneska všechny nějak zajímá, na čem dělám…“
„A koho ještě to zajímalo?“ zeptal se rychle Sněgovoj a provrtával ho malýma modrýma očkama. „Ji?“
Maljanov zakroutil hlavou.
„Ne… Vajngartena… Jednoho mého přítele…“
„Vajngarten…,“ nasupil se Sněgovoj. „Vajngarten…“
„Ale co vás nemá!“ polekal se Maljanov. „Toho moc dobře znám, chodili jsme spolu do školy a dodnes se přátelíme…“
„Říká vám něco jméno Gubar?“
„Gubar…? Ne. Ale co se vlastně stalo, Arnolde Palyči?“
Sněgovoj rozdrtil nedopalek v popelníku a zapálil si další cigaretu.
„Kdo ještě se vás vyptával na vaši práci?“
„Už nikdo…“
„A na čem to tedy vlastně pracujete?“
Maljanov se najednou rozčilil. Rozčiloval se vždycky, když se začínal bát.
„Něco vám řeknu, Arnolde Palyči! Já tomu vůbec nerozumím,“ vyhrkl podrážděně.
„Já taky ne,“ ujistil ho Sněgovoj. „A přitom bych se v tom moc rád vyznal. Tak vyprávějte! Vlastně okamžik… Je to vaše téma tajné?“
„Jaképak tajné!“ vybuchl Maljanov. „Normální astrofyzika a hvězdná dynamika. Interakce hvězd a difúzní hmoty. Nic tajného na tom neshledávám, já jen ukrutně nerad mluvím o práci, se kterou ještě nejsem hotov!“
„Tak hvězdy a difúzní hmota,“ protáhl Sněgovoj a pokrčil rameny. „Tu statek — onde voda… A říkáte, že to není tajné? Ani z části?“
„Ani v nejmenším!“
„A Gubara opravdu neznáte?“
„A Gubara neznám.“
Obrovský, najednou hrozně sešlý a strašidelný Sněgovoj vedle něj mlčky dýmal. Pak řekclass="underline"
„Inu, když ne, tak ne, to se nedá nic dělat. Další otázky nemám, Dmitriji Alexejeviči, a nezlobte se, prosím.“
„Já se nezlobím, jenže teď se mě tak snadno nezbavíte,“ odsekl Maljanov hašteřivě. „Já bych přece jen rád porozuměl tomu…“
„Na to nemám právo,“ zarazil ho příkře Sněgovoj.
Maljanov by přirozeně hned tak pokoj nedal, ale vtom si všiml něčeho, co ho rázem umlčelo… Obrovská kapsa gigantického pyžama se odchlípla a v ní se naprosto zřetelně a jednoznačně zaleskla pažba pistole. Velké pistole. Něco jako filmový gangsterský kolt. A tenhle kolt Maljanova okamžitě připravil o chuť na něco se dál vyptávat. Nějak rázem si uvědomil, že jemu je do toho všeho starou belu a že on tu není na vyptávání. Sněgovoj vstal a řekclass="underline"
„A ještě něco, Dmitriji Alexejeviči. Zítra zase…“»
Kapitola třetí
5.»… si ještě poležel na zádech a zvolna se vzpamatovával. Pod oknem už na celé kolo hřmotily obrovské návěsy, ale v bytě bylo ticho. Ze včerejšího bláznivého dne zbyl jen lehký šelest v zátylku, kovová příchuť v ústech a jakási nepříjemná tříska v srdci či v duši, nebo bůhvíkde ještě. Začal meditovat, kde se ta tříska mohla vzít, ale v předsíni už zase opatrně cinkl zvonek. Aha, to bude Palyč s klíči, uvědomil si a rychle vyskočil z postele.
Cestou přes předsíň mimoděk zaznamenal, že kuchyň je dokonale uklizená, dveře do Bobkova pokoje pečlivě zavřené a zevnitř zatažené závěsem. Lidočka vyspává. Ráno se asi probrala, umyla a uklidila nádobí a zase sebou praštila do postele.
Zatímco se mořil se zámkem, zvonek znovu delikátně cinkl.
„Už to bude…,“ pronesl rozespale ochraptělým hlasem. „Ještě okamžíček, Arnolde Palyči…“
Jenže za dveřmi byl někdo docela jiný. O gumovou rohožku šoupal podrážkami naprosto neznámý mladý muž. Měl na sobě džínsy, černou košili s vykasanými rukávy a obrovské tmavé brýle. Maljanov si stačil povšimnout, že u dveří výtahu trčí dva další chlapi, ale ti ho teď nezajímali, protože ten na prahu znenadání pronesclass="underline"
„Já jsem z prokuratury,“ a podal Maljanovovi nějakou knížečku. Otevřenou. Na straně tři.
No to je ohromně příjemné! blesklo Maljanovovi hlavou. Teď už je všechno jasné. To se koneckonců dalo čekat. Mé city takto pošlapány. Tupě se zadíval do otevřené legitimace. Byla tam fotografie, nějaké nápisy a nějaká razítka.
„Ano, ano…,“ zablekotal. „Samozřejmě. Pojďte dál. Co se stalo?“