Mlčel jsem. On si mdlým pohybem nasadil tu nemožnou hučku a řekclass="underline"
„No co se dá dělat… Tak sbohem, Dmitriji Alexejeviči. My dva už se asi nikdy neuvidíme, ale stejně mě nesmírně těšilo, že se mi naskytla příležitost seznámit se s vámi. A vaříte fantastický čaj…“
Pokynul mi a pustil se po schodech dolů.
„Můžete si přivolat výtah!“ křikl jsem za ním.
Neotočil se a neodpověděl. Stál jsem a poslouchal, jak opatrně tápe po tmavém schodišti, jak sestupuje níž a níž — a poslouchal jsem tak dlouho, dokud dole nezaskřípěly dokořán otevírané dveře. Pak bouchly a zase bylo ticho.
Naposledy jsem si srovnal desky, minul poslední odpočívadlo, pevněji sevřel zábradlí a překonal zbylých pár schodů. U Večerovského dveří jsem znovu napjal sluch. Někdo tam byl. Ozývaly se přidušené hlasy. Neznámé. Asi bych se měl vrátit a přijít sem později, ale na to už bych neměl sílu. Musel jsem s tím skoncovat. Okamžitě.
Stiskl jsem tlačítko zvonku. Hlasy mumlaly dál. Chvíli jsem počkal, stiskl zvonek podruhé a nepustil ho, dokud se v předsíni neozvaly kroky a Večerovského hlas:
„Kdo je?“
Kupodivu mě to vůbec nepřekvapilo, přestože Večerovskij odjakživa bez vyptávání otevřel každému na světě. Stejně jako já. Jako všichni naši známí.
„To jsem já. Otevři.“
„Okamžik,“ ozval se a na několik desítek vteřin všechno utichlo.
Nebylo slyšet ani hlasy, jen daleko dole někdo rámusil víkem šachty na odpadky. Uvědomil jsem si, že Gluchov mě nabádal, abych k Večerovskému nechodil. „Nechoďte tam, Warmolde, chtějí vás otrávit.“ Kde jsem to vzal? To je něco hrozivě známého… No dobře, to koneckonců vem čert. Teď už není kam jít. A není kdy. Za dveřmi se znovu rozlehly kroky, cvakl zámek a dveře se rozlétly.
Mimoděk jsem sebou trhl a o krok ustoupil. Takového Večerovského jsem ještě v životě neviděl.
„Pojď dál,“ řekl chraptivě a ustoupil, abych mohl…»
Kapitola jedenáctá
21.»„… přece jen přinesl,“ řekl Večerovskij. „Čekal jsem to, i když se ti přiznám bez mučení, že ne tak brzy…“
„Kdo je tady?“ zeptal jsem se přiškrceně.
„Nikdo. Jsme tu jen my dva. My dva a Vesmír.“ Pohlédl na své špinavé dlaně a zamračil se. „Promiň, ale nejdřív bych se přece jen umyl…“
Odešel, já se posadil na opěradlo křesla a rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to tady, jako by tu před chvíli explodovala plná čepice střelného prachu. Po stěnách lívance černých sazí. Vzduchem poletují tenoučké nitky spálené hořlaviny. Strop je poznamenaný nepříjemně nažloutlou patinou a všude se vznáší ostrý kyselý chemický puch. Parkety jsou ocejchované zuhelnatělými důlky podivného okrouhlého tvaru. A na okně vrchol všeho — obrovské černé spálené kolo, jako by tam před chvílí někdo rozdělával oheň. Jak na to tak koukám, chytil to Večerovskij pořádně.
Pohlédl jsem na stůl zavalený papíry. Uprostřed ležely otevřené jedny z Vajngartenových desek, druhé jsem spatřil na rohu stolu ještě zavázané. Ležel tu i staromódně mramorovaný šanon se štítkem, na němž bylo strojem napsáno: USA—Japonsko. Kulturní vliv. Materiály. A mezi tím ještě nazdařbůh poházené papírky s nějakými elektronickými schématy, pokud se nemýlím. Na jednom z nich bylo kostrbatým stařeckým písmem načmáráno: Z. Z. Gubar a o něco níž tiskacími písmeny: Fadingy. A teď k tomu všemu přibyly mé zbrusu nové sněhobílé desky. Vzal jsem je a položil si je na kolena.
Voda v koupelně utichla a Večerovskij na mě hlasitě zavolaclass="underline"
„Pojď sem, Dimo, dáme si kávu.“ Jenže když jsem přišel do kuchyně, žádná káva tam nebyla, zato uprostřed jídelního stolu stála láhev koňaku a dvě sklenice unikátního tvaru. Večerovskij se stihl umýt, ale i převléct. Elegantní sako s obrovskou dírou propálenou těsně pod náprsní kapsou a krémové kalhoty zaneřáděné od sazí nahradil měkkým domácím manšestrovým oblekem. Bez kravaty. Jeho čerstvě umytý obličej byl nezvykle bledý, takže četné pihy vystupovaly zřetelněji než obvykle a na obrovské hrbolaté čelo spadal pramen mokrých vlasů. Kromě té bledosti měl ve tváři ještě něco naprosto nezvyklého. Teprve když jsem si ho prohlédl pozorněji, pochopil jsem, že to dělá silně ožehlé obočí a řasy. Ano, Večerovskij to zřejmě chytil naplno.
„Tak na uklidnění nervů,“ řekl a nalil obě sklenice. „Na zdraví!“
Byl to Ahtamar, v našich zeměpisných šířkách velice vzácný arménský koňak. Usrkl jsem nepatrný doušek a chvíli ho převaloval po jazyce. Báječný koňak. Dopřál jsem si další doušek.
„Na nic se neptáš,“ konstatoval Večerovskij, který si mě prohlížel skrz svou sklenici. „Musí to být obtížné. Nebo snad ne?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Nemám nač se tě ptát. Nikoho.“ Opřel jsem se loktem o své bílé desky. „Ale odpověď bych měl, jednu jedinou… Chlapče, vždyť oni tě zabijou…“
Navykle povytáhl ožehlé obočí a napil se.
„Neřekl bych. Nezasáhnou.“
„Hned třeba ne, ale jednou se strefí.“
„A la guerre comme à la guerre,“ namítl Fil a vstal. „Tak. A teď, když už máme nervy v pořádku, bychom si mohli dát tu kávu a všechno prodiskutovat.“
Zadíval jsem se na jeho kulatá záda s rotujícími lopatkami a sledoval, jak obratně manipuluje se svými kávovými proprietami.
„Já nemám o čem diskutovat,“ zakroutil jsem hlavou. „Mám Bobku.“
A tato slova jako by ve mně cosi spustila. Od okamžiku, kdy jsem si přečetl telegram, se mé myšlení chovalo jako dočasně zmrazené, ale teď anestézie pominula a mozek se rozjel naplno — vrátila se hrůza, stud, zoufalství, pocit bezmoci — a já si s nesnesitelnou jasností uvědomil, že právě tímto okamžikem mezi mnou a Filem vyrostla nepřekročitelná ohňová clona, u které já navždy zůstal stát, kdežto Večerovskij pokračoval dál a teď se požene výbuchy, prachem a blátem bitev, o nichž já už nebudu mít ani ponětí, zmizí v jedovatě nachové záři, a když se někdy potkáme na schodech, jen se odměřeně pozdravíme… Já zůstanu na této straně ohnivé čáry společně s Vajngartenem, Zacharem a Gluchovem — zůstanu popíjet čajík nebo pivínko. Nebo si budu dávat panáky a zapíjet je pivem, klábosit o podnikových skandálech a kariérách, šetřit krejcárky na žigulíka a smutně a znuděně trčet nad nějakým dávno naplánovaným výzkumem… A Vajngartena se Zacharem už vlastně taky nikdy neuvidím. Nebudeme si mít co říct, bude nám jednomu před druhým stydno, bude nám zle z pomyšlení, že bychom se jeden na druhého museli třeba jen podívat, a budeme si muset kupovat vodku či mizerné slazené víno, abychom ten hnus v sobě potlačili a necítili jsme se tak bídně. Zůstane mi samozřejmě Irka a Bobka bude živ a zdráv, ale už nikdy nebude takový, jakého jsem ho chtěl mít. Protože už nikdy na mě nebude moct být pyšný. Protože i já se stanu tatínkem, který „kdysi mohl přijít s velkou věcí, ale kvůli tobě…“ Budiž proklet okamžik, kdy se v mé palici zrodily ty pitomé M-dutiny.
Večerovskij přede mě postavil šáleček kávy, sám se posadil naproti a přesným elegantním pohybem vylil do své kávy zbytek koňaku.
„Chystám se odcestovat,“ řekl. „Z ústavu s největší pravděpodobností odejdu. Zalezu si někam hodně daleko, třeba na Pamír. Dověděl jsem se, že tam potřebují pro podzimní a zimní sezónu meteorology.“
„Copak ty se vyznáš v meteorologii?“ otázal jsem se tupohlavě a v duchu jsem si řekclass="underline" Před tímhle se na žádný Pamír neschováš, najdou tě i tam.
„Primitivní práce, žádná věda,“ mávl rukou Večerovskij. „Taky prakticky nevyžadují odbornou kvalifikaci.“
„To je přece hloupost!“ neudržel jsem se.
„Co konkrétně?“
„No je to hloupý nápad,“ trval jsem na svém. Ani jsem se na něj nepodíval. „Komu z toho poplyne jaký prospěch, když se z předního matematika změníš v obyčejného hlídače teploměrů? Copak si myslíš, že tě tam nenajdou? Vyberou tě jako ptáče z hnízda!“
„A co mi navrhuješ?“ zeptal se.
„Vyhoď tohle všechno do popelnice,“ řekl jsem ztěžka pohybuje jazykem. „Vajngartenovu reverzi, celou tu kulturní výměnu a tohle taky…“ A postrčil jsem mu po hladkém povrchu stolu své desky. „Všechno to vyhoď a věnuj se své věci!“