„Měl. Vlastně neměl. On sám mi řekl, že dnes ráno odjíždí a staví se tu s klíčí.“
„A stavil se?“
„Ne.“
„Nemáte ponětí, kam to jezdí?“
„No… přísně vzato ano…“
„Vykládal vám o tom někdy něco?“
„Samozřejmě ne! O jeho práci jsme spolu nikdy nemluvili.“
„A jak mohla vaše žena vědět, že není ženatý?“
„Ééé… Mhm… A ona to snad věděla?“
Igor Petrovič neodpověděl. Zabodl do Maljanova chladný lhostejný zrak a jeho zřítelnice se zlověstně rozšiřovaly a zase smršťovaly. Maljanovovy nervy byly napjaté k prasknutí. Ještě pár vteřin — a začne třískat pěstmi do stolu, prskat, prostě ztratí tvář. Dál už nemohl. Celý tenhle nesmyslný dialog měl nějaký hrozivý podtext, všechno to připomínalo lepkavou pavučinu, do které se někdo neustále snaží přimotat i Irku…
„To bychom měli,“ řekl najednou Igor Petrovič a sklapl blok. „Koňak máte zřejmě tady…,“ ukázal na bar. „A vodku v lednici. Co máte raději? Vy osobně.“
„Já?“
„Ano. Vy. Osobně.“
„Koňak,“ pronesl chraptivě Maljanov a polkl naprázdno. V hrdle měl sucho.
„No výborně!“ zaradoval se s roztomilým šarmem Igor Petrovič, lehce se zvedl a drobnými krůčky odcupital k baru. „Aspoň nemusíme chodit daleko…“
Maljanov nepřítomně sledoval, jak jeho host neobyčejně obratně rozestavuje po stole sklenky, nařezává tenké plátky citrónu a otevírá láhev.
„Mám-li být upřímný,“ řekl, „jste na tom prabídně. Provaz nedostanete, ale takových patnáct let vám zaručuju.“ Pečlivě, aniž uronil jedinou kapku, nalil koňak do sklenek. „Polehčující okolnosti se samo sebou dají někde vyhrabat vždycky, ale věřte mi, že zatím žádné nevidím ani v náznaku. Nevidím, nevidím a nevidím. Dmitriji Alexejeviči, na vaše…,“ zvedl sklenku a přátelsky Maljanovovi pokynul hlavou.
Maljanov zdřevěnělými prsty uchopil svůj koňak.
„Tak dobrá,“ pronesl konečně cizím hlasem. „A dovím se alespoň, co se to tu vlastně odehrává?“
„Přirozeně!“ zvolal ochotně Igor Petrovič. Napil se, hodil si do úst kolečko citrónu a energicky zakýval hlavou. „To se dovíte! Teď hned vám to všechno vyložím. Už na to mám plné právo.“
A vyložil mu to.
Dnes v osm ráno přijel pro Sněgového vůz, který ho měl odvézt na letiště. K velkému řidičovu překvapení plukovník nečekal dole před domem, jak měl ve zvyku. Řidič nějakých pět minut počkal ve voze, pak vyjel nahoru a zazvonil u dveří do bytu. Nikdo mu neotevřel, přestože zvonek určitě fungoval — to řidič moc dobře slyšel. Sjel tedy dolů a z telefonní budky hlásil svým představeným, co se děje. Představení se pokusili dovolat do bytu. Tam bylo neustále obsazeno. Řidič mezitím obešel dům a zjistil, že všechna tři okna Sněgového bytu jsou dokořán a v bytě že svítí všechna světla, přestože slunce už je přirozeně vysoko na obloze. Okamžitě to hlásil. Na místo byly přizváni kompetentní činitelé, kteří okamžitě po příjezdu vypáčili zámek a prohledali celý byt. Při prohlídce bytu se zjistilo, že veškeré osvětlení skutečně svítí, v ložnici na posteli leží sbalený, ale otevřený kufr, a sám Sněgovoj že sedí ve své pracovně u psacího stolu, v jedné ruce drží pistoli typu Makarov a v druhé sluchátko. Dále bylo zjištěno, že Sněgovoj skonal po střelné ráně, vypálené ze zmíněné zbraně z bezprostřední blízkosti. Smrt následovala okamžitě po výstřelu někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní.
„A co já s tím mám společného?“ vypravil ze sebe přiškrceně Maljanov.
Igor Petrovič mu místo odpovědi podrobně vylíčil, jak vypadala balistická křivka a kde se našla smrtící střela, která prošla lebkou a zaryla se do protější zdi.
„No dobře, to je moc pěkné, ale já se ptal, proč do toho taháte mě?“ opakoval svou otázku Maljanov a nepříčetně se přitom bušil do prsou. To už pili třetí sklenku.
„Ale líto vám ho snad je, ne?“ otázal se Igor Petrovič. „Je vám ho líto?“
„To bych řekl, že je mi ho líto… Byl to výborný chlap… Ale proč já? Proč jste si zasedl zrovna na mě? Já žádnou zbraň v životě v ruce nedržel. Jsem nevoják… kvůli zraku…“
Igor Petrovič ho neposlouchal. Detailně mu vypověděl, jak se vyšetřovací skupině v enormně krátké době podařilo prokázat, že zesnulý Sněgovoj byl levák, a jak moc zvláštní je ta okolnost, že pistoli držel v pravé ruce…
„No dobře, dobře,“ souhlasil Maljanov. „Arnold Palyč byl skutečně levák, to mohu potvrdit, protože to dobře vím… Ale jak jste do toho připletli mě…? Já jsem přece celou noc spal. A pak — proč bych ho zabíjel, to mi řekněte!“
„Tak kdo tedy? Kdo?“ zeptal se laskavě Igor Petrovič.
„Jak já to mám vědět? To musíte zjistit vy, kdo to byl!“
„Přece vy!“ odtušil hnusně vlezlým hlasem Porfirije Igor Petrovič, který si Maljanova prohlížel skrz nazlátlý koňakový filtr. „Vy jste ho zabil, Dmitriji Alexejeviči…“
„To snad Je zlý sen,“ zaskuhral Maljanov a bezradně rozhodil rukama. Samým zoufalstvím by se býval nejraději rozplakal.
Náhle pokojem proběhl lehký průvan, pohnul zataženým závěsem a do oken vtrhlo zběsilé odpolední slunce, které Igora Petroviče udeřilo rovnou do obličeje. Zamhouřil oči, zastínil si tvář dlaní s křečovitě roztaženými prsty, pohnul se v křesle a chvatně postavil sklenku na stůl. Něco se s ním stalo. Oči rychle zamrkaly, do tváří se vloudil nach a brada se zatřásla.
„Promiňte…,“ pronesl s trýznivými pochybami v hlase i ve výrazu obličeje. „Dmitriji Alexejeviči! Co má tohle znamenat? Kde to jsem…?“ Pohlédl na sklenky a oči se mu rozšířily údivem. „Poslyšte, co se to tady vlastně…“
Zmlkl, protože v Bobkově pokoji něco bouchlo a s dlouho doznívajícím řinčením se to roztříštilo na kusy.
„Co je to?“ zeptal se nastraženě Igor Petrovič. Vše člověčí se z jeho hlasu vytratilo.
„Ale… to je… jeden člověk…,“ vysoukal ze sebe Maljanov, který ještě stále nechápal, co se to s Igorem Petrovičem tak najednou stalo. Vtom ho však osvítil geniální nápad. „Igore Petroviči!“ vyskočil čile. „Pojďte se mnou! Je tam ženina přítelkyně! Ta vám to potvrdí…! Že Jsem celou noc spal doma a nikam jsem neodešel…“
Přetlačujíce se rameny se oba najednou hnali úzkými dveřmi do předsíně.
„Zajímavé, zajímavé,“ opakoval si tiše Igor Petrovič. „Tak ženina přítelkyně? Na to se rádi podíváme…“
Bez klepání vtrhli do Bobkova pokoje a zůstali stát. Vládl tu dokonalý pořádek. Po Lidočce ani památky, válenda prázdná a kufr taky pryč. A pod oknem, vedle střepů hliněného džbánu (Chorezm, 11. stol.) seděl Kaljam a tvářil se pozoruhodně nevinně.
„Myslel jste tohle?“ zeptal se Igor Petrovič a ukázal na Kaljama.
„Ne,“ odpověděl Maljanov blbě. „To je náš kocour, máme ho už léta… Ale počkat, kde je Lidočka?“ Ohlédl se na věšák. Bílý plášť byl také pryč. „Asi už odešla, jak to vypadá…“
Igor Petrovič pokrčil rameny.
„Asi,“ řekl. „Tady každopádně není.“
Ztěžka našlapující Maljanov přistoupil k rozbitému džbánu.
„Ty dobytku!“ vmetl Kaljamovi a vrazil mu pohlavek. Kocour prudce odskočil a zmizel. Maljanov přidřepl nad střepy. Je napadrť. Takový krásný džbán…
„Bydlí u vás už dlouho?“ zeptal se Igor Petrovič.
„Přijela teprve včera.“
„Má tu věci?“
„Nevidím je,“ odpověděl Maljanov. „Plášť taky někam zmizel.“
„To je divné, nemyslíte?“ pronesl významně Igor Petrovič.
Maljanov mlčky mávl rukou.
„Vem ji čert,“ chlácholil ho Igor Petrovič. „Pojďme zpátky, dáme si ještě panáka…“
Vtom se dveře z chodby rozlétly a do předsíně…»
6.»… výtah zavřel a zahučel motor. Maljanov zůstal sám.
Dlouho stál na prahu Bobková pokoje opřen ramenem o veřej a nemyslel vůbec na nic. Odněkud se vynořil Kaljam, nervně poškubávaje ohonem přešel kolem něj, vyběhl na chodbu k výtahu a jal se pečlivě olizovat cementovou podlahu.
„Jak chcete,“ vypravil ze sebe Maljanov, se zjevným úsilím se odtrhl od veřeje a vrátil se do obývacího pokoje. Bylo tam nakouřeno, na stole stály tři sklenky — dvě prázdné, třetí dopitá jen zpola — slunce už se doplazilo až ke knihovnám.
Chvíli poseděl v křesle a dorazil svůj koňak. Za oknem to všedně rachotilo a lomozilo, ze schodiště sem otevřenými dveřmi doléhaly dětské nářky a monotónní hukot, doléhající ze strojovny výtahu. Zavoněla zelňačka. Maljanov vstal, provrávoral předsíní, praštil se ramenem o veřej, co noha nohu mine se vyploužil na schodiště, přešel chodbu a zastavil se u Sněgového dveří. Byly zapečetěné a kapka pečetního vosku ulpěla i na zámku. Opatrně se jí dotkl konečky prstů a ruka bezděky polekaně ucukla. Vše, co se stalo, se skutečně stalo. Všechno to byla pravda. Občan Sovětského svazu Arnold Pavlovic Sněgovoj odešel ze života.»