Maljanov zakroutil hlavou.
„Ne… Vajngartena… Jednoho mého přítele…“
„Vajngarten…,“ nasupil se Sněgovoj. „Vajngarten…“
„Ale co vás nemá!“ polekal se Maljanov. „Toho moc dobře znám, chodili jsme spolu do školy a dodnes se přátelíme…“
„Říká vám něco jméno Gubar?“
„Gubar…? Ne. Ale co se vlastně stalo, Arnolde Palyči?“
Sněgovoj rozdrtil nedopalek v popelníku a zapálil si další cigaretu.
„Kdo ještě se vás vyptával na vaši práci?“
„Už nikdo…“
„A na čem to tedy vlastně pracujete?“
Maljanov se najednou rozčilil. Rozčiloval se vždycky, když se začínal bát.
„Něco vám řeknu, Arnolde Palyči! Já tomu vůbec nerozumím,“ vyhrkl podrážděně.
„Já taky ne,“ ujistil ho Sněgovoj. „A přitom bych se v tom moc rád vyznal. Tak vyprávějte! Vlastně okamžik… Je to vaše téma tajné?“
„Jaképak tajné!“ vybuchl Maljanov. „Normální astrofyzika a hvězdná dynamika. Interakce hvězd a difúzní hmoty. Nic tajného na tom neshledávám, já jen ukrutně nerad mluvím o práci, se kterou ještě nejsem hotov!“
„Tak hvězdy a difúzní hmota,“ protáhl Sněgovoj a pokrčil rameny. „Tu statek — onde voda… A říkáte, že to není tajné? Ani z části?“
„Ani v nejmenším!“
„A Gubara opravdu neznáte?“
„A Gubara neznám.“
Obrovský, najednou hrozně sešlý a strašidelný Sněgovoj vedle něj mlčky dýmal. Pak řekclass="underline"
„Inu, když ne, tak ne, to se nedá nic dělat. Další otázky nemám, Dmitriji Alexejeviči, a nezlobte se, prosím.“
„Já se nezlobím, jenže teď se mě tak snadno nezbavíte,“ odsekl Maljanov hašteřivě. „Já bych přece jen rád porozuměl tomu…“
„Na to nemám právo,“ zarazil ho příkře Sněgovoj.
Maljanov by přirozeně hned tak pokoj nedal, ale vtom si všiml něčeho, co ho rázem umlčelo… Obrovská kapsa gigantického pyžama se odchlípla a v ní se naprosto zřetelně a jednoznačně zaleskla pažba pistole. Velké pistole. Něco jako filmový gangsterský kolt. A tenhle kolt Maljanova okamžitě připravil o chuť na něco se dál vyptávat. Nějak rázem si uvědomil, že jemu je do toho všeho starou belu a že on tu není na vyptávání. Sněgovoj vstal a řekclass="underline"
„A ještě něco, Dmitriji Alexejeviči. Zítra zase…“»
Kapitola třetí
5.»… si ještě poležel na zádech a zvolna se vzpamatovával. Pod oknem už na celé kolo hřmotily obrovské návěsy, ale v bytě bylo ticho. Ze včerejšího bláznivého dne zbyl jen lehký šelest v zátylku, kovová příchuť v ústech a jakási nepříjemná tříska v srdci či v duši, nebo bůhvíkde ještě. Začal meditovat, kde se ta tříska mohla vzít, ale v předsíni už zase opatrně cinkl zvonek. Aha, to bude Palyč s klíči, uvědomil si a rychle vyskočil z postele.
Cestou přes předsíň mimoděk zaznamenal, že kuchyň je dokonale uklizená, dveře do Bobkova pokoje pečlivě zavřené a zevnitř zatažené závěsem. Lidočka vyspává. Ráno se asi probrala, umyla a uklidila nádobí a zase sebou praštila do postele.
Zatímco se mořil se zámkem, zvonek znovu delikátně cinkl.
„Už to bude…,“ pronesl rozespale ochraptělým hlasem. „Ještě okamžíček, Arnolde Palyči…“
Jenže za dveřmi byl někdo docela jiný. O gumovou rohožku šoupal podrážkami naprosto neznámý mladý muž. Měl na sobě džínsy, černou košili s vykasanými rukávy a obrovské tmavé brýle. Maljanov si stačil povšimnout, že u dveří výtahu trčí dva další chlapi, ale ti ho teď nezajímali, protože ten na prahu znenadání pronesclass="underline"
„Já jsem z prokuratury,“ a podal Maljanovovi nějakou knížečku. Otevřenou. Na straně tři.
No to je ohromně příjemné! blesklo Maljanovovi hlavou. Teď už je všechno jasné. To se koneckonců dalo čekat. Mé city takto pošlapány. Tupě se zadíval do otevřené legitimace. Byla tam fotografie, nějaké nápisy a nějaká razítka.
„Ano, ano…,“ zablekotal. „Samozřejmě. Pojďte dál. Co se stalo?“
„Dobrý den,“ pronesl ten mladý muž velmi zdvořile. „Jste D. A. Maljanov?“
„Ano.“
„Kdybyste dovolil, rád bych vám položil několik otázek…“
„Beze všeho…,“ souhlasil ochotně Maljanov. „Okamžik, prosím vás, ještě tu nemám uklizeno… Zrovna jsem vstal. Že bychom šli do kuchyně…? Ne, tam teď bude svítit slunce. No nic, pojďte dál, já to hned sklidím…“
Mladý muž vstoupil do obývacího pokoje, skromně zůstal stát uprostřed místnosti a s upřímnou zvědavostí se rozhlédl kolem, kdežto Maljanov zatím narychlo zastlal peřiny, natáhl si košili a džínsy a hnal se k oknu — roztáhnout závěsy a vyvětrat.
„Posaďte se sem, do křesla. Nebo byste raději seděl u stolu? Co se vlastně stalo?“
Mladý muž opatrně prokličkoval mezi papíry poházenými po podlaze ke křeslu, posadil se a položil si na kolena svůj elegantní hranatý kufřík.
„Prosil bych váš občanský průkaz,“ řekl.
Maljanov zaryl do hromady papírů v zásuvce, vyhrabal legitimaci a podal mu ji.
„Kdo tu ještě bydlí?“ otázal se mladý muž s očima upřenýma do průkazu.
„Žena… a syn… Ale ti tu teď nejsou. Jeli do Oděsy… na dovolenou… ke tchyni…“
Mladík položil legitimaci na zavřený kufřík a sundal si tmavé brýle. Normální, trochu prostoduše vypadající mladík. A žádná prokuratura, spíš nějaký prodavač. Nebo řekněme kulisák z televize.
„Dovolte, abych se představil,“ řekl mladík. „Jsem starší vyšetřovatel prokuratury a jmenuji se Igor Petrovič Zykin.“
„Těší mě,“ opáčil Maljanov.
Vtom si však uvědomil, že on, krucifix, není žádný zločinec, že je, krucifix, starší vědecký pracovník a kandidát věd. A ostatně už žádný kluk. Přehodil si nohu přes nohu, usadil se pohodlněji a suše prohodiclass="underline"
„Tak prosím, poslouchám vás.“
Igor Petrovič nadzvedl svůj elegantní kufřík, také si přehodil nohu přes nohu, kufřík si pustil zpátky na koleno a zeptal se:
„Znáte Arnolda Palyče Sněgového?“
Maljanova tahle otázka nezastihla nepřipraveného. Kdovíproč — ačkoli důvod sám dost dobře nechápal — přesně čekal, že se ho budou vyptávat buď na Válku Vajngartena, nebo na Arnolda Palyče. Proto odvětil stále týmž tónem:
„Ano. Plukovníka Sněgového znám.“
„Jak víte, že je to plukovník?“ zajímalo Igora Petroviče okamžitě.
„Inu, jak bych vám to vysvětlil…,“ spustil Maljanov vyhýbavě. „Známe se už dlouho…“
„Jak dlouho?“
„No… takových pět let…, co jsme se sem přistěhovali…“
„A za jakých okolností jste se seznámili?“
Maljanov začal vzpomínat. To je pravda, jak ono to tenkrát vlastně bylo? Hrome…, že by se seznámili tenkrát, když sem poprvé přišel s klíči? Ne, to už jsme se znali…
„Hm…,“ broukl nakonec, vrátil přehozenou nohu zpátky na podlahu a poškrábal se v týle. „Abych pravdu řekl, už si nevzpomínám. Jednou se stalo, že nejel výtah a Ira — to je moje žena — se vracela s klukem z obchodu a nesla nějaký nákup… A Arnold Palyč jí tuším vzal síťovku i dítě do schodů… Žena ho pozvala dál… a řekla, ať se občas zastaví… A on se zastavil ještě ten večer.“
„Měl na sobě uniformu?
„Ne,“ řekl Maljanov s jistotou.
„Tak… A od těch dob jste byli přátelé, ano?“
„No, jak se to vezme… přátelé… Tu a tam zajde, půjčí si knížku nebo nám sem nějakou přinese…, někdy si dáme čaj…, a když odjíždí na služební cesty, nechává tu klíče…“
„Proč?“
„Jak to — proč?“ namítl Maljanov. „Stát se může ledacos…“
Vlastně má pravdu. Proč? To mě nějak nikdy nenapadlo. Asi jen tak, pro každý případ.
„Asi jen tak, pro každý případ,“ řekl Maljanov. „Třeba kdyby přijel někdo z příbuzných či známých…“
„A přijel někdy někdo?“
„To ne… Alespoň pokud já se pamatuju, tak ne. Každopádně když jsem tu byl já, nikdo takový se neobjevil. Možná by si vzpomněla moje žena.“
Igor Petrovič zamyšleně pokýval hlavou a položil další otázku:
„Mluvil jste s ním někdy o odborných záležitostech, o práci?“
Zase práce…
„O čí práci?“ zeptal se zachmuřeně Maljanov.
„Samozřejmě o jeho. Pokud se nemýlím, byl to fyzik…“
„Nemám ponětí. Spíš nějaký odborník přes rakety…“
Ještě než stačil domluvit, zamrazilo ho. Jaképak byl? Proč byl? S tím klíčem sem nezašel… Prokristapána, aby se mu tak nakonec něco stalo! Už chtěl zplna hrdla zařvat: Co myslíte tím byl? Ale vtom ho Igor Petrovič dočista vyhodil ze sedla. Bleskurychlým šermířským výpadem vymrštil pravačku proti němu a přímo před nosem mu ze stolu sebral nějaký papír.