„Například?“
„Těžko říct… Tebe by například otrávili zkaženými konzervami… Zachara… by zase něčím nakazili… A vůbec, nač všechny ty hrůzy a dokonce vraždy? Jsou-li skutečně tak fenomenální telepati, prostě by nám vnukli, abychom všechno jen o málo komplikovanější než kupecké počty zapomněli. Nebo by v nás vybudovali nějaký podmíněný reflex — třeba jakmile usedneme k práci, dostaneme průjem… nebo chřipku, tekly by nám nudle a tebe by bolela palice… Nebo bys dostal ekzém… Mohlo by to být ledacos… A všechno pěkně v klidu a bez poprasku, nikdo by si toho ani nevšiml…“
Vajngarten čekal jen na to, až přítel domluví.
„Poslouchej, Miťko,“ spustil, „ty musíš pochopit především jednu věc…“
Tentokrát ho nenechal domluvit Zachar.
„Okamžik!“ zarazil ho úpěnlivě a rozpřáhl ruce, Jako by se pokoušel Maljanova s Vajngartenem roztrhnout a každého je zatlačit do jiného kouta. „Nechtě mě mluvit, než to zase zapomenu…! No tak počkej, Valjo, nech mě taky něco říct! Já si na to vzpomněl s těmi bolestmi hlavy… Vy jste, Míťo, přece říkal… Abyste tomu rozuměl — loni jsem ležel v nemocnici…“
Stručně a krátce — loni ležel v akademické nemocnici, protože mu našli něco v krvi, a tam se na pokoji seznámil s jistým Vladlenem Semjonovičem Gluchovem, orientalistou. Orientalista tam ležel v předinfarktovém stavu, ale to není podstatné. Podstatné je to, že se vlastně dost spřátelili a čas od času se setkávali. Nu a tenhle Gluchov si asi tak přede dvěma měsíci stěžoval, že jeho obrovská práce, na kterou málem deset let shromažďoval materiál, asi nakonec přijde vniveč díky velice zvláštní idiosynkrazii, kterou Gluchov neočekávaně onemocněl. Konkrétně se projevovala tak, že jakmile se Gluchov posadil ke stolu a jal se sepisovat své životní dílo, okamžitě ho krutě rozbolela hlava a bylo mu na zvracení a přicházely na něj mdloby…
„Jinak ovšem klidně mohl o své práci přemýšlet,“ pokračoval Zachar, „číst materiály, a pokud se nemýlím, mohl o ní i vyprávět… Ostatně tak přesně si to nepamatuju a lhát bych nechtěl… Ale psát rozhodně nemohl. A teď mě, Míťo, při té vaší zmínce o bolení hlavy napadlo…“
„Znáš jeho adresu?“ zeptal se úsečně Vajngarten.
„Znám.“
„Má telefon?“
„Má. Ten si pamatuju
„Tak ho sem okamžitě zavolej, to je náš člověk…“
Maljanov nadskočil.
„Propánajána, ty ses snad zbláznil, ty chlape! Vždyť to bude trapas. Možná je to prostě taková nemoc…“
„Tuhle nemoc máme všichni,“ nedal se Vajngarten.
„Ale Valko, ten člověk je přece orientalista. Člověk z úplně jiného šuplíku.“
„Ze stejnýho, otče. Já tě ujišťuju, že v tomhle případě z naprosto stejnýho.“
„Já bych to nedělal,“ vzdoroval dál Maljanov. „Zachare, jen klidně seďte a neposlouchejte ho…“
Bylo příšerné, ba nemožné představit si, jak do téhle žhavé a zakouřené kuchyně přichází naprosto normální, nezúčastněný člověk a ponořuje se do atmosféry šílenství a děsu.
„Uděláme to radši jinak,“ přesvědčoval Vajngartena, „pozveme Večerovského. Věřte mi, že to bude užitečnější!“
Proti Večerovskému ovšem Vajngarten nic nenamítal. „Správně!“ chytil se toho hned. „Večerovskij, to je dobrý nápad! Je to hlava otevřená. Zachare, ty běž pozvat toho svého Gluchova a my skočíme pro Večerovského…“
Maljanov o žádné Gluchovy nestál. Nejdřív Vajngartena se Zacharem zapřísahal, potom řval, že v tomto domě je pánem on a všechny bez milosti vyhodí. Jenže proti Vajngartenovi nic nezmůžete. Zachar šel telefonovat Gluchovovi, chlapec okamžitě slezl ze židle a následoval ho jako přilepený až do…»
Kapitola sedmá
14.»… Zacharův syn, který se uvelebil na válendě v rohu, čas od času oblažoval společnost předčítáním vybraných pasáží z Populární lékařské encyklopedie, kterou mu Maljanov v tom chvatu omylem vrazil do ruky. Večerovskij, vedle zpoceného, rozčepýřeného a pomačkaného Vajngartena obzvlášť elegantní, podivného chlapce se zájmem poslouchal a pozorně ho sledoval, vysoko vytahuje ryšavé obočí… Zatím ještě dohromady nic neřekl — položil jen pár otázek, které Maljanovovi (a nejen jemu) připadaly trochu přitažené za vlasy. Zachara se například z ničeho nic zeptal, zda se často dostává do konfliktu s představenými, a Gluchova zase, zda rád vysedává u televize. (Ukázalo se, že Zachar se zásadně s nikým nepře a nehádá, má už zkrátka takovou povahu, no a Gluchov, ten ano, ten u televize sedí rád, ba vášnivě, a televizi dává přednost před všemi ostatními druhy zábavy a rozptýlení.)
Gluchov se Maljanovovi zalíbil, přestože jinak Maljanov neměl nové lidi ve staré společnosti rád: vždycky se bál, že se začnou chovat nějak nepatřičně a on že bude rudnout a blednout za ně. Nový příchozí však byl v tomto ohledu naprosto v pořádku. Byl to človíček vzácně příjemný a neškodný — maličký hubeňour s ohrnutým pršáčkem a zarudlýma očima za velkými silnými brýlemi. Sotva přišel, vděčně do sebe obrátil sklenku vodky, kterou mu hostitel nabídl, a byl nápadně zklamán, když zjistil, že ta sklenka je poslední. Při křížovém výslechu každému naslouchal kromobyčejně pozorně, s hlavou profesorsky skloněnou k pravému rameni a s očima zahleděnýma taky někam doprava. „Nene,“ odpovídal, jako by se přítomným chtěl omlouvat. „Nic takového se mi nepřihodilo. Nezlobte se, ale já si ani nic takového nedokážu představit… A to téma? Pro vás zřejmě záležitost poněkud odtažitá: Kulturní vliv USA na Japonsko. Závěry kvalitativní a kvantitativní analýzy… Ano, zřejmě nějaká idiosynkrazie, už jsem mluvil s několika lékařskými kapacitami a všichni se shodují v tom, že je to mimořádně vzácný případ…“ S tím Gluchovem to zkrátka nejspíš bylo plácnutí do vody, ale nikomu to nevadilo, bylo dobře, že přišel. Až nápadně patřil do vysloveně pozemského světa: s chutí si zavdal a býval by si to rád ještě několikrát zopakoval, s dětinským nadšením se cpal kaviárem, čaj dněl nejraději cejlonský a četl detektivky. Zacharova exotického synka sledoval s bázlivou obavou, čas od času se nejistě pousmál, všechny ty pološílené příběhy vyslechl s dojemným soucitem, co chvíli se oběma rukama škrábal v týle za ušima a bručeclass="underline" „Ano, to je šok, neuvěřitelné…!“ Gluchov byl jasný. Nové informace a tím spíš řadu od něj očekávat nemohli.
Vajngarten se v přítomnosti Večerovského jako obvykle poněkud zmenšil — dokonce začal vypadat nějak spořádaněji, už tak neřičel a nikoho nečastoval těmi svými věčnými otci a dědky. Poslední zrnka kaviáru však — taky jako obvykle — sežral on.
Zachar už nepronesl ani slovo, pokud ovšem nepočítáme kusé odpovědi na Večerovského nečekané otázky. Nemusel se znovu vracet ani ke svým trampotám — to za něj udělal Vajngarten. Před svým podivným synem už nadobro kapituloval a Jen se bolestínsky usmíval.
A tak seděli a mlčeli. Usrkávali vystydlý čaj. Kouřili. Zvenčí sem žhnulo roztavené zlato oken obchodního domu Moderní domácnost, na tmavomodrém nebí visel Srpek mladého měsíce a z ulice sem zaznívalo zřetelné suché popraskávání — nejspíš zase pálili staré bedny. Vajngarten zašustil cigaretovou krabičkou, nahlédl do ní, zmačkal ji a polohlasně se zeptaclass="underline" „Nemá někdo ještě cigaretu?“
„Prosím, vem si…,“ ozval se chvatně a taky polohlasem Zachar. Gluchov si odkašlal a zacinkal lžičkou o sklenici.
Maljanov se zadíval na Večerovského. Večerovskij seděl v křesle, pohodlně natáhl překřížené nohy a bedlivě studoval nehty na své pravé ruce. Přejel tedy pohledem k Vajngartenovi. Tlustý biolog si právě zapaloval cigaretu a přes plamínek se díval na Večerovského. Gluchov taky. Maljanovovi to najednou bylo trochu k smíchu. Prokristáčka, co od něj vlastně čekáme? No dobře, Je to matematik. Dobře, významný matematik. Dejme tomu dokonce proslulý matematik — kapacita světového jména. No a? My už jsme na mou duši jako děti. Zabloudily v lese a teď s nadějí v oku pomrkávají, na strejdu: ten nás přece z lesa vyvede.
„Takže to by byly všechny úvahy, které jsme zatím dali dohromady,“ pronesl vláčně Vajngarten. „Jak vidíte, vykrystalizovala se minimálně dvě stanoviska…“ Choval se tak, jako by promlouval ke všem, ale díval se jen na Večerovského. „Miťka se domnívá, že bychom se měli pokusit tohle všechno vysvětlovat výhradně v rámci známých přírodních zákonitostí a jevů… Já jsem ovšem toho názoru, že máme co do činění se zásahem sil, o nichž nám není nic známo. Doporučoval bych proto držet se známého úsloví svůj k svému a pro fantastické události hledat fantastické důvody…“