Tato slova přítel ponechal zcela bez povšimnutí, jen na něj dál upíral své ryšavé oči a pobafával z dýmky. Typický Večerovskij. Položil otázku a teď čeká, až dostane odpověď. A Maljanov to vzdal, věřil, že Večerovskij ví, co dělá, že ví, co má význam a co ne.
„Pokročil jsem celkem slušně,“ řekl a ve stručnosti Večerovskému vyložil, jak se mu podařilo úlohu přeformulovat a upravit ji nejdřív do rovnic ve vektorové formě a nakonec transformovat do integrodiferenciálních rovnic; jak se mu začala rýsovat fyzikální podstata věci, jak se dobral M-dutin a jak ho včera konečně napadlo uplatnit Hardtwigovy transformace.
Večerovskij ho poslouchal nadmíru pozorně, nepřerušoval ho a nepokládal žádné další otázky a jen jednou, když se Maljanov rozohnil natolik, že bezděky uchopil osamělý kus papíru na stole a pokusil se na druhou stranu něco napsat, ho zarazil a požádaclass="underline" „To ne, stačí, když mi to vyložíš ústně…“
„Jenže nic z toho, co jsem ti teď vyložil, už jsem nestačil udělat,“ uzavřel unyle Maljanov. „Protože nejdříve začaly všelijaké pitomé telefonáty, což by bývalo ještě jakž takž šlo, ale pak se přihnala ta Lidočka a bylo zle…“
Večerovskij se spolehlivě zahalil do oblak a pruhů medově aromatického dýmu.
„To není špatné, to opravdu není špatné…,“ zazněl jeho poněkud šeplavý hlas. „Ale mám takový pocit, žes přestal v tom nejzajímavějším…“
„Já jsem nepřestal, já byl zastaven!“
„Ano,“ souhlasil Večerovskij.
Maljanov se udeřil pěstmi do kolenou.
„Zatraceně, a já bych teď tak nutně potřeboval pracovat! A přitom vůbec nedokážu myslet. Každé šustnutí v mém vlastním bytě mě vyděsí k smrti…, a k tomu ještě ta báječná vyhlídečka na příštích patnáct let…“
Už poněkolikáté do své promluvy zapletl oněch nešťastných patnáct let a pořád čekal, že Večerovskij řekne: „Prosím tě, nech toho, jakýchpak patnáct let, to je přece jasné nedorozumění…,“ ale Večerovského ani tentokrát nic takového nenapadlo. Místo toho se Maljanova začal dlouze a podrobně vyptávat na telefonáty: Kdy začaly? (Pokud možno přesně.) Kam dotyční volali? (Alespoň pár konkrétních příkladů.) Kdo byli volající? (Muži? Ženy? Děti?) Když se mu Maljanov svěřil s obsahem rozmluv s Vajngartenem, patrně ho to zarazilo a na chvíli se odmlčel, ale pak zase jel dál. Co Maljanov odpovídal? Bral každý telefon? Co mu řekli na poruchách? A co má znamenat ta lapálie se zásilkovou službou? Prosil bych co nejpodrobněji… Jak vypadal ten chlápek? Co říkal? Co přinesl? Co z balíčku ještě zůstalo? Únavným výslechem Maljanova vehnal do náruče bezbřehé sklíčenosti, protože ten chudák absolutně nechápal, k čemu to všechno a jaký to má vztah k jeho trampotám! Nakonec Večerovskij přece jen umlkl, podloubal se ve vyhaslé dýmce, Maljanov zapraskal klouby sepjatých rukou a teskně hlesclass="underline"
„Co bude dál? Co se z toho asi vyklube?“
Večerovskij mu bez meškání odpověděclass="underline"
„Kdoví, co čeká nás, kam bude se náš osud brát. Bude i silný, však podlý také bude. A přijde smrt a vyřkne ortel svůj. Nač ale do dnů příštích pohled vnořovat…“
Že jsou to nějaké verše, Maljanov pochopil až ve chvíli, kdy Večerovskij skončil a zmocnil se ho záchvat sípavého houkání, které v jeho případě znamenalo spokojený smích. Takhle asi houkali Wellsovi marťané chlemtající lidskou krev, kdežto Večerovskij se ke stejným zvukům uchyloval zejména tehdy, když se mu líbily nějaké verše. Člověk by býval věřil, že potěšení, které zakoušel při recitaci dobré poezie, je čistě fyziologické povahy.
„Víš co, jdi mi někam!“ rozčertil se Maljanov.
A Večerovskij přednesl další tirádu — tentokrát prozaickou:
„Když je mi mizerně, pracuji. Když mám nepříjemnosti, když na mě dolehne beznaděj, když mě nebaví žít — usedám k práci. Možná existují i jiné recepty, ale ty neznám. Nebo mi nepomáhají. Pokud ti mám poradit, prosím: Pusť se do práce. Lidé jako my k tomu zaplaťpánbůh nepotřebují nic jiného než papír a tužku…“
Dejme tomu, že tohle Maljanov věděl i bez jeho přispění. Z knih. Jenže v jeho případě bylo všechno jinak. Dokázal pracovat jen tehdy, když mu bylo lehce u srdce a nevznášely se nad ním žádné pohromy.
„K tobě si tak přijít pro pomoc…,“ postěžoval si. „Víš ty co? Já radši zavolám Vajngartenovi. Stejně je mi divné, proč se mě vyptával na Sněgového…“
„Beze všeho,“ souhlasil Večerovskij. „Jenom tě moc prosím — pokud tě to nebude obtěžovat, přenes si telefon vedle.“
Maljanov uchopil aparát a vláčel šňůru za sebou do sousední místnosti.
„Jestli chceš, můžeš zůstat u mě,“ nabídl mu Večerovskij. „Papíru mám dost a tužku ti taky půjčím…“
„Díky,“ řekl Maljanov, „uvidíme.“ Tentokrát Vajngarten nebral telefon. Maljanov ho nechal desetkrát zazvonit, stiskl vidlici, vytočil číslo ještě jednou, znovu nechal Vajngartenův přístroj desetkrát zazvonit a teprve pak definitivně zavěsil. Tak. Co teď? Mohl by tu samozřejmě zůstat, je tu příjemně ticho. V každé místnosti klimatizace. Návěsy a kvílející brzdy tu taky není slyšet, okna vedou do dvora. Vtom však pochopil, že o to vůbec nejde. On se prostě bál návratu domů. To je mi situace. Svůj domov mám ze všeho na světě nejraději, a teď se tam bojím vrátit. Tak to ne! rozhodl se. K tomu mě nedokopete. To pardon.
Rozhodným gestem shrábl telefon a vrátil ho na místo.
Večerovskij seděl zahleděný na svůj kousek papíru a tichounce po něm poklepával tím nejvznešenějším parkerem, jaký si vůbec lze představit. Papír byl zpola popsán symboly, jimž Maljanov nerozuměl.
„Já jdu, File,“ řekl.
Večerovskij k němu zdvihl ryšavou tvář.
„Jistě… Zítra zkouším, ale dnes jsem celý den doma. Zavolej nebo se stav.“
„Dobře.“
Seběhl do svého patra, po paměti nahmátl v kapse klíče, zahnul na poslední úsek schodů a strnul. Tak! Srdce se mu propadlo až někam do žaludku a tam začalo pomalu a rovnoměrně bušit jako parní beranidlo. Táák… Dveře od bytu byly pootevřené.
Po špičkách se přikradl až k prahu a zaposlouchal se. Uvnitř někdo byl. Hučel tam neznámý mužský hlas a něco mu odpovídal hlásek neznámého chlapce…»
Kapitola pátá
10.»… seděl v podřepu nějaký muž a sbíral střípky rozbité sklenky. Mimoto byl v kuchyni ještě tak pětiletý hoch. Seděl na židli u stolu s rukama pod sebou, kopal nohama a s náramným zájmem pozoroval, Jak se sbírají střepy.
„Nazdar, otče!“ zvolal vzrušeně Vajngarten, sotva Maljanova spatřil. „Kde ses flákal?“
Jeho obrovské líce plály nafialovělým ruměncem, olivově černé oči se leskly a tuhé smolné vlasy trčely na všechny strany. Bylo zřejmé, že už má pořádně nakoupeno. Na kuchyňském stole byla přítomna poloprázdná láhev exportní stoličné a různé pochoutky z balíku zásilkové služby.
„Jen klid a nohy v teple,“ pokračoval Vajngarten. „Irky jsme se ani netknuli. Čekáme na tebe.“
Muž, který sbíral střepy, se zvedl. Byl to urostlý krasavec se skandinávskou bradkou a sotva patrným začínajícím bříškem. Rozpačitě se usmíval.
„Taktaktak!“ pronesl Maljanov, vstoupil do kuchyně a okamžitě pocítil, jak srdce stoupá ze žaludku vzhůru a vrací se na své místo. „A to se říká můj dům — můj hrad, či jak je to!“
„Ztečený hrad, otče, dobytý hrad!“ rozeřval se Vajngarten. „Kde bereš tuhle vodku, ty chlape! A takový žrádlo!“
Maljanov podal krasavci ruku a neznámý jeho gesto opětoval, jenže jeho pravice byla plná střepů. Vznikla drobná, příjemně trapná pauza.
„Trochu jsme si tu ve vaší nepřítomnosti zahospodařili…,“ poznamenal krasavec provinile. „Za to můžu já.“
„Ale, prosím vás, taková hloupost, ukažte, já to hodím do koše…“
„Strejda je zbabělec,“ pronesl najednou chlapec jasně a zvonivě.
Maljanova zamrazilo. Ostatní podle jeho soudu zamrazilo taky.
„No tak, buď zticha…,“ poprosil ho krasavec a nesměle chlapci pohrozil prstem.
„Slyšelos, dítě?“ přidal se Vajngarten. „Přece jsi dostalo čokoládu. Tak seď, konzumuj a neotravuj.“
„A proč jsem zbabělec?“ zeptal se Maljanov a sedl si. „Proč mi ubližuješ?“