A Irka znovu zareagovala, jako by mi četla myšlenky:
„Ono už teď není důležité, jak se rozhodneš. Důležité je, že jsi dokázal k tak významnému objevu dospět… Vyložíš mi aspoň v kostce, oč jde? Nebo to se snad taky nesmí?“
„Nevím,“ řekl jsem a v duchu dodaclass="underline" Co to vyvádí? To mě utěšuje, nebo takhle uvažuje doopravdy? Nebo je, chudinka, tak vylekaná, že mě radši ke kapitulaci tlačí sama? Taky by se mohla pokoušet osladit mi hořkou pilulku, kterou — to už pochopila — budu muset tak jako tak spolknout. Nebo mě naopak ponouká ke rvačce, prohrabuje mou sotva doutnající hrdost…?
„Jsou to svině,“ řekla tiše. „Ale nás dva od sebe stejně neodloučí. Nemám pravdu? To se jim nepovede. Co říkáš, Dimko?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem a v duchu dodaclass="underline" V tom to právě je, ty moje maličká. Momentálně jde jen o tohle.
Bouřka odcházela. Mrak se beze spěchu srolovával, odcházel k severu a odhaloval nebe potažené šedou mlhou, z kterého už neútočil zuřivý liják, ale sypal se drobný nenápadný deštík.
„Přivezla jsem vám deštík,“ řekla Irka. „A to jsem si myslela, že si spolu v sobotu vyjedeme do Slunečného…“
„Do soboty je ještě daleko,“ namítl jsem. „Třeba si tam opravdu vyjedem…“
Všechno už bylo řečeno. Teď musíme mluvit o Slunečném, o knihovničkách do Bobková pokoje a o pračce, která už je zase rozbitá. A o tom všem jsme si taky skutečně popovídali. Vznikla tak iluze normálního večera a my se rozhodli (abychom tuto iluzi posílili a prodloužili), že si dáme čaj. K tomuto účelu byl otevřen čerstvý balíček pravého cejlonského, porcelánová konvička na esenci byla pečlivě, přesně podle doporučení odborníků opláchnuta hořkou vodou a na stůl slavnostně putovala krabice Pikové dámy. Pak jsme oba stáli nad čajníkem a pozorně sledovali vodu, abychom nepropásli okamžik, kdy voda začne vřít, pronášeli tradiční průpovídky, a když už jsem po stole rozestavoval talířky a šálky, nenápadně jsem ze stolu sebral zlořečený dodací list zásilkové služby, Irčin vzkaz týkající se Lidočky i legitimaci I. F. Sergejenkové, všechno to zmačkal a zahodil do koše na odpadky. A pak jsme si nádherně poseděli u čaje — byl to pravý čaj, čaj jakožto nápoj —, rozkládali o všem možném kromě toho nejpodstatnějšího a já si neustále lámal hlavu, o čem asi přemýšlí Irka, protože budila zdání, jako by už na všechnu tu hrůzu stačila zapomenout: řekla mi všechno, co v této souvislosti říct mohla a chtěla, ulehčeně celou věc pustila z hlavy a mě nechala znovu samotného, tváří v tvář osudové volbě.
Potom řekla, že bude žehlit, a já abych si sedl vedle ní a vykládal jí něco veselého. Pustil jsem se nejdřív do úklidu nádobí, a u dveří zazvonil zvonek.
S písní Lepší než hory mohou být zas jen hory… na rtech jsem zamířil do předsíně a cestou jsem jen jednou opatrně mrskl pohledem po Irce (která už naprosto klidně utírala stůl suchým čistým hadrem).
Vysoký mladý chlapec v mokrém pršiplášti a s mokrými blonďatými vlasy lhostejně oznámiclass="underline" „Telegram, tady mi to podepište…“ Vzal jsem si od něj krátkou tužtičku, přiložil papír ke zdi, zaznamenal datum a čas, který mi chlapec napověděl, pak jsem se podepsal, listinu i tužku vrátil, poděkoval jsem a zavřel dveře. Věděl jsem, že nic dobrého očekávat nemohu. Hned v předsíni, ve světle silné dvoustovky jsem telegram rozbalil a přečetl. Po přečtení jsem ho načtyřikrát pečlivě přeložil, zhasl světlo a vykročil zpátky do nitra bytu. Čekala na mě opřená zády o dveře koupelny. Podal jsem jí telegram a zamířil rovnou ke svému psacímu stolu. Srovnal jsem všechny poznámky pěkně popořádku a zastrčil je do nového tlustého sešitu v tvrdých deskách. Pak jsem ze stolu vyjmul nové, ještě nepoužité kancelářské desky, vše do nich uložil, zavázal tkanice, ani jsem si nesedal a jen tak vestoje jsem nahoru nenormalizovaným písmem napsaclass="underline" D. Maljanov. Některé otázky vzájemného vztahu hvězd a difúzní hmoty v naší Galaxii. Přečetl jsem si to, na okamžik zaváhal a pak jsem to D. Maljanov několika sytými čarami přeškrtl. Desky jsem zasunul do podpaždí a vykročil k venkovním dveřím. Irka dosud stála u dveří do koupelny a tiskla si telegram k hrudi. Když jsem ji míjel, učinila chabé gesto, jako by mě snad chtěla zadržet či snad mi naopak požehnat. S očima upřenýma před sebe jsem řekclass="underline" „Jdu k Večerovskému. Za chvíli jsem zpátky.“
Po schodech jsem stoupal co noha nohu mine, neustále jsem upravoval desky klouzající z podpaždí. Světlo na schodišti bůhvíproč nesvítilo, takže tu bylo soumračné šero, jímž se rozléhalo pleskání dešťové vody, kapající ze střechy. Na odpočívadle v šestém patře, kde se přednedávnem líbali ti dva, jsem se zastavil a pohlédl dolů na dvůr. Obrovský strom vlhce pableskoval černým listím a na prázdném dvoře se blýskaly louže poďobané deštěm.
Na schodišti jsem nikoho nepotkal, Jen mezi šestým a sedmým patrem seděl na schůdcích shrbený žalostný malý mužík, který si vedle sebe na schod odložil staromódní šedivý klobouk. Opatrně jsem se mu vyhnul a stoupal dál, ale on najednou za mnou zavolaclass="underline"
„Nechoďte tam, Dmitriji Alexejeviči…“
Strnul jsem a ohlédl se po něm. Byl to Gluchov.
„Teď tam nechoďte,“ opakoval, „nebylo by to dobré…“
Vstal, zvedl klobouk, s rukou na kříži se namáhavě narovnal a já si všiml, že má obličej celý umazaný něčím černým — sazemi nebo blátem —, ty komické brýle seděly na nose nějak nakřivo, malá ústa pevně sevřená, jako by musel snášet silnou bolest. Narovnal si brýle a sotva slyšitelně zamumlaclass="underline"
„Další bílé desky. Další prapor kapitulace.“
Mlčel jsem. Slabě se popleskal kloboukem po koleni, jako by z něj chtěl otřepat prach, a pak ho začal čistit rukávem. Také mlčel, ale neodcházel. Čekal jsem, co ještě řekne.
„Podívejte se,“ pronesl nakonec, „vzdávat se je vždycky nepříjemné. V minulém století se lidé prý raději zastřelili, než aby kapitulovali. Ne proto, že by se báli mučení nebo koncentračního tábora, a zřejmě neměli ani strach z toho, že by při tvrdém výslechu promluvili — prostě se styděli.“
„To se v našem století také stávalo,“ řekl jsem. „A poměrně často.“
„Ano, souhlasím,“ přikývl okamžitě. „Vždyť pro každého z nás je velmi nemilé, když zjistíme, že vůbec nejsme takoví, jací jsme se sami sobě odjakživa zdáli. Člověk by chtěl i nadále zůstat takový, jaký byl až do osudné chvíle, jenže když jednou kapituluje, už to není možné… A pak aby takhle… Ale jistý rozdíl v tom stejně je. V našem století si lidé sáhnou na život proto, že se stydí před jinými — před společností, před přáteli… Kdežto v minulém století se stříleli proto, že se styděli sami před sebou. Víte, dneska se prostě má za to, že sám se sebou se člověk vždycky nějak domluví. A nejspíš je to pravda. Nevím, čím to je. Nemám tušení, co se stalo… Možná proto, že svět je složitější… Nebo snad proto, že kromě takových věcí jako hrdost, čest, statečnost existuje ještě spousta dalších možností jisté seberealizace…“
Vyčkávavě se na mě zahleděl, ale já jen pokrčil rameny a řekl mu:
„Nevím. Snad.“
„Já to bohužel taky nevím,“ řekl mi. „A pak se řekne zkušený kapitulant — přemýšlím o tom už hodně dlouho, tolik přesvědčivých důvodů jsem dokázal dát dohromady… Jenže to se uchlácholíte, že už jste z toho definitivně venku, přesvědčíte sám sebe, že jste se s tím vyrovnal — a najednou se vám to znovu zaryje do vědomí… Samozřejmě, mezi devatenáctým a dvacátým stoletím je rozdíl, ale rány zůstávají ranami. Hojí se, zanechávají jizvy, vy si myslíte, že už jste na všechno zapomněl, jenže stačí, aby se změnilo počasí, a rány se hned ozvou. A tak to bylo odjakživa.“
„Chápu,“ řekl jsem. „To všechno chápu. Jenže jsou přece rány a rány. Někdy bolí víc ty cizí.“
„Prokristapána!“ zašeptal. „To mě ani ve snu nenapadlo. Nikdy bych si nedovolil… Já to myslel jen tak pro příklad. V žádném případě byste se neměl domnívat, že vás přemlouvám, že vám snad chci něco radit… Jak bych taky mohl… Ale řeknu vám, že pořád přemýšlím…., co to má znamenat, tihle lidé jako my? Buď jsme dobou a vlastí skutečně tak skvěle vychováni, nebo jsme naopak atavismus, troglodyti. Proč se tak trápíme? Nejsem s to se v tom vyznat.“