„Zřejmě ano,“ přisvědčil Večerovskij.
Zděšeně jsem na něj pohlédl, ale pak jsem si uvědomil, že mi můj vlastní zoufalý výkřik ještě doznívá v uších.
„No dobře, File, ale ono to nedává žádný smysl!“ zvolal jsem nešťastně.
„Z lidského hlediska žádný,“ souhlasil Večerovskij. „Ale právě lidé přece proti tvé práci vůbec nic nenamítají.“
„A kdo tedy?“
„Zase pes jitrničku sežral!“ plácl se otráveně do kolen a to bylo něco u něj tak nevídaného, že jsem se rozchechtal. Křečovitě. Hystericky. A v odpověď mi zaznělo spokojené marťanské houkání.
„Víš ty co?“ řekl jsem. „Ať nám všichni vlezou na hrb. Dáme si ještě čaj.“
Strašně jsem se bál, aby teď Večerovskij neřekl, že už je nejvyšší čas jít domů, že zítra zkouší, že musí ještě dopsat kapitolu a podobně, a tak jsem kvapně dodaclass="underline"
„Co tomu říkáš? Uchránil jsem ještě jednu bonboniéru. Přece to všechno nenacpu do chřtánu Vajngartenovi… Co říkáš?“
„S radostí,“ souhlasil Večerovskij a hbitě vstal.
„Víš, když člověk tak přemýšlí a přemýšlí,“ říkal jsem cestou do kuchyně, během nalévání vody do čajníku a zapalování plynu, „když si moří hlavu, až se mu z toho tmí před očima, říká si, že takhle by to nešlo, to ne. Přesně tohle zničilo Sněgového, to už teď chápu naprosto jasně. Seděl doma sám jako prst, rozsvítil všechna světla, ale jakou to mělo cenu? Takovou černotu žárovky neprosvítí. No a tak jen myslel a myslel, a pak najednou cvak — a konec… Člověk hlavně nesmí ztrácet smysl pro humor, v tom to je. Ono je to doopravdy k smíchu: taková moc, taková energie, a to všechno jen proto, aby člověku zabránili pochopit, co se stane, když se hvězda vnoří do mračna mezihvězdného prachu… Schválně se nad tím zamysli, File. No není to k smíchu?“
Večerovskij se na ně zadíval velice zvláštně.
„Abych pravdu řekl, Dimo, na tento vysloveně humorný aspekt celé situace jsem ještě jaksi nepřipadl.“
„Tak to zkus… Zkus si to představit… Někde se sejdou a začnou kalkulovat: Na výzkum dešťovek vrhneme takových sto megawatt, na potlačení támhletoho projektu zhruba pětasedmdesát megawatt, kdežto na Maljanova bude klidně stačit tak deset. A někdo hned vyskočí s námitkou: Deset je málo! Nejdřív ho musíme umořit telefonáty, pak mu podstrčíme koňak a k tomu tu kočku…“ Posadil jsem se a sevřel dlaně mezi koleny. „Nevím jak tobě, ale mně to připadá k smíchu.“
„Což o to,“ poznamenal Večerovskij. „Komické to je. Ale moc ne. Fantazii máš ubohoučkou, Dimo, to je marné. Abych pravdu řekl, připadá mi neuvěřitelné, žes to dotáhl až k těm svým bublinám.“
„Kdepak bubliny!“ zvolal jsem. „Žádné nebyly. A nebudou. To už na mě nezkoušejte, pane inspektor, nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, i ta špindíra Ninka vám potvrdí, že jsem tam nebyl… A vůbec, mám před sebou dlouhodobý vědecký úkol, infračervený spektrometr, a všechno ostatní je Jenom takové povýšenecké vyskakování, galileovský komplex…“
Odmlčeli jsme se. Tiše zasyčel čajník a voda těsně před bodem varu začala dělat: pf, pf, pf…
„Budiž,“ pokračoval jsem. „Tak mám ubohoučkou fantazii. Souhlasím. Ale uznej. Když člověk abstrahuje od všech těch nepříjemných okolností, začne se to rýsovat zatraceně zajímavě. Protože nakonec nutně dojdeš k závěru, že přece jen existují. Tolik jsme se nažvanili, tak zuřivě jsme se dohadovali, tolik toho nalhali… Vymýšleli jsme si všelijaké pitomé talíře, baalbecké terasy, a oni nakonec opravdu jsou. Jenže samozřejmě existují docela jinak, než jsme si představovali… Já jsem si mimochodem vždy byl jist, že se jednou objeví a že budou naprosto nepodobní všemu, co jsme si o nich navymýšleli…“
„Kdo?“ přerušil mě roztržitě Večerovskij, který znovu rozkuřoval vyhaslou dýmku.
„No vetřelci,“ řekl jsem. „Řečeno jazykem moderní vědy vyslanci supercivilizace.“
„Aha,“ utrousil Večerovskij. „Chápu. Máš pravdu, Ještě nikoho nenapadlo, že by mohli připomínat podivně se chovající slečnu…“
„Nech toho,“ řekl jsem, odešel ke kuchyňské lince a nanosil na stůl všechno, co patří ke správnému pití čaje. „Já mám fantazii ubohoučkou, ale tobě osud zřejmě nenadělil vůbec žádnou.“
„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasil Večerovskij. „Já si totiž naprosto nedokážu představit něco, co podle mého nejhlubšího přesvědčení neexistuje. Například flogiston nebo řekněme světový éter… Tak tohle ne, esenci připrav pěknou čerstvou, jen ten čaj nelituj.“
„To mi radit nemusíš,“ odsekl jsem. „A cos to chtěl naznačit s tím flogistonem?“
„Jen tolik, že jsem v něj nikdy nevěřil. Stejně jako jsem nikdy nevěřil v supercivilizaci. Flogiston i supercivilizace jsou kategorie příliš lidské. Přesně jako v Baudelairovi. Příliš lidské znamená příliš živočišné. To nepochází z rozumu. Spíš z nepochopení.“
„No dovol!“ rozhořčil jsem se s porcelánovou konvičkou na čajovou esenci v jedné ruce a balíčkem cejlonského čaje v druhé. „Vždyť ty sám jsi přece připustil, že máme co do činění se supercivilizaci…“
„Omyl,“ broukl Večerovskij bohorovně. „Přesněji řečeno v žádném případě. To vy jste připustili, že jste se dostali do kontaktu se supercivilizaci. Já jen této okolnosti využil k tomu, abych vás obrátil na cestu pravou.“
„Počkat,“ řekl jsem. „Kde je ta bonboniéra?“
Otevřel jsem lednici a vytáhl přepychovou krabici s ozdobným nápisem Piková dáma.
„To je, co?“
„Ó!“ zvolal Večerovskij s nelíčenou úctou.
Hned jsme se do ní pustili.
„Pozdrav od supercivilizace,“ neodpustil jsem si. „Ale abych nezapomněl… Co žes to říkal? Dočista jsi mě zmátl… Už to mám! Tak ty i po tom všem klidně tvrdíš…“
„Taktak,“ přikývl Večerovskij. „Tvrdím. Vždycky jsem věděl, že žádné supercivilizace prostě nejsou. A teď po tom všem, jak jsi ráčil podotknout, už tuším, proč tomu tak je.“
„Tohle by nešlo,“ zakroutil jsem hlavou a odložil svůj šálek. „Já chápu, že tápem, že jsou to všechno jen teorie, ale jednu věc bych od tebe chtěl slyšet… Když to není supercivilizace…, když to nejsou vetřelci v tom nejširším slova smyslu, tak kdo nebo co to je?“ Strašně jsem se rozkohoutil. „Víš něco, nebo se jen tak bavíš paradoxy?! Jeden člověk už se zastřelil, druhý se změnil v medúzu… Tak co nám tu blbneš hlavu?“
Jenže teď už bylo na první pohled patrné, že Večerovskij se nebaví paradoxy a hlavu nám neblbne. Jeho tvář náhle zešedla, vyvstala na ní únava a nedefinovatelné obrovské napětí, které před světem doposud skrýval a které v nestřežené chvíli uniklo z jeho nitra na svobodu…, ale možná to byla spíš paličatost — krutá, nelítostná paličatost… Až jsem měl pocit, že si přestává být podobný. Jeho obličej je přece normálně spíš unylý, aristokraticky mdlý, kdežto teď se zdál vytesán z kamene. A já se znovu začal bát. Poprvé mě napadlo, že Večerovskij tu vůbec nesedí kvůli tomu, aby mě morálně podpořil. A když mě zval, abych u něj přespal, a předtím mi nabízel, že u něj mohu zůstat a pracovat tam, vůbec nešlo jen o mě. A i když jsem se doslova třásl strachy, najednou jsem pocítil příval lítosti vůči tomu tvrdému člověku, lítosti ničím nepodložené, lítosti, která vyrůstala jen z jakýchsi kalných pocitů a z toho, jak nápadně se ve vteřině proměnila jeho tvář.