Uvelebil jsem se u psacího stolu a na nějakou dobu se v bytě rozhostil klid a mír. Pracoval jsem, a činil jsem tak nejen s potěšením, ale i s jistým zadostiučiněním. Ještě nikdy jsem u sebe nic takového nepozoroval. Cítil jsem v srdci zvláštní pochmurnou satisfakci, byl jsem na sebe hrdý a sám sebe si vážil. Takovéto pocity asi musí zakoušet kulometník, který zůstal za svou jednotkou, aby kryl ústup kamarádů: je tu sám, ví, že je to navždy a že už nikdy neuvidí nic jiného než tohle bahnité pole, postavičky v cizích uniformách, které se k němu přískoky neúprosně blíží, a nad tím vším nízké unylé nebe — a také ví, že je to tak správné. A dokud jsem pracoval, nějaký strážný v mém mozku se ostražitě a vnímavě zaposlouchával do všeho kolem, stále měl na vědomí, že nic ještě neskončilo, že všechno pokračuje a že hned u mé ruky, v první zásuvce stolu leží nebezpečně vypadající kladívko se špičatým nosem. A tenhle hlídač mě po jisté době donutil zvednout hlavu, protože v pokoji se něco změnilo.
Přísně vzato to nebylo nic pozoruhodného. U stolu stála Irka a mlčky na mě zírala. Zároveň však nebylo pochyb o tom, že se něco stalo, něco naprosto nečekaného a natolik divokého, že Irčiny oči připomínaly čtverce a rty jí chorobně naběhly… Než jsem se zmohl na slovo, hodila přede mě, přímo na mé papíry nějaký kovový předmět, já ho mechanicky uchopil a zjistil jsem, že je to rtěnka.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se poněkud připitoměle.
„To je rtěnka,“ pronesla naprosto cizím hlasem Irka, otočila se ke mně zády a odešla do kuchyně.
Stydl jsem několika příšernými předtuchami najednou, točil v prstech zlatou patronou a už bůhví pokolikáté za těch pár dní totálně ničemu nerozuměl. Co je zase tohle za kousek? Jaká rtěnka? A najednou jsem si vzpomněl na hejna polopříčetných žen, které obléhaly Zachara. Začal jsem se o Irku bát. Rtěnka letěla vysokým obloukem do kouta a já se vrhl do kuchyně.
Irka seděla u stolu s hlavou tragicky zabořenou v dlaních. Mezi ukazovákem a prostředníkem pravičky kouřila cigareta.
„Nepřibližuj se ke mně!“ odtušila výhružně klidným hlasem.
„Irko!“ zaskuhral jsem žalostně. „No tak, Iriško! Je ti špatně?“
„Ty zvíře…,“ zašeptala s nevyzpytatelnou intonací a zvedla chvějící se cigaretu ke rtům. Všiml jsem si, že pláče.
Že bych zavolal záchranku? To by nebylo nic platné, tady sanitka nepomůže… Tak valeriánky? Nebo bróm? Proboha, a ten obličej… Rychle jsem našel sklenici a napustil do ní vodu.
„Teď už všemu rozumím…,“ řekla Irka, křečovitě vtáhla kouř a loktem odstrčila sklenici s vodou. „Tomu telegramu a vůbec všemu… To jsme to dopracovali… Co je to za ženskou?“
Vodu jsem vypil sám a pokusil se vrátit sklenicí na stůl, ale ruka mě neposlouchala. Doktora, to chce doktora, vřelo mi v hlavě. Irko, ty moje děvenko malá, ty zkrátka rychle potřebuješ doktora…
„Jak chceš,“ pokrčila Irka rameny. Už o mě ani pohledem nezavadila. Dívala se oknem ven a v pravidelných intervalech mocně vdechovala cigaretový dým. „Jak chceš, tak toho necháme. Ty sám jsi přece vždycky tvrdil, že láska je dohoda. Znělo to z tvých úst moc pěkně — láska, štěstí, přátelství…“
Jako by mi v hlavě pukl kulový blesk. Tak tohle by mě bývalo opravdu nenapadlo…
„Irko!“ vykřikl jsem. „Tys mě teda vyděsila!“
Bylo to samozřejmě něco docela jiného, než ode mě očekávala, protože najednou jsem ten obličej, milý, uplakaný obličejík spatřil znovu a v něm takovou naději a takové očekávání, že jsem se sám div nerozeřval. Přála si jedno jediné: aby se všechno okamžitě vysvětlilo, aby se ukázalo, že to všechno byl trapný omyl, mrzutá shoda okolností.
A to byla poslední kapka. Dál už jsem nemohl. Už jsem to nechtěl zadržovat v sobě. A svrhl jsem na její nebohou hlavu celou tu lavinu hrůz a šílenství posledních dvou dnů.
Nevím proč, ale zpočátku mé vyprávění s největší pravděpodobností znělo jako anekdota. Nejspíš tomu tak doopravdy bylo, ale já ničeho nedbal a mluvil jsem a mluvil, nedával jí možnost vklínit do mého monologu žádnou jedovatou poznámku, a chrlil jsem to bez ladu a skladu, bez ohledu na chronologii a viděl jsem, jak místo nedůvěry a naděje přišel nejdřív údiv, ten vystřídal neklid, pak strach a nakonec lítost…
To už jsme seděli ve velkém pokoji u dokořán otevřeného okna — ona v křesle a já na koberci s tváři přitisknutou k jejímu koleni — a najednou se ukázalo, že venku je bouřka; nad paneláky se rozvalilo fialové mračno, ulici bičoval liják, do temene protějšího věžáku buší blesk za bleskem a všechny se v něm beze zbytku ztrácejí. Do plechu za oknem pleskaly obrovské ledové cákance, které tu a tam zalétly až do místnosti, žluté závěsy se nadouvaly v poryvech větru, my oba seděli jako přimrazení a ona mě lehýnce hladila po vlasech. A já cítil obrovskou úlevu. Vymluvil jsem se. Zbavil se poloviny svého břemene. Teď jsem odpočíval s tváří přilepenou k jejímu hladkému opálenému koleni. Hrom rachotil téměř nepřetržitě a mluvilo se těžko, ale já už vlastně ani nic říkat nechtěl. První se ozvala Irka:
„Dimko. Na mě se ohlížet nesmíš, rozumíš? Musíš se rozhodnout tak, jako bych vůbec nebyla. Protože já stejně vždycky budu s tebou, ať se rozhodneš, jak chceš.“
Pevně jsem se k ní přivinul. Upřímně řečeno jsem věděl, že se zachová právě takhle, takže její slova v podstatě neměla valného významu, ale já jí přesto byl vděčný.
„Promiň,“ dodala po chvilce mlčení, „ale zatím si to pořád nějak nemohu srovnat v hlavě… Neboj se — já ti věřím, věřím ti… A stejně je to všechno strašně divné… Nedalo by se přece jen najít nějaké jiné vysvětlení? Nějaké… takové jako, no… jednodušší či co, srozumitelnější…“
„Už jsme ho hledali,“ ubezpečil jsem ji. „Já asi mluvím trochu z cesty… Večerovskij má samozřejmě pravdu. Ne v tom, že je to jistý přírodní jev, ale v tom, že o to přece nejde. A opravdu — jaký je v tom rozdíl? Zkrátka a dobře mě neposlouchej. To já jen tak. Z toho šoku…“
Zimničně se otřásla. Vstal jsem, vtiskl se do křesla vedle ní a objal jsem ji… Přál jsem si jedno jediné, horem dolem jí teď líčit, jak hrozně se bojím. Jak se bojím o sebe, jak se bojím o ni, jak se bojím o nás oba… Jenže to by nemělo žádný smysl a navíc by to asi bylo dosti kruté.
Měl jsem pocit, že nebýt na světě jí, už bych přesně věděl, jak se zachovat. Jenže ona tu byla. A já věděl, že je na mě pyšná a že je to už letitá pýcha. Přestože jsem člověk v podstatě nudný a nepříliš úspěšný, být na mě hrdý je kupodivu docela dobře možné. Kdysi jsem býval obstojný sportovec, umím pracovat, hlava mi zapaluje, v observatoři se těším výborné pověsti, mezi přáteli jsem také oblíben, umím se poveselit, umím žertovat a umím se zdravě pohádat… A na to všechno byla Irka hrdá. Však jsem si dobře všiml, jakým pohledem si mě čas od času změří… Neumím si představit, jak by po tom všem strávila mou proměnu v medúzu. To ji pak snad ani nedokážu pořádně milovat, ani toho nebudu schopen…
Jako by chtěla odpovědět na mé pochyby, najednou ožila a řekla:
„Vzpomínáš si, jak jsme se kdysi dávno řadovali, že všechny zkoušky jsou už za námi a až do samé smrti už žádné další nebudeme muset skládat? No prosím, a ono se ukazuje, že ještě nebyly všechny. Jedna zbyla.“
„Máš pravdu,“ řekl jsem a v duchu dodaclass="underline" Jenže tohle je zkouška, při které nikdo neví, jestli je lepší dostat výbornou nebo nedostatečnou. A už vůbec se neví, zač se ty výborné a nedostatečné rozdávají.
„Dimko,“ zašeptala a zadívala se mi do očí. „Ale tys opravdu musel vymyslet nějakou velkou věc, když se do tebe takhle pustili… Máš nač být hrdý, a ostatní taky… Když si vás povšiml sám vévoda Vesmír!“
„Hm…,“ řekl jsem a v duchu dodaclass="underline" Vajngarten s Gubarem už nemají nač být hrdí a co se týče mě, visí nad tím vším velký otazník.