„Cože?!“ ozvalo se sborem.
„No dopravní značka,“ podivil se Udalov jejich překvapení. „Taková ta cedule ‘Práce na silnici’. Prostě trojúhelník a na něm chlap s lopatou. To víte, nejdřív jsem se divil, co se to děje, že o tom na stavebním úřadě nic nevíme. Guslar Veliký zase není tak veliký, aby se taková věc neroznesla. Ale pak se kouknu líp, a hned jsem věděl, co mi bylo divné!“
„Neříkej!“ vykulil oči Pogosjan.
„Jo! Ta dopravní značka byla totiž náramně podivná. Umělecké pojetí bylo… jaksi… abych tak řekl… Byla prostě špatně namalovaná. Ten panák měl totiž tři nohy a vůbec byl divný!“
„To je ohromná zvláštnost,“ pochechtával se z okna Grubner. „Kdo vlastně u nás dělá dopravní značky?“
„Ty se sem vozí z Vologdy. To je záležitost Bezpečnosti. Ale o to nejde. Jestli je značka namalovaná hezky nebo ne, je mi celkem fuk. Mě udivily ty tři nohy.“
„Zase nějaké chuligánství,“ ozvala se babka Ložkinová, která už dědu Ložkina nakrmila a teď vystrčila hlavu mezi akváriem a klecí s kanáry, aby lépe slyšela.
„To mě taky napadlo,“ přisvědčil Udalov. „Ale zase mě znepokojovali ti lidé v moskviči.“
„Ony tam byly ty moskviče dva?“ podivil se Vasil Vasiljevič.
„Ale ne! Já myslím ty, co se vraceli. Čeho se vlastně tak polekali? Kdyby to byla jen ta dopravní značka, tak se spíš naštvou, ale tihle byli přímo poděšení.“
„Nějaké chuligánství! To je přece jasné,“ trvala na svém babka Ložkinová.
„Jenže značka tam stojí, já o ní nic nevím a za zatáčkou hřmotí všelijaké stavební stroje. Tak jsem ještě pár kroků popošel… Se vší opatrností, samozřejmě. A co nevidím! Přes silnici zátaras! Tedy závora s nápisem ‘Průjezd zakázán’. A hned za závorou řádí bagr nebo buldozer, či co to vlastně bylo. Alespoň to jako buldozer vypadalo. No a na tom buldozeru… já vím, vy mi to nebudete věřit, ale na tom buldozeru seděl mimozemšťan. Přímo z kosmu. A představte si, že měl čtyři ruce a tři oči.“
„Hele, hele!“ mírnil Udalova Pogosjan.
„Valjo! Stydne ti večeře,“ volala Kacova žena.
„Počkej,“ houkl Kac. „Já si to doposlechnu a hned jsem tam.“
„Co se to tam děje?“ ptala se Kacova žena babky Ložkinové přes celý dvůr. „Volám toho mýho k večeři a on nejde. Nestalo se něco?“
„Zase nějaké chuligánství,“ překřikovala babka Udalova, který opět pokračovaclass="underline"
„Na hlavě měl průzračnou přilbu, jako mají kosmonauti. Trčely mu z ní všelijaké dráty a antény a kombinézu měl celou oranžovou. Když mě uviděl, ani nemrknul, zhasnul motor a seskočil. Koukám — a on vám měl tři nohy. Fakt! Na každé jinou botu. To mě tak šokovalo, že jsem pozdravil. A on na to klidně: Buďte zdráv!“
„Hele, hele!“ ozval se zase Pogosjan a obrátil se k ostatním: „On prý řekl buďte zdráv. Samozřejmě kosmický jazykem, který Kornelius, jak by ne, ovládá.“
„No ovšem. Od dětství. To nevíte?“ přisolil si Saša Grubner, který nechal baladu baladou a vystrčil se z okna, aby mu nic neuteklo.
„Houby!“ ohradil se Udalov. „On to řekl rusky.“
„A co ty na to?“ vyzvídal Vasil Vasiljevič.
„Coby? Se vší rozhodností jsem se ho zeptal, kdo mu dal příkaz opravovat silnici.“
„No samozřejmě!“ šklíbil se Grubner. „Potkáme člověka se třema nohama, hosta z dalekých galaktických světů, a místo pozdravení mu hned vlepíme ‘kdo vám dal příkaz’?“
„Ale pochop, Sašo! Vždyť říkám, že jsem z toho byl jelen,“ hájil se chabě Udalov. „Za jiných okolností by to ovšem… samozřejmě… Přece vím, co se sluší a patří. Ale takhle kách? Takhle jsem vzal býka rovnou za rohy.“
„Cože?“ podivila se babka Ložikinová. „On měl taky rohy?“
„Ale ne…,“ mrzel se Udalov.
„On to myslel obrazně,“ vysvětloval Vasil Vasiljevič.
„Já jdu večeřet,“ ozval se pohoršeně Pogosjan. „Vždyť on mě tady krmí báchorkami!“
Ale seděl dál jako přišitý a čekal, že ho budou přemlouvat, že řeknou, že to je jen žert. Ale nikdo ho nepřemlouval a o žertování nebyla taky žádná řeč. Všichni totiž věděli, že i když má Kornelius trochu bujnou fantazii a je poněkud emocionální, je přece jen krajně pravdomluvný. Hlavně proto, že za lhaní by mu Xenie utrhla hlavu.
„Tak se ho tedy ptám,“ pokračoval Udalov, „a on jen mává rukama a povídá: ‘To je skandál! Taková lajdacká práce!’“
„A byli hodně velcí, ti… no… ti cizinci?“ zeptal se Vasil Vasiljevič.
„Ani ne. Asi tak jako třeťáci,“ odpověděl Udalov.
„Já si to myslel,“ pokýval hlavou Vasil Vasiljevič. „Proč by taky měli být velcí?“
Udalov cítil, že se diskuse rozbíhá nežádoucím směrem a důrazně se ujal slova:
„Lezu pod tu závoru, ale on že ne! Mává těma rukama a stále ukazuje na závoru s nápisem, že průchod je zakázán. To mě namíchlo! Řekl jsem mu tedy, že jsem šéfem stavebního úřadu města Guslaru Velikého, v jehož obvodu provádí bez mého povolení stavební práce, a to že si vyprošuji!“
„Bože! A nevyděsil se?“ strachovala se Kacova žena. Grubner se ďábelsky zachechtal.
„On ne, ale… ale já,“ přiznal se Kornelius. „Jenže až potom. Nejdřív jsem se rozčilil. Jezdí si tu s buldozerem cizí značky, rozvrtá silnici, děsí lidi a… najednou přišel ještě jeden takový připosražený a povídá, jestli bych nebyl tak laskav a nešel si popovídat s představitelem expedice.“
Kacova žena se vyklonila z okna, div nevypadla:
„A ty jsi šel?“
„Šel,“ zaváhal chvíli Udalov. „Šel. Podlezl jsem tu závoru a za zatáčkou už mi bylo všechno jasné!“ Udalov udělal dramatickou pauzu, do které tentokrát kupodivu nikdo nevpadl nepřístojnou poznámkou. „Takových třicet metrů silnice bylo úplně zničeno. Jako by se tam přehnalo tornádo. Koukám, co se děje, a kus dál na svahu vidím havarovaný létající talíř.“
„Jaké měl výsostné znaky?“ tázal se bděle Pogosjan.
„Žádné. Oni to přece nepotřebují.“
„A co bylo dál?“
„No co? Ten talíř tam jen tak ležel a kolem se hemžila spousta těch mimozemšťanů. Jedni opravovali talíř a ostatní dávali do pořádku silnici. A té mechanizace co na to měli…! Až jsem se divil, kam se to všechno do toho rendlíku vejde.“
Grubner vylezl oknem.
„Přistoupil ke mně jeden z těch mimozemšťanů a já se ho zeptal, jestli to bylo nouzové přistání. ‘Houbelec!’ povídá. ‘Lajdáctví to bylo. Mohu vás ujistit, že navigátor dostal hned dvě napomenutí s výstrahou!’ To mě překvapilo. Proč hned tak přísně? ptám se. A on…“
V té chvíli si Udalov uvědomil — jako Šahrazád ráno, že řeč, k níž mu dovolení dáno, už chytla posluchače všemi drápky. Zarazil se, ledabyle se podíval k oknům svého bytu a přísně se zeptaclass="underline"
„Xenie! Co bude s večeří?“
„Počkej, počkej! Večeře ti neuteče,“ řekl Kac. „Teď dopovíš tu svoji báchorku!“
„Pro někoho báchorka, pro jiného holá skutečnost,“ řekl blahosklonně Udalov a — kupodivu — nikdo se ani neusmál.
„Tak pokračuj!“ přidal se Vasil Vasiljevič. „Začíná být chladno a táhne mi na nohy.“
Udalov si pomalu zapálil bělomorku a pokračovaclass="underline"
„Ptám se ho tedy, proč hned tak přísně? A ten hlavní mimozemšťan povídá: ‘Co jsem měl dělat? Představte si, že byste byl na mém místě! Máme jasný příkaz nenavazovat kontakty. Naším úkolem byla jen vizuální pozorování. Domorodá civilizace se musí rozvíjet podle vlastních zákonů.’ Jako že do ní nesmějí zasahovat,“ vysvětloval Udalov.