„Jaké díře?!“ vzrušil se děda Ložkin. „Zrovna dneska je naše město středem pozornosti celé země. Jednak je mu právě sedm set padesát let a jednak se zde odhaluje pomník, o čemž dnes mluvili i v moskevských zprávách. Hosté se sem sjeli zdaleka široka. Dokonce sem přijeli omylem i nějací cizinci! Já být na místě našich potomků, tak při volbě exkurze neváhám ani chvíli.“
„Kornelie!“ ozvala se z okna Xenie. „Bereš si s sebou plášť?“
„Ne. Na co?“
„Na déšť to nevypadá,“ řekl děda Ložkin. „Četl jsem to v novinách. A taky tam stálo, že u příležitosti oslav přibyl do města spisovatel Pacchmurija a delegace z Kamčatky.“
„Podívejme,“ podivil se Vasil Vasiljevič.
„A taky tkadlena Fjodorovová—Davydovová. A prý čekají nějakého kosmonauta, ale jméno ještě neoznámili.“
„To je toho,“ řekl přezíravě Pogosjan, jen aby měl poslední slovo. Ve skutečnosti byl vášnivým patriotem Guslaru Velikého, jenže o tom věděli jen jeho příbuzní a známí v Jerevanu.
Babka Ložkinová vešla do dvora.
„To tady budete tvrdnout donekonečna?“ zeptala se přísně. „Nakonec začnou bez nás.“
„Vždyť už jdeme, čížku,“ uklidňoval ji Ložkin. „My si tu jen tak povídáme.“
„Jen jestli…,“ podívala se babka přísně pod stolek, neleskne-li se tam někde prázdná láhev.
A tak vyšli.
Nejdříve Ložkinovi a pak ostatní. Všichni už na cestování časem zapomněli, jen Udalovovi to dál vrtalo hlavou. Představa, že by mohl na ulici potkat hosta z daleké budoucnosti, ho zaujala do té míry, že si začal podezíravě přeměřovat každého, koho potkal. Najednou mu byly nápadné všelijaké maličkosti, kterých si dříve ani nevšiml. A přitom mohly být příznakem maskované cizorodé bytosti.
Proti němu šel lékárník Savič se ženou a vedoucím obchodního domu. Udalov už znal Saviče léta. Jenže dneska se Savičova pleš leskla docela jinak. Tak nějak cize. A ženu vedl pod paží taky nějak nepřirozeně. Co jestli sem poslali právě Saviče? Ale to už se v duchu sám okřikl, aby nebláznil. Copak by kvůli nějakému svátku vysílali do Guslaru Velikého rezidenta? Vždyť ho znám skoro dvacet let, uklidňoval se Kornelius. Jestli ho ovšem pro dnešek nevyměnili, zahlodalo v něm podezření. Ostražitě pozdraviclass="underline"
„Dobrý den.“
„Dobrýtro,“ odpověděl Savič a lehce se uklonil Xenii.
Kornelius se uklidnil.
Pak šli kolem čtyři gymnasté v modrých dresech. Spěchali, aby celou tu parádu stihli. Udalova napadlo, že návštěvníci z budoucnosti by se mohli skrývat právě mezi gymnasty. Jenže tam by je těžko hledal… A tak tuto eventualitu zavrhl. V budoucnosti by takovéhle dresy stejně nesehnali. Ty jsou klubové a jsou přísně evidovány.
V Korneliovi sílilo podezření každým krokem.
Musím ho najít a důkladně si s ním popovídat. To je velmi důležité! Vždyť nikoho kolem ani nenapadlo, že by měl hledat mezi lidmi cestujícího časem.
A nový, byť v principu jednoduchý přístup k tomuto problému může vést k dalekosáhlým objevům s nedozírnými následky.
„Co je s tebou, Kornelie?“ ozvala se Xenie. „Co se tak loudáš?“
Kornelius se zadíval na Xenii novýma očima.
Ne, o ní nemůžu dost dobře pochybovat, pomyslel si. S ní je všechno v pořádku. Ale současně cítil, jak mezi ním a jeho rodinou roste zeď odcizení. Muž, jenž si vytkl tak vysoké cíle, se musí oprostit od všedních zájmů a malicherností! Pro případ se však Xenie zeptaclass="underline"
„Poslyš, Xenie, nevíš náhodou, na kterém místě v tabulce je náš klub?“
„On se dočista zbláznil!“ řekla přesvědčivě Xenie a rozhlédla se, jestli někdo neposlouchá.
„Na šestém, tati. Co má být?“ zajímal se čiperný Maximka.
„Jsi chlapík, synku,“ pochválil ho Kornelius a zastyděl se za své pochybnosti.
„Co je s tebou, Kornelie? Nemáš ty horečku?“ zajímala se Xenie.
„Myslím.“
„Co? Že máš horečku?“
„Ne! Prostě přemýšlím.“
„H — mm. Mně to bylo hned divné. To se s tebou určitě něco děje,“ řekla starostlivě. „A koukej se, kam šlapeš! Ještě si ukopneš podrážku.“
Na náměstí stály kiosky se zmrzlinou, pivem a cigaretami. Tribuna se tyčila před pomníkem, jenž byl dosud přehozen plachtou. Xenie uviděla doktorku Raisu Semjonovnu a zastavila se, aby s ní prokonzultovala výsledky posledního vyšetření. Raisa Semjonovna si mrzutě rovnala brýle, ale vázána Hippokratovou přísahou, konzultaci neodmítla.
Kornelius se zatím nenápadně vzdálil, koupil si pivo a sedl si ke stolku s modrým igelitovým ubrusem. Seděli tam už dva šoféři od autobusů a srdečně nadávali na nějakého staršinu ze stopadesátého kilometru. Udalov jim nabídl cigaretu, a aby řeč nestála, zanadával si na staršinu taky, ač ho v životě ani okem nespatřil.
Ale jen malá část Udalovovy pozornosti byla zaměstnána diskusí se šoféry. Oči mu jezdily po náměstí od skupinky ke skupince. Věděl, že nesmí ztrácet čas. Když ho dneska propásnu, víckrát už takovou příležitost mít nebudu! vířilo mu hlavou.
Mezi stolky se objevil chlapík, asi tak středního věku. V jedné ruce držel láhev piva, ve druhé půllitr, pod paží tiskl aktovku a nejistě se rozhlížel, kam se posadit.
Udalova bodlo u srdce. Šestý, sedmý i osmý smysl mu neomylně velely: Udalove, klid! Klid!! To je on!
„Posaď se k nám,“ řekl Kolja, jeden ze šoférů, který jako by četl Korneliovy myšlenky.
„Srdečně děkuji,“ uklonil se rozpačitě muž a posadil se vedle Udalova.
V té chvíli Kornelia přímo udeřil do očí drobný, nicotný detail, kterého by si jindy ani nevšimclass="underline" Když si muž sedal, nepovytáhl si kalhoty, jako to dělá každý, kdo si nechce vytahat kolena. Kornelius jen zastříhal ušima.
Zadíval se do tváře příchozího.
Nic! Docela obyčejný obličej. Ani hladký, ani vrásčitý.
Prostě maska!
Na sobě měl červený svetr a pod paží černou aktovku. Kalhoty měl poněkud krátké, nevyžehlené a evidentně mu neseděly. Oči skrývaly brýle z kouřového skla.
Kornelius cítil šanci na dosah!
Díval se na jeho vyholenou tvář a čekal, až něco řekne. Přece se ho nemůže rovnou zeptat, z kterého je století.
Jenže turista upíjel pomalu pivo a mlčel.
„Tak co pivčo?“ zeptal se šofér Kolja.
„Guslarské žigulovské,“ přidal se Udalov. „To má tradici. Tady se dělalo už dávno před revolucí.“
„Já vím,“ řekl krátce muž a stydlivě se usmál. „Už jsem ho dávno chtěl ochutnat.“
„Odkudpak jste?“ zeptal se Kolja.
„Z Moskvy,“ odpověděl zdvořile tajemný turista.
Ovšemže z Moskvy! Jakpak ne, pomyslil si Kornelius. Přece neřekne, že z Vologdy. To by mohl narazit na někoho, kdo to tam zná. A Moskva? Moskva, ta je veliká…
„A co vás sem čerti nesou?“ zeptal se starší ze šoférů. „Máte snad v Moskvě vlastních pomníků málo?“
Chlapík! pomyslel si Udalov. Už ho tiskne ke zdi.
„Pomníky jsou různé, soudruzi,“ řekl muž. „Víte, já už léta studuji dějiny ruského severu, zejména Uralu a Sibiře. A tenhle pomník,“ ukázal rukou, „ten je velmi významný! Já už dávno čekám na jeho odhalení. Jenže dřív jsem jaksi neměl čas.“
„Dřív byste tady žádný pomník taky neviděl,“ namítl Udalov.
Jenže muže cestujícího časem nebylo tak snadné chytit. Odpověděl bez rozmýšlení a bez sebemenšího zaváhání:
„Já bych ho byl uviděl i dřív, protože ho měli odhalit už dávno! Takže v mých představách existoval.“