Zatřásl jsem hlavou, abych ten přelud zapudil, tichounce jsem opustil svou válendu a jen tak v trenýrkách a bos jsem odťapkal do kuchyně. Tady už bylo úplně světlo, zvenčí naplno halasili vrabčáci a ozývalo se rytmické škrábání domovníkova koštěte. Našel jsem Irčinu kabelku, chvíli se v ní přehraboval, vylovil z jejích útrob pomačkanou krabičku se dvěma zlomenými cigaretami, posadil se na stůl a zapálil si. Už dávno jsem nekouřil. Asi tak dva roky, možná i tři… Pořád jsem si dokazoval, jak mám silnou vůli. Krruci, herec jsem prachmizerný a lhát neumím vůbec. Jenže Irka se nic dovědět nesmí. Té by to stejně k ničemu nebylo. Tohle si musím prožít sám a sám se s tím vyrovnat. V takové věci mi nepomůže nikdo, ani Irka. Prostě nikdo.
Ale proč vůbec uvažuju o nějaké pomoci? Copak mně Jde o to, aby mi někdo pomáhal? Irku jsem, pokud to bylo jen trochu možné, do žádných svých nepříjemností nezasvěcoval. Nemám rád, když jí musím působit starosti. Strašně rád jí dělám radost a stejně nerad jí působím bolest. Nebýt tohohle nesmyslného guláše, už bych jí nadšeně vykládal o M-dutinách a ona by hned všemu porozuměla, protože je to hlavinka, třebaže nemá žádnou teoretickou průpravu a neustále lamentuje nad svou zabedněností… Ale co jí řeknu teď? Beznaděj, naprostá beznaděj…
Jenže ony jsou trampoty a trampoty. Trampoty různě závažné. Některé jsou docela drobné, člověk si na ně postěžuje vlastně rád, a dokonce je mu to příjemné. Irka řekne: No bože, taková hloupost — a člověku je hned líp. Ale já se raději nesvěřuju — ani mamince, ani Irce. Tím spíš, že tentokrát přišly lapálie takového rozsahu, že z nich prostě jde hrůza a děs. Za prvé — ať chci, či nechci — se Irka dostala do palby společně se mnou. A to se mi nechce líbit, to je nespravedlivé. Já už vím, že budu bit jako žito, už tuším, kdo po mně jde, a zhruba vím proč. Vím, že jsem na mušce. Ze to nejsou hloupé žerty ani rány osudu. Mně se, marná sláva, zdá lepší vědět, že je člověk na mušce. Pravda, lidé bývají všelijací a většina z nich by asi dala přednost sladké nevědomosti. Ale já si myslím, že Irka taková není. Má kuráž, znám ji. Když se někdy něčeho bojí, hlava nehlava se tomu vrhá vstříc. Takže by to mohlo vypadat trochu nečestně, kdybych jí to neřekl. A vůbec, musím se rozhodnout. (O tom jsem se mimochodem ještě ani nepokoušel přemýšlet, ale nic jiného mi nezbude. Nebo jsem snad už zvolil? Sám o tom ještě nic nevím, a už jsem třeba zvolil…) No a když už si mám vybrat… Dobře, dejme tomu, že ta volba je výlučně moje záležitost. Udělám, co budu chtít já. Ale co následky? Když zvolím první alternativu, začnou padat bomby — nejen obyčejné, ale i atomové či jaké ještě. A když tu druhou… Zajímavé je, jestli by se Irce líbil takový Gluchov. V podstatě je to přece milý, příjemný, tichý a mírný člověk… Televizi bychom si nakonec taky mohli koupit, Bobka by z toho určitě měl radost, každou sobotu bychom chodili na lyže, do biografu… Zkrátka ať tak, či onak, vypadá to, že se celá záležitost netýká jen mě. Když padají bomby, není to příjemné, ovšem stát se po deseti letech ženou medúzy by pro Irku asi taky nebyl žádný med… A co když je to naopak? Jak mohu vědět, proč mě má Irka ráda? No právě, to nevím! A ona to nejspíš neví taky…
Dokouřil jsem, přizvedl se ze židle a strčil nedopalek do koše na odpadky. Vedle koše ležela občanská legitimace. To je mi překvapeníčko! Všechno jsme sklidili do posledního papírku a posledního měďáčku, a legitimaci jsme tu nechali. Zvedl jsem černozelenou knížečku a nahlédl roztržitě na první stranu. Ani sám nevím proč. Polil mě chladný pot. Irna Fjodorovna Sergejenková. Rok narození 1939… Co to má znamenat? Fotografie je Irčina… Vlastně ne, to není Irka. Je to nějaká ženská, která je jí podobná, ale ona to není. Tohle je jistá I. F. Sergejenková.
Opatrně jsem legitimaci položil na roh stolu, vstal jsem a po špičkách se vkradl zpátky do pokoje. Pocítil jsem opakovaný příval ledového potu. Spatřil jsem obličej ženy, která ležela pod prostěradlem, obličej pevně potažený suchou kůží, a v ústech obnažené bílé a ostré zuby — snad to má být úsměv, snad trpitelský škleb. Pod prostěradlem ležela čarodějnice. Jako smyslů zbavený jsem ji uchopil za rameno a zatřásl jí. Irka se okamžitě probudila, otevřela ta svá obrovská očiska a mátožně zašeptala: „Dimko, co blázníš, co je ti? Nebolí tě něco?“…Proboha, to je přece moje Irka! No jistě, Irka! Zase jsem se pominul. „Já jsem asi chrápala, viď?“ vydechla tiše a spala dál.
Po špičkách jsem se vrátil do kuchyně, odstrčil jsem legitimaci co nejdál, vyšťoural z krabičky poslední cigaretu a znovu si zapálil. Ano. Takhle v současné době žijem. Takový nás čeká život. Ode dneška.
Ledový živočich v mém nitru se několikrát převalil, a pak se uklidnil. Setřásl jsem si z čela protivný pot, pak jsem se konečně vzpamatoval a ještě jednou zašátral v Irčině kabelce. Její legitimace ležela až na dně. Irna Jermolajevna Maljanovová, rok narození 1933. Krruci… No dobře, ale k čemu bylo zase tohle? To všechno se přece neděje náhodou. I ta legitimace, i telegram, i to, jak nesnadno se Irka do Leningradu dostávala, a dokonce i fakt, že letadlo, kterým cestovala, převáželo rakve — tohle všechno rozhodně není žádná náhoda… Nebo snad ano? To by mimochodem dokonale potvrzovalo Večerovského závěry. Jako člověk, který honí mouchu s ručníkem: ostře sviští rány, které prudce roztínají vzduch, padá stolní lampa, hynou zcela nevinné noční můry, kočka, které někdo šlápl na tlapku, poděšeně zvedá ocas a mizí pod gaučem. Něco Jako dělostřelecká příprava. A já nevím nic. Třeba teď někde za Murinským Polem spadl dům — chtěli zasáhnout mě, a dostal to ten dům, já o tom nemám ani tušení, protože na mě zbyla jen legitimace. Copak je to skutečně tím, že jsem před dvěma dny připadl na M-dutiny? Sotva jsem si představil, jak bych o nich vykládal Irce…
Jenže takhle já asi žít nedokážu. Za zbabělce jsem se nikdy nepokládal, ale když si uvědomím, že bych neměl ani chvilku klidu, že bych zděšeně uskakoval před vlastní ženou, protože jí považuji za čarodějnici… A pro Večerovského je dnešní Gluchov vzduch. To znamená, že já pro něj taky budu vzduch. Všechno budu muset změnit. Všechno bude jiné. Jiní přátelé, jiná práce… A rodina možná taky jiná… Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu… A budu se stydět ráno při holení pohlédnout do zrcadla. V zrcadle totiž zůstane jen strašně malý a strašně tichý Maljanov.
Jistě, zvykl bych si, zvyknout se asi dá na všechno na světě. Na každou ztrátu. Jenže tohle bude nemalá ztráta, když se nad tím tak zamyslím. K bublinám jsem směřoval plných deset let. Vlastně ne deset let — celý život. Od dětství, od dob školního kroužku a amatérsky stavěných dalekohledů, od výpočtů Wolfova čísla podle cizích pozorování… Vždyť já o těch svých M-dutinách zatím nic nevím, nevím, čeho bych se dopracoval a co by z toho mohlo vzejít těm, kteří se o věc začnou zajímat po mně, kteří by pokračovali, celou teorii rozvinuli, přispěli něčím vlastním a předali štafetu dál, do dalšího století… Asi by se z toho nakonec vyklubalo něco významného, a já ztrácím věc nemalé váhy, když to má být zárodek katastrofy, proti které se bouří sám Vesmír. Miliarda let je dlouhý časový úsek. Za miliardu let se z hrudky slizu vyvine civilizace…
Ale oni mě rozdupou. Nejdřív mi nedají chvilku klidu, uštvou mě, připraví o rozum, a když ani to nepomůže, prostě mě rozšlapou… Je šest hodin. Slunce už žhne naplno.
A vtom, ani sám pořádně nevím proč, studený živočich v prsou zmizel. Zvedl jsem se, klidně jsem odkráčel do svého pokoje, vytáhl své poznámky a chopil se pera. Pak jsem se vrátil do kuchyně, rozložil si nádobíčko a dal jsem se do práce.
Opravdu myslet jsem zatím nemohl — hlavu jsem měl jako nacpanou vatou, víčka pálila — ale poctivě a pečlivě jsem přebral všechny hrubopisy, vyhodil všechno, co už bylo k nepotřebě, ostatní jsem seřadil tak, aby v tom byl nějaký systém, vzal jsem nový tlustý sešit v tvrdých deskách a začal všechno přepisovat načisto — beze spěchu, s chutí, úhledně, pečlivě vybíraje slova tak, jako bych psal definitivní variantu nějakého článku nebo zprávy.