Mezi památky chráněné státem náležejí především Spaso-Trofimovský klášter, kostel Paraskevny Pjatnicy ze 16. století a Dmitrijevský chrám. Když se v roce 1930 zakládal Park cestovatelů, byla zbořena zájezdní hospoda a několik menších kapliček.
Guslar Veliký se málem stal i okresním městem. Dnes je významným centrem velkoguslarského katastru, kde se pěstuje len, rýže, maniok a pohanka. Chová se tam zvláštní odrůda skotu (kříženec yaka, soba a zubrobizona) a v Guslaru Velikém je i vlastní zpracování dřeva (viz pila!).
Turisté, kteří si toto město právem oblíbili, mají k dispozici hotel Vologdu s restaurací Gus, Dům kolchozníků, a dokonce i botel. Ve městě se natáčela řada historických filmů, jako Stěnka Razin (kromě exteriérů), Cestovatel Barchatov, Sadko a Guslarská balada.
Hlavní ulice, Puškinova, se táhne podél řeky Gus. Najdete na ní obchodní dům, knihkupectví a Zverimex. Jedním koncem se opírá o most přes řeku Šmudlu, jež dělí město Guslar Veliký na historickou část a předměstí. Druhý konec Puškinovy ulice ústí do městského parku (Cestovatelů), kde je estrádní pódium, střelnice s kolotočem a letní čítárna.
Spojení s Vologdou zajišťují autobusy (šest hodin jízdy), nebo letadla, která však v Guslaru Velikém přistávají jen nepravidelně, na znamení. Do Archangelska je to letadlem půldruhé hodiny a lodí (přes Usťug a Kotlas) čtyři dny.
Návštěvy z kosmu byly ve městě pozorovány poprvé v roce 1967. Starší stopy nebyly dosud zaznamenány.
Osobní styky
Seděli na dvoře a hráli domino.
Bylo léto, právě přestalo pršet a vůbec bylo velmi pěkně. Jenže den se nachyloval, blížil se čas k večeři a domino je už také trochu omrzelo. „Jsem dneska nějak unavený,“ řekl Vasil Vasiljevič, kterého vzrušovala kombinace vůní, jež se linuly z oken všech dvanácti kuchyní.
„Není divu… Po takovém horku,“ přisvědčil Valentin Kac míchaje kostky. „Tak co? Ještě jednou?“
V té chvíli vešel do dvora Kornelius Udalov. Upocený, rozcuchaný, kalhoty zamazané a sako jen tak, přes ramena. V jedné ruce nesl pikslu s bílou barvou a ve druhé malířskou štětku.
„Heleme, Kornelius!“ řekl Pogosjan. „Ty ses nám dal na lakýrníka?“
„Nesmysl!“ zabručel Udalov a šlehl očima k oknům, nedívá-li se jeho žena Xenie. Pak postavil pikslu a přisedl na lavičku.
„Tak vám se mi stala taková zvláštní věc…,“ řekl po chvíli. „Přímo fantastická…“
„Tobě se pořád dějí nějaké fantastické věci,“ prohodil přezíravě Kac. „Tak co bude?“
„A copak?“ zeptal se víceméně ze zdvořilosti Udalova Pogosjan.
Kornelius, který na tuto otázku netrpělivě čekal, se poněkud nesouvisle zeptaclass="underline"
„Tu silnici podél Šmudly znáte? Myslím tu k sanatoriu.“
„A co má být?“
„Tak tam se to stalo.“
„Co?“
„Zmizela!“
„Kdo, prosím tě?“
„Silnice,“ odpověděl Udalov truchlivě, jako by byla jeho. „Dneska zmizela.“
„Nepovídej! A kam by se poděla? Přece se nehodila marod.“
„Ani nevím, jak bych vám to vlastně řekl…,“ zaváhal rafinovaně Kornelius. „Mám takový dojem, že lidstvo na to ještě není dost zralé.“
„Tak budeš mluvit?“ ozval se Vasil Vasiljevič. „Ty máš každou chvíli nějaké tajemné problémy. Kosmického významu, samozřejmě…“
„No právě, že kosmické,“ ohradil se Udalov.
„To je jasné,“ ozval se z otevřeného okna Saša Grubner, který doma vyrýval do rýžového zrnka Baladu o slepém mládenci Olegovi, ale jinak si dával dobrý pozor, aby mu něco neuteklo. „To je jasné,“ opakoval. „Američané vezli z Měsíce nějaké kamení, cestou trochu utrousili a vysypali ho rovnou na tu Korneliovu silnici.“
„Ty jsi prostě cynik,“ řekl smutně Kornelius Udalov. A všem bylo zřejmé, že Kornelius by sice hrozně rád začal vyprávět, ale — bůhvíproč — stále váhá. Jeho kulaťoučká tvář se perlila kapičkami potu.
„Ale přesto, že jsi cynik,“ pokračoval Udalov, „je až s podivem, jak ses málem strefil. Ty si ovšem nedokážeš dosah těchto událostí představit. A já jsem dal slovo… Vlastně skoro jsem se zavázal, že si to nechám pro sebe.“
„A kdo se tě prosí?“ řekl Grubner.
„Vždyť nic neříkám,“ ohradil se zapškle Udalov.
„My tak potřebujeme ty tvoje historky,“ popichoval dál Grubner, který navzdory jízlivosti byl Korneliovým nejlepším přítelem, což bylo všeobecně známo. A taky věděl jak na něho.
„Tak co bylo s tou silnicí?“ zeptal se Kac. „Za chvíli mě bude volat žena k večeři.“
„Ale! Stejně mi nebudete věřit,“ povzdychl tragicky Udalov.
„Ovšemže nebudeme,“ přisvědčil z okna Grubner.
„Cyniku!“ mávl rukou Udalov, ale už nebylo síly, která by ho dokázala zadržet. Jeho oči potemněly a na tváři se mu usadil trochu pomatený výraz, jaký kdysi mívali vypravěči bylin, když brali své gusle a obraceli tvář k samému knížeti, slunéčku jasnému, aby začali svůj dlouhý zpěv, jenž zněl současníkům pravděpodobně, ale potomci nad ním jen v úžasu vrtí hlavou: „Tak vám jdu dneska kolem Šmudly,“ začal Udalov svůj epos. „K mlékárně autobusem a pak po silnici pěšky. Za měsíc budeme na sanatoriu překládat střechu, tak jsem si to šel očíhnout…“
„A co tvůj služební vůz, Kornelie?“ zeptal se Grubner.
„Ten je přece v Potmě na generálce. A víš přece, že máme stejně jen jedno auto pro všechny. Nu, a tak jsem šel pěšky. Kam bych taky spěchal, nevíš? Cesta vede lesem, místy po břehu, ptáčci zpívali, žádný provoz, ani rekreanty nepotkáš…“
„Slyšel jsem, že sanatorium zavřeli,“ ozval se Vasil Vasiljevič.
„Jen dočasně,“ řekl rozmrzele Kornelius, protože takhle si své vyprávění nepředstavoval. „Ten slatinný pramen nějak vysychá, takže tam budeme muset vozit minerálku. No, a pak jsem je potkal…“
„Koho? Rekreanty?“
„Jaké rekreanty? Nějaké lidi v moskviči. Celá famílie. Asi turisté. Na střeše měli přivázaný stan, matrace, kočárek a tak. Ani jsem na ně nemával. Vždyť jich tam bylo pět… nejmíň.“
„Oni ti zastavili?“
„Ne. Vždyť říkám, že jsem na ně nemával.“
„A proč bys měl na ně mávat?“
„Jak to — proč? Přece aby mě vzali do sanatoria.“
„Do sanatoria? Oni nejeli proti tobě?“
„Proč by jezdili proti mně, když jeli k sanatoriu?“
„Ale říkal jsi, že jsi je potkal.“
Udalov si už málem zoufaclass="underline"
„Ale Vasile Vasiljeviči! Vy to všechno zašmodrcháte. Nejdřív mě předjeli…“
„Ale říkals, žes je potkal!“
„No tak dobrá. Nejdřív jsem je nepotkal, nejdřív mě předjeli…“
„A nezastavili.“
„Nezastavili!“ zaskřípal zuby Kornelius. „Ale za chvíli se hnali zpátky. Tedy proti mně, Vasile Vasiljeviči! Děti plakaly, žena lomila rukama a ten, co byl za volantem, vystrčil hlavu z auta a mával rukou jak splašená slepice. Jako abych se vrátil. Blázen! říkám si a jdu dál. Jenže to jsem netušil, co mě čeká za zatáčkou!“
„Mrtvola!“ ozvalo se z Grubnerova okna.
„Hele, neruš!“ ohradil se Pogosjan. „Za chvíli bude večeře a já se nedovím, co bylo dál.“
„Za zatáčkou byla náhodou dopravní značka,“ oznámil Udalov.