Ukázalo se, že v jeho případě se ty otřesy a výkyvy dostavily už před dvěma týdny, kdy série pokusů, zahájená v loňském roce, najednou začala přinášet naprosto nečekané, ba senzační výsledky („tomu byste, otcové, nerozuměli, protože celá věc úzce koresponduje s reverzní transkriptázou, neboli RNA-dependentní DNA-polymeráza, neboli prostě revertáza — takovej enzym ve složení onkovirů, což zavání nobelovkou, to vám teda, otcové, řeknu docela upřímně“). Ve Vajngartenově laboratoři tyto výsledky nikdo kromě něho samotného nedokázal správně zhodnotit a ocenit. Většině lidí to bylo, jak je v podobných případech obvyklé, dokonale putna, kdežto zbylých pár tvůrčím způsobem uvažujících hlav se prostě rozhodlo, že série se nezdařila. Navíc se vše odehrávalo uprostřed léta, kdy se všichni především ženou na dovolenou, kterou Vajngarten naprosto přirozeně nikomu nepodepisoval. Nu a z toho všeho se vyvinula docela obstojná polízanička — ti ukřivdění se obrátili na odborovou i stranickou organizaci. Těsně před polízaničkou na jedné schůzi polooficiálně zaznělo, že ředitelem nového supermoderního biologického střediska, jehož výstavba právě končí v Dobroljubovu, by měl být jmenován soudruh Valentin Andrejevič Vajngarten.
V. A. Vajngartenovi šla z této informace hlava kolem, ale přesto si včas dokázal spočítat, co — za prvé — takové ředitelování znamená, dokud je jen holubem na střeše, a že i kdyby se mělo změnit ve vrabce v hrstí, bude — to za druhé — takové vystřelení V. A. Vajngartena směrem vzhůru zároveň znamenat jeho vyšachování z aktivního výzkumu přinejmenším na půldruhého roku, možná i na dva. Kdežto taková nobelovka, otcové, je přece jen nobelovka! Proto Vajngarten prozatím slíbil, že si to rozmyslí, ale ve skutečnosti se vrátil ke své záhadné zpětné transkriptáze a k neutichající polízaničce. Neuplynuly ani dva dny, když si ho k sobě zavolal soudruh akademik, jinak šéf ústavu, poptal se ho na běžné pracovní záležitosti („Držel jsem jazyk za zubama, otcové, a byl jsem svrchovaně uzavřenej!“), navrhl mu, aby už zanechal těch pochybných alchymistických kejklí a raději se věnoval úkolu tomu a tomu, který má velký národohospodářský význam, pročež slibuje nesčetná materiální a duchovní blaha, za což on, akademik a šéf ústavu, ručí Vajngartenovi hlavou, jak má jednu.
Vajngarten zaskočený velkolepou šíří netušených obzorů byl tak neopatrný, že se pochlubil i doma, ale co doma — před tchyní, kterou oslovuje námořní zkratkou kadrustup, protože tchyně je skutečně kapitánem druhého stupně ve výslužbě. A nad jeho hlavou se stáhla černá mračna. „Otcové, od tý chvíle se má domácnost změnila ve velkoprádelnu, kde mě neustále ždímali a žádali, abych okamžitě souhlasil, a to se vším beze zbytku…“
Jenže laboratoř zatím bez ohledu na polízaničku dál chrlila výsledky, jeden překvapivější než druhý. Vtom však umírá nějaká vzdálená tetička, příbuzná z pátého kolena, snad z otcovy strany, a když Vajngarten běhal kolem pozůstalosti, objevil na půdě jejího domu v Kavgolovu bednu nabitou mincemi sovětské ražby, které přestaly platit po reformě v jednašedesátém. Na to, aby člověk uvěřil, musel Vajngartena dobře znát, ale jakmile tuhle truhlu objevil, přestaly ho zajímat všechny ostatní projevy života pozemského včetně nobelovky na spadnutí. Zavřel se doma, čtyři dny přebíral obsah bedny a nereagoval ani na telefonáty z ústavu, ani na ždímací manévry kadrustupa. A v bedně se našly skutečně skvělé exempláře. Prostě velkolepé! Ale o to nešlo.
Když skoncoval s mincemi, vrátil se do laboratoře a pochopil, že jeho objev už je víceméně na světě. Samo sebou zbývalo ještě plno nejasností a všemu získanému materiálu teď bylo třeba dát náležitou formu — což mimochodem také není práce z nejmenších a nejpříjemnějších — ale teď už nepochybovaclass="underline" šlo o zcela novou, epochální věc. A Vajngarten se roztočil jako veverka v kole. Okamžitě vyřešil všechny skandály v laboratoři, během čtyřiadvaceti hodin vyvezl děvčata i s kadrustupem na chatu, zrušil všechny schůzky a všechna rande, a sotva se doma v pracovně usadil k poslednímu, rozhodujícímu úderu, přišel předvčerejšek.
Jakmile se totiž předvčírem pustil do práce, do bytu se dostavil už zmiňovaný zrzek — malý, měděně rudý človíček s velice bledou tváří, upnutý do těsného černého obleku staromódního střihu. Vyšel z dětského pokoje, a zatímco Valka nezvučně otevíral a zavíral ústa, mužík se obratně vyšvihl na roh stolu a spustil. Bez jakýchkoli ceremonií a předmluv Valkovi vysvětlil, že jistá mimozemská civilizace už dlouho, pozorně a s neklidem sleduje jeho, tedy Vajngartenovu vědeckou činnost. Že obzvlášť je poplašila poslední práce zmíněného Vajngartena a že ryšavý mužíček byl zmocněn navrhnout V. A. Vajngartenovi, aby zanechal veškerého úsilí, vynakládaného na tento úkol, a existující materiály aby zničil.
Vy naprosto nepotřebujete znát důvody, které nás k této žádosti vedou, prohlásil mužík. Měl byste vědět jen tolik, že už jsme se pokoušeli podniknout jisté kroky, aby se vše zahladilo přirozenou cestou. V žádném případě byste se neměl domnívat, že nabízené ředitelské místo, jiný perspektivní vědecký úkol, nález bedny s mincemi, a dokonce polízaničky v laboratoři jsou jen dílem šťastných či méně šťastných náhod. Snažili jsme se vás zastavit. Avšak vzhledem k tomu, že se podařilo vás jen přibrzdit — ostatně o pouhopouhých pár dní — rozhodli jsme se i pro tak krajní opatření, jakým je tato návštěva. Zřejmě bude stát za zmínku, že všechny návrhy, které jste v posledních dnech vyslechl, nadále platí, a kterýkoli z nich můžete přijmout, pokud na naši podmínku přistoupíte. A co víc, v takovém případě jsme ochotní splnit vám i další drobná a koneckonců zcela pochopitelná přání, vyplývající ze slabůstek lidské podstatě veskrze vlastních. Jako jistou zálohu prosím přijměte tento drobný dar…
A zrzek vytáhl přímo ze vzduchu obálku k prasknutí nacpanou filatelistickými raritami, jejichž celkovou cenu si nefilatelista vůbec nedokáže představit, a ležérně ji pohodil na stůl před Vajngartena.
Dál ryšavý mužík prohlásil, že Vajngarten by se v žádném případě neměl domnívat, že je jediným pozemšťanem, který se dostal do zorného pole této supercivilizace. Mezi Vajngartenovými známými jsou přinejmenším tři lidé, jejichž odborná činnost je v současné době postupně blokována. On, ryšavý mužík, může jmenovat astronoma Dmitrije Alexejeviče Maljanova, vědeckého pracovníka Zachara Zacharoviče Gubara a chemofyzika Arnolda Pavlovice Sněgového. Valentin Andrejevič Vajngarten nakonec dostal tři dny na rozmyšlenou, počínaje okamžikem této schůzky, a po jejich uplynutí se supercivilizace bude považovat za oprávněnu k uplatnění jakýchsi zlověstných „opatření třetího stupně“.
„Zatímco mi tohle všechno líčil,“ říkal Vajngarten s příšerně vyvalenýma očima a výhružně vysunutou spodní čelistí, „přemýšlel jsem, otcové, o jedny jediný věci: jak se ten prevít dostal do bytu bez klíčů, když bylo ještě ke všemu zastrčeno… Snad to není nějakej Světčin šamstr, kterej už to pod postelí nemoh vydržet? Jen počkej, říkám si, já ti to hnedka spočítám… Jenže zatímco mi tohle všechno táhlo hlavou, zrzavěj prevít svůj projev dokončil a…,“ Vajngarten si neodpustil dramatickou pauzu.
„Vyletěl oknem,“ procedil Maljanov skrz zuby.
„Takovýhle lobogo!“ A Vajngarten bez ohledu na přítomnost dítěte předvedl odpovídající výmluvné neslušné gesto. „Nikam neletěl. Prostě zmizel.“
„Valko!“ zvýšil hlas Maljanov.
„Jak ti to teď říkám, tak to bylo, otče! Seděl přímo přede mnou na rohu stolu…, já se zrovna chystal, že mu jen tak vsedě trochu přežehlím fasádu…, a von je najednou pryč. Dočista jako v kině.“