„Co hulákáš?“ zeptal jsem se nevinně. „Nechceš kozlíkové kapky?“
„Vodka by nebyla?“
„Ne.“
„Tak aspoň víno…“
„Nemám nic. Co mi to sem vlečeš?“
„Svou nobelovku!“ rozeřval se znovu. „Přitáhl jsem svou nobelovku! Ale ne tobě, ty idiote… Ty máš vlastních starostí až nad hlavu…!“ Začal zuřivě rozepínat bundu odshora, utrhl knoflík a proklel celý svět. „Idiotů už je málo,“ oznámil mi. „V naší době, dědku, se většina lidí naprosto oprávněně domnívá, že lepší je bejt bohatej a zdravej než chudej a nemocnej. Moc toho nepotřebujeme, stačí vagónek chleba a vagónek kaviáru, stačí třeba bílej chleba s černým kaviárem… A ne jako v devatenáctým století, otče,“ pokračoval důvěrně. „Devatenáctý století dávno zemřelo, je pochováno a všechno, co po něm zůstalo, jsou jen miazmata, otče, nic víc. Celou noc jsem nespal. Zachar chrápe, to jeho pětiletý strašidýlko taky, ale já ne, já se loučím s přežitky devatenáctýho století ve svém vědomí. Protože to naše století, dědku, to je čirá kalkulace — žádný emoce. Emoce jsou, jak známo, výrazem nedostatku informací, to je všechno. Hrdost, čest, potomstvo — k smíchu, slabomyslný šlechtický brebentění. Athos, Porthos a Aramis. To já neumím. Neumím, tram, tarararam. Problém hodnot? Ale beze všeho, prosím! To nejcennější, co na světě mám, je má vlastní osoba, má rodina a mí přátelé. To ostatní ať se pro mě za mě klidí k Luciferovy babičce. Tyhle záležitostí jsou za hranicemi mý odpovědnosti. Že bych se měl prát? Jistě! Za sebe, za svou rodinu, za své přátele. Nelítostně, do posledního dechu. Ale za lidstvo? Za důstojnost pozemšťanovu? Za prestiž Galaxie? Ve jménu slov a pojmů se neperu! Mám důležitější starosti. Ty si samozřejmě dělej, co chceš, ale neradil bych ti chovat se jako idiot.“
Vyskočil a obrovský jako vzducholoď odsupěl do kuchyně. Z kohoutku nad dřezem s řevem a prskáním vyrazila voda.
„Celej náš aktivní život,“ hulákal z kuchyně, „je posloupnej řetězec obchodů. A člověk by musel bejt naprostej imbecil, aby uzavíral obchody, který pro něj nejsou výhodný! To se vědělo už i v tom devatenáctým století…“ Umlkl a bylo slyšet, jak hltavě loká vodu. Pak kohoutek utichl, Vajngarten se vrátil do pokoje a utíral si hřbetem dlaně ústa. „Večerovskij ti neporadí,“ prohlásil. „To není člověk, ale robot. A nepleť se — on není robot z jedenadvacátýho století, nýbrž z devatenáctýho. Kdyby tenkrát vyráběli roboty, nasekali by určitě takovýhle Večerovský… Prosím, klidně si mě považujte za přízemního živočicha. Nic proti tomu. Ale já se skřípnout nedám. Ani za nic. Lepší živej pes než mrtvěj lev a tím spíš mi živej Vajngarten připadá mnohem lepší než Vajngarten mrtvěj. To je stanovisko Vajngartena osobně, jeho rodiny a jeho přátel a já se domnívám…»
Nepřerušoval jsem ho. Znám toho tlamouna čtvrt století, a to století nikoli jen tak ledajakého, nýbrž století dvacátého. Tak příšerně huláká proto, že si v hlavě všechno srovnal do šuplátek. Skákat mu v takové situaci do řeči nemělo smysl — nic by neslyšel. Než si Vajngarten všechno rozškatulkuje, můžete se s ním přít a handrkovat jako rovný s rovným, jako s každým jiným normálním jedincem, a prakticky ve stu procentech případů ho dokážete i přesvědčit, máte-li pravdu. Ale Vajngarten, který už má v mozku doškatulkováno, se mění v magnetofon. V takovém případě řve jako tur a stává se z něj nepředstavitelný cynik — řekl bych, že je to pozůstatek těžkého dětství.
A tak jsem ho mlčky poslouchal a čekal jsem, až mu dojde páska. Zvláštní mi připadalo jen to, jak často mluví o živých a mrtvých Vajngartenech. Snad se nakonec nelekl? Vajngarten je přece naprosto jiný, než jsem já. Už jsem viděl všelijaké Vajngarteny: Vajngartena zamilovaného, Vajngartena lovícího, Vajngartena ohavně sprostého i Vajngartena zmláceného jako psa. Jen jednoho Vajngartena jsem ještě nikdy neviděl — Vajngartena vyděšeného. Vyčkal jsem, až na několik vteřin vypne přehrávání, aby se porýpal v krabičce cigaret, a pro jistotu jsem se zeptaclass="underline"
„To tě tak vylekali?“
Okamžitě nechal krabičku krabičkou a natáhl ke mně přes stůl vlhkou pěst s palcem prostrčeným mezi ukazovákem a prostředníkem. Jako by tuhle otázku očekával. Odpověď už taky byla nahraná — slovně i v gestech.
„Takovýhle koko mě vylekalo!“ řekl a zašermoval mi předloktím před nosem. „Dneska už nemáme devatenáctý století. To v devatenáctým století mohli někoho strašit. Kdežto ve dvacátým se takovýma blbostma nikdo nezdržuje. Dneska se nakupuje jen perfektní zboží. Mě nevystrašili, alébrž koupili, jasný, dědku? Buď z tebe udělaj lívanec, nebo ti naservírujou zbrusu novej výzkumáček, kvůli kterýmu už si dva členové-korespondenti málem prokousli chřtány. V takovým ústavu si vykoleduju deset nobelovek, rozuměno? Pravda, moje zboží rozhodně není k zahození. Prodávám průkopnický právo, či jak to vyjádřit. Vajngartenovo právo na svobodnou vědeckou zvědavost. A to není špatný zboží, dědku, věř mi, že to není zlý zboží. Ovšem ležák. Z devatenáctýho století. S takovou svobodou můžeš celej život leštit zadkem židle po laboratořích a mýt retorty. Ten ústav, to není žádná mísa čočovice. Tam dám dohromady přinejmenším deset nebo dvacet stejně kvalitních nápadů, a když jim zase nebudou vonět, můžeme si zakšeftovat znovu! Padla kosa na kámen, dědku! Tak proč bychom měli chcát proti větru? Když se na tebe valí těžkej tank, a ty nemáš jinou zbraň než hlavu na ramenou, nezbývá než včas uskočit…“
Chvíli ještě řval, kouřil, sípavě kašlal, přiskakoval k prázdnému baru a nakukoval do něj, zklamaně odskakoval a zase řval, pak utichl, uklidnil se, svalil se do křesla, zvrátil tlamatou hlavu do opěradla a začal vysílat někam ke stropu příšerné ksichty…
„Dejme tomu,“ připustil jsem. „A kam se s tou tvou nobelovkou ženeš momentálně? Ty bys, pokud tomu dobře rozumím, ze všeho nejspíš potřeboval pořádně roztopenou kotelnu, tak nač se místo toho ženeš ke mně do čtvrtého patra?“
„K Večerovskému,“ vysvětlil mi.
Podivil jsem se.
„A nač by tvou nobelovku potřeboval Večerovskij?“
„Nevím. Zeptej se jeho.“
„Počkej, on ti snad volal?“
„Ne, já zavolal jemu.“
„No a?“
„Co no a? Jaký no a?“ Nepřirozeně se napřímil a začal si zapínat bundičku. „Dneska ráno jsem mu zavolal a řek jsem mu, že jsem zvolil holuba v hrsti.“
„No a?“
„Kruci co pořád máš s tím no a? Řek mi, ať teda všechny materiály přinesu jemu.“
Oba jsme zmlkli.
„Nechápu, nač mu budou tvoje materiály,“ řekl Jsem.
„Chce je, protože je to Don Quijote!“ vyštěkl nenávistně Vajngarten. „Protože jeho eště pečený kuře do lebky neklovlo! Protože se eště nenalokal vlastních hořkejch slzí.“
A já byl doma.
„Poslyš, Valko, nedělej to. Ať si táhne k čertu, když se zbláznil. Zatlučou ho do země až po bradu. K čemu je to zapotřebí?“
„No a co teda navrhuješ?“ zeptal se dychtivě. „Jak to mám udělat?“
„Prostě ji spal, tu svou reverzi! Můžeme se do toho dát třeba hned…, tady u nás v koupelně… Co tomu říkáš?“
„To by mi bylo líto,“ zabručel Vajngarten s očima zabořenýma někam do kouta. „Tak líto, že bych na to ruku zvednout nedokázal… Ona je to totiž prvotřídní prácička, hochu. Extratřída.“
Ani jsem nehlesl. A jeho nevybouřené vášně vypudily z křesla, rozběhl se po pokoji, zmizel v předsíni, pak se zase vrátil a znovu zapnul svůj magnetofon.
To už jsem se rozčilil i já — že tu přede mnou takhle vyklusává, potí se a vymlouvá — a řekl jsem, že ústup je jedna věc, jenže on neustupuje, on zdrhá, bezhlavě kapituluje. Ten se ale rozběsnil. Tak jsem se ho zřejmě ještě nikdy nedotkl. Ale líto mi ho nebylo ani trochu. Vlastně jsem nezkoušel ani tak jeho nervovou soustavu, jako spíš svoji… Zkrátka jsme si příšerně vynadali a on odešel. Sbalil si své síťovky a odešel k Večerovskému. Na prahu utrousil, že se ještě vrátí, ale když jsem mu naservíroval, že Irka už je doma, zvadl docela. Nesnáší, když ho někde nemají rádi.»
Kapitola desátá
20.»… pohnout mě ke generálnímu úklidu toho svinčíku. Sotva jsem se ubránil. Domluvili jsme se, že se posadím ke stolu a dodělám si svou práci, kdežto Irka, když teda nemá do čeho píchnout, když je tak neposedná, že si ani nedokáže poležet ve vaně s posledním číslem Světovky, se bude věnovat prádlu a pak se pustí do Bobková pokoje. A já si vezmu na starost velký pokoj, když jinak nedá, ovšem ne dnes, až zítra. Morgen, morgen, nur nicht heute. „Ale ten se musí lesknout, a nikde abych nenašla ani prášku!“