A vtom jsem si z ničeho nic vzpomněl, že asi tak před třemi roky odvezli Večerovského do nemocnice, jen na pár dní, pak ho zase pustili…»
17.»… dříve neznámá forma nezhoubného nádoru. Teprve rok. A já se to vůbec dověděl až loni na podzim, a to jsem se s ním setkával každý boží den, popíjel u něj kafíčko, poslouchal jeho marťanské houkání a stěžoval si mu, co se mě natrápí ty nežity. A netušil jsem nic, ani to nejmenší…
A tak teď, zachvácený nečekaným soucitem, jsem se neudržel, a přestože jsem předem věděl, že to nemá žádný smysl a žádný užitek z toho nepoplyne, řekl jsem:
„File, má to snad znamenat, že ty jsi taky pod nátlakem?“
Mé otázce samo sebou nevěnoval ani stín pozornosti. Prostě mě neslyšel. Napětí v jeho tváři opadlo, tvář se znova pohroužila do aristokratické zemdlenosti, ryšavá víčka poklesla na oči a vyhaslá dýmka usilovně zasupala.
„Já vám přece v žádném případě neblbnu hlavu,“ řekl mi. „Vy si ji blbnete sami. To vy jste si přece vycucali z prstu supercivilizaci a pořád nechcete pochopit, že je to příliš triviální — normální moderní mytologie, to je všechno.“
Po zádech se mi znovu rozběhli mravenci. Jemu se to zdá málo složité. Takže ve skutečnosti by to mělo být ještě horší? To snad ani není možné…
„Jsi snad astronom, ne?“ pokračoval vyčítavě. „Tak musíš přinejmenším znát základní paradox xenologie…“
„Ten bych znal,“ připustil jsem. „Každá civilizace ve svém vývoji s největší pravděpodobností…“
„Atakdále,“ přerušil mě. „Museli bychom nutně narážet na stopy jejich činnosti, a my na ně nenarážíme. Proč? Protože žádné supercivilizace neexistují. Protože k proměně civilizace v supercivilizaci z nějakého důvodu nedochází.“
„No ano,“ řekl jsem. „Rozum prostě uhoří v atomových válkách. To všechno je blbost.“
„Samozřejmě je to blbost,“ souhlasil klidně. „Taky příliš jednoduché a příliš primitivní, představa, která neopouští okruh běžného lidského uvažování…“
„Počkej,“ nedal jsem se jen tak odbýt, „co mi tu pořád dokola jako papoušek omíláš: primitivní, primitivní… Jaderná válka samo sebou je primitivní… Naše záležitost ovšem ve skutečnosti tak jednoduchá nebude… Jsou tu genetické změny…, jistá únava z bytí…, změna hodnotové orientace… O tom přece zasvěceně mluví dosti rozsáhlá literatura. Například já se domnívám, že projevy života supercivilizací jsou kosmické povahy a my je prostě jen neumíme odlišit od přirozených vesmírných jevů. Tak proč by takovým projevem nemohl být i náš případ?“
„Je to lidské, příliš lidské,“ mínil Večerovskij. „Zjistili, že lidstvo stanulo na prahu vesmíru, zalekli se konkurence a rozhodli se, že tomu zabrání. Rozuměl jsem ti dobře?“
„A proč by to tak nemohlo být?“
„Protože tohle — to je román! Přesněji řečeno celá literatura v pestrobarevných laciných obálkách. Pokusy natáhnout chobotnici frak. Co chobotnici — chobotnici, která neexistuje…!“
Večerovskij odsunul svůj šálek, s lokty na stole si podepřel bradu pěstmi, povytáhl obočí a zadíval se někam nad mou hlavu.
„Jen si uvědom, jaká nám z toho vzniká karikatura,“ řekl. „A já už bych býval věřil, že přede dvěma hodinami jsme se na všem domluvili: nesejde na tom, jaká síla na nás útočí, důležité je, jak si pod tímto nátlakem počínat. Jenže teď vidím, že ty o tom absolutně nepřemýšlíš, ty se úporně, znovu a znovu vracíš k pokusům tu sílu identifikovat. Což tě nevyhnutelně zavádí k představě supercivilizace. Jsi dokonce ochoten zapomenout na své drobné námitky proti této hypotéze. A já vcelku chápu, proč to tak je. Kdesi v podvědomí neustále hlodá červík naděje, že taková supercivilizace je nakonec taky civilizace a dvě civilizace se jistě dokážou nějak domluvit, najít kompromis, aby se vlk nažral a koza zůstala celá… V nejhorším případě by se dalo před touto nepřátelskou, leč impozantní silou důstojně ustoupit a ušlechtile se podrobit, protože takový vítěz už za to stojí, a pak — stát se může všechno! — třeba i za svou moudrou pokoru získat nějakou tu případnou odměnu… A nevyvaluj na mě laskavě oči. Já jsem přece jasně řekl, že tohle se odehrává v tvém podvědomí. A neplatí to jen o tobě. Je to přece lidské, tak hluboce lidské! Boha jsme se sice zřekli, ale na vlastních nohou, bez opor a bez berliček, zatím stát neumíme. Jenže budeme muset! Nezbývá nám než se to naučit. Protože na vašem postavení není nejhorší to, že nemáte přátele. Vy jste totiž natolik osamoceni, že nemáte ani nepřátele! A to pořád nechcete pochopit.“
Večerovskij zmlkl. Pokusil jsem se tuto neočekávanou promluvu nějak strávit, snažil jsem se najít protiargumenty, namítat, polemizovat a s pěnou u úst dokazovat… ale co? To nevím. Měl pravdu — podrobit se velkolepému, mnohonásobně silnějšímu nepříteli není hanba. Což ovšem neznamená, že on by s tím souhlasil. To si myslím já. A vlastně ani já si to nemyslím, jen jsem se nad tím po jeho slovech zamyslel. Jenže já se přece skutečně cítil v kůži generála poražené armády, generála, který bloudí v krupobití dělových koulí a hledá šťastnějšího soka, aby mu odevzdal svou šavli. A přitom člověka ani tolik netrápí samotná porážka jako spíš ten prokletý fakt, že nenáviděného protivníka ne «může najít.
„Jak to, že nemáme nepřátele?“ zeptal jsem se. „Vždyť z celého toho cirkusu musí někdo mít nějaký užitek.“
„A kdo asi má užitek z toho,“ protáhl líně Večerovskij, „že kámen dopadá na zemský povrch se zrychlením devět celých osmdesát jedna?“
„Nerozumím.“
„Hozený kámen přece dopadá právě s tímto zrychlením.“
„No ano…“
„A nezdá se ti, že sem tu svou supercivilizaci násilím dokopáváš jen proto, abys vysvětlil…“
„Počkej… Co to s tím má společného…?“
„No tak kdo má podle tvého názoru užitek z toho, že kámen dopadá na zem právě zmíněným způsobem? Kdo?!“
Nalil jsem si čaj. Vypadalo to na pravdu typu dvakrát dvě jsou čtyři, ale já stejně ničemu nerozuměl.
„Chceš snad říct, že stojíme tváří v tvář živelní pohromě, či co? Nebo přírodnímu úkazu?“
„Přesně tak,“ přikývl Večerovskij.
„No když to bereš takhle, chlapče…,“ rozhodil jsem rezignovaně rukama, zavadil o sklenici a polil celý stůl. „Krruci práce…“
Zatímco jsem utíral stůl, Večerovskij rozšafně pokračoval.
„Ale ty by ses přesto měl vzdát epicyklů a pokusit se do středu soustavy umístit nikoli Zemi, ale Slunce. Hned si uvědomíš, jak se všechno zjednoduší.“
Hodil jsem mokrý hadr do dřezu.
„Takže ty už sis dal dohromady vlastní hypotézu,“ uzavřel jsem.
„Ano.“
„A byl bys tak laskav a vyložil mi ji? Já nechápu, proč jsi to neudělal hned, když tu byl Vajngarten.“
Večerovskij zamával obočím.
„Inu — každá hypotéza má při svém zrodu jeden závažný nedostatek: vždycky vyvolá spoustu polemik. A já s vámi rozhodně nechtěl polemizovat. Přál jsem si jen přesvědčit vás, že stojíte před jistou volbou a že tu volbu musíte učinit každý sám. Což se mi zřejmě nepodařilo. Moje hypotéza by se v takovém případě mohla stát pomocným argumentem, protože její podstata… a přesněji řečeno jediný praktický závěr, který z ní vyplývá, spočívá právě v tom, že nemáte nejen přátele, ale ani nepřátele. Asi jsem se dopustil chyby. Možná jsem se měl odhodlat k únavné diskusi, ve které byste si jasněji uvědomili svou skutečnou situaci. Věci se podle mého soudu mají takto…“
Nedá se říct, že bych jeho závěry nepochopil, ale na druhé straně nemohu tvrdit, že bych je se vším všudy přijal a strávil. Jeho teorie mě sice nepřesvědčila, ale musel jsem uznat, že všechno, co se s námi dělo, do tohoto modelu přesně zapadalo. A co víc, zapadalo do něj vůbec všechno, co se ve vesmíru kdy odehrávalo, odehrává a odehrávat bude, což je ostatně největší slabina této hypotézy, která tvrdí, že lano — to je takový provaz…