Hodně lidí tuto etapu práce nemá rádo, já ano. Líbí se mi pulérovat terminologii, beze spěchu a s gustem promýšlet nejvýstižnější a nejúspornější označení a formulace, vychytávat blechy, které se poschovávaly v pracovních náčrtcích, sestavovat grafy a rýsovat tabulky. To je taková ta ušlechtilá vědecká otročina — čas, kdy shrnujete výsledky, kdy se můžete pokochat sebou samým i svým dílem.
A já se kochal sebou i svým dílem až do chvíle, kdy se vedle mě objevila Irka, objala mě paží kolem krku a přitiskla se svou teplou tváří k mé.
„Copak?“ zeptal jsem se a narovnal záda.
„Ty už jsi určitě ani oka nezamhouřil, co?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala a zamířila k balkónovým dveřím. „Co že je venku takový rámus?“
Teprve teď jsem si uvědomil, že ve dvoře se skutečně rozléhá jakýsi u nás neobvyklý hluk — halas a shon podobný tomu, když na místo činu či nehody už dorazila milice, ale na záchranku se ještě čeká.
„Dimko!“ zavřeštěla Irka. „Pojď se podívat! To je teda zázrak!“
Srdce mi v hrudi prudce kleslo. To už známe, tyhle zázraky… Vyskočil jsem…»
19.»… pít kávu. A vtom Irka prohlásila, že je to vlastně ohromné, celý ten zmatek. Všechno na světě se nakonec v dobré obrátí. Oděsa ji za deset dní stačila otrávit až bůh brání, protože letos se tam nahrnulo tolik lidstva, kolik ho tam ještě nikdy nebylo, a vůbec, už se jí stýskalo a zpátky do Oděsy se rozhodně nechystá — letenka se stejně určitě nesežene a maminka se tak jako tak koncem srpna chystá do Leningradu, takže Bobku přiveze. Kdežto ona, Irka, se okamžitě vrací do práce — hned teď, jen si dopije kafe a půjde — a dovolenou si vezmeme spolu, jak jsme si to plánovali už před časem, někdy v březnu nebo v dubnu: pojedeme si do Kirovska zalyžovat.
Potom jsme snědli míchaná vajíčka s rajčaty, Irka prošmejdila celý byt ve snaze najít cigaretu, jenže nenašla nic, najednou zesmutněla, celá se jako by potáhla mlhou, uvařila si ještě jednu kávu a zeptala se na Sněgového. Řekl jsem jí leccos z toho, co jsem si zapamatoval z výkladu Igora Petroviče, úzkostlivě jsem se vyhnul všem choulostivým místům a vynasnažil jsem se celý příběh podat tak, jako by šlo o zcela zjevnou nešťastnou náhodu. Během vyprávění jsem si vzpomněl na krasotinku Lidočku a málem jsem spustil i o ní, ale včas jsem se vzpamatoval.
Irka povídala něco o Sněgovém, na cosi vzpomínala, koutky úst jí smutně poklesly („… člověk si ani nemá komu říct o cigárko“) a já mezitím malými doušky usrkával kávu a meditoval o tom, že zatím nemám ani nejmenší představu, co si počít dál; že jsem se ještě nerozhodl, zda Irce všechno vyklopím, nebo ne, a že by nejspíš bylo nejmoudřejší nezmiňovat se ani o Lidočce, ani o zásilkové službě, protože jak s Lidočkou, tak se zásilkovou službou je vše až příliš nejasné, přesněji řečeno až příliš jasné: už uplynulo tolik času, a ona se ještě ani slůvkem nezmínila jak o přítelkyni, tak o velkorysé objednávce. Mohla samo sebou zapomenout. Jednak to byl nervák a jednak Irka zapomene vždycky a na všechno, ale lepší zřejmě bude nepokoušet osud a tato choulostivá témata raději nechat na pokoji.
Falešně jsem zadeklamovaclass="underline" „Tak copak dělá náš strom?“ přistoupil jsem ke dveřím na balkón a pohlédl dolů. Ať je to jak chce, tu Lidočku už jsem rozmotal, tentokrát definitivně. A strom?
Stál na svém místě. Dav už se poněkud rozptýlil. Kolem kmene stáli jen tři metaři, Kefír, instalatér a dva milicionáři. Opodál parkoval žlutý hlídkový vůz. Všichni (s výjimkou auta) civěli na strom a patrně si vyměňovali názory na to, co dělat dál a co to všechno má znamenat. Jeden z milicionářů si sejmul brigadýrku a utíral si vyholenou hlavu velkým kapesníkem. Venku už začínalo být pěkně vedro a do navyklých vůní rozpáleného asfaltu a benzínu se mísila nová — taková zvláštně lesní. Vyholený milicionář si čepici zase prudce narazil, schoval kapesník, přidřepl a začal mezi prsty mnout nakypřenou hlínu. Rychle jsem ze dveří zmizel.
Irka už byla v koupelně. Spěšně jsem sklidil a umyl nádobí. Chtělo se mi příšerně spát, ale já věděl, že teď bych usnout nedokázal. Obával jsem se, že neusnu, dokud celá tahle historie neskončí. Zavolal jsem Večerovskému. Když jsem už naslouchal vyzváněcímu tónu, uvědomil jsem si, že Fil by doma být neměl, protože dnes zkouší aspiranty, ale než jsem to stačil domyslet do konce, zvedl sluchátko.
„Ty jsi doma?“ zeptal jsem se nepříliš inteligentně.
„Ale… to je taková…,“ odpověděl Večerovskij.
„No dobře, to si můžeš nechat pro sebe,“ zarazil jsem ho. „Viděl jsi strom?“
„Ano.“
„A co tomu říkáš?
„Myslím, že ano.“
Zašilhal jsem směrem ke koupelně a ztlumil jsem hlas:
„Řekl bych, že je to moje práce.“
„Ano?“
„Nojo. Rozhodl jsem se uspořádat poznámky a všechno podstatné přepsat do sešitu.“
„A uspořádals?“
„Ještě ne úplně. Teď si k tomu sednu a zkusím to dokončit.“
Večerovskij mlčel.
„A proč?“ zeptal se po chvíli.
Zasmál jsem se:
„No, nevím… Najednou se mi zachtělo přepsat to všechno na čisto… Nevím. Asi z bezradnosti. Je toho škoda. A co ty, ty se dneska nikam nechystáš?“
„Asi ne. Jak se daří Iře?“
„Štěbetá,“ řekl jsem. Ústa se mi bezděky roztáhla ve spokojeném úsměvu. „Znáš přece Irku. Ta se ze všeho hned oklepe.“
„A řekls jí to?“
„Zbláznil ses? Samozřejmě že ne.“
„A proč samozřejmě?“
Překvapeně jsem hekl.
„Rozumíš, File, já sám si pořád lámu hlavu, jestli jí to mám říct, nebo ne. A nevím. Nedaří se mi dospět k jednoznačnému závěru.“
„Když nevíš, co si počít, nedělej nic,“ poradil mi Večerovskij.
Chtěl jsem mu říct, že tohle by mě napadlo i bez jeho laskavého přispění, ale Irka už v koupelně zavřela vodu a já se omezil jen na udýchané:
„Jdu dělat. Kdyby něco, zavolej!“
Irka se oblékla, namalovala, mlaskla mi pusu na nos a odcválala. Položil jsem se na břicho na gauč, podepřel si bradu rukama a začal přemýšlet. Bez meškání se dostavil Kaljam, vystoupil na mě a uložil se přesně na mou páteř. Byl měkký, teplý a vlhký. A já jsem usnul. Přišlo to jako mrákoty. Vědomí pominulo a pak se zase vrátilo. Kaljama už jsem na zádech neměl a u dveří někdo zvonil — naším dohodnutým signálem (ta ta-tá ta-ta). Skutálel jsem se z gaučíku. Hlavu jsem měl jasnou a cítil jsem se v jakési bojovné náladě. Celý jako bych byl připraven ke smrti a posmrtné slávě. Chápal jsem, že začíná další kolo, ale strach byl ten tam — zbylo jen zoufale vzteklé odhodlání.
Za dveřmi jsem ostatně našel Vajngartena. Hned jsem si všiml něčeho, co se zdálo naprosto nemožné: byl ještě zpocenější, rozcuchanější, vyvalenější a pomačkanější než včera.
„Co je to za strom?!“ informoval se hned na prahu. A další zhola nemožná věc — on svůj dotaz zašeptal!
„Můžeš mluvit nahlas,“ upozornil jsem ho. „A pojď dál.“
Opatrně vstoupil, rozhlédl se po předsíni, strčil pod věšák dvě těžké síťovky s pevnými deskami na tkanice a utřel si dlaní mokrý krk. Vtáhl jsem Kaljama za ocas zpátky do bytu a zavřel dveře.
„Tak co?“ zeptal se Vajngarten.
„Jak vidíš,“ odpověděl jsem. „Pojď do pokoje.“
„Ten strom, to je tvoje práce?“
„Moje.“
Posadili jsme se — já za stůl, on do křesla po straně. Z dole rozepnuté nylonové bundičky se vyvalilo obrovské chlupaté břicho, jen chabě přizahalené síťovaným plážovým nátělníkem. Supěl, funěl, odfukoval, otíral si pot, potom se hekavě prohnul a vylovil ze zadní kapsy kalhot krabičku cigaret. Přitom polohlasně chrlil ty nejstrašnější nadávky, které patrně neadresoval nikomu konkrétnímu.
„Takže boj pokračuje…,“ řekl nakonec a vypustil z chlupatých nozder dva tlusté sloupy dýmu. „Lépe vestoje zemřít než žít, tram tarararam, na kolenou, říkáš… Idiote!“ zařval. „Šel ses aspoň podívat dolů? Ty gauči dvounohá. Podíval ses aspoň, jak ho to vykuchalo? To byl totiž výbuch. A co kdyby ti to takhle prásklo pod zadnicí! Tram, tararam, tratatatam!“