Michail Bulgakov
Mistr a Markétka
„Nu dobrá, a kdosty?”
„Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo vždy dobro vykoná.”
Přeložila Alena Morávková
1
NIKDY SE NEPOUŠTĚJTE DO ŘEČI S NEZNÁMÝMI LIDMI
V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarchových rybnících dva muži. První byl asi čtyřicátník malé postavy, v šedavém obleku, vykrmený proplešatělý brunet. V ruce žmoulal kvalitní klobouk smáčknutý na placku a jeho hladce vyholený obličej rámovaly nepřirozeně velké brýle s černou kostěnou obroučkou. Druhý byl ramenatý, nazrzlý, střapatý mládenec v kostkované čepici posunuté do týla, v pestré košili, bílých pomačkaných kalhotách a černých sandálech. První nebyl nikdo jiný než Michail Alexandrovič Berlioz, redaktor objemného literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací, krátce zvané MASOLIT (Masová organizace literátů), jeho mladý průvodce pakbásník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný. Sotva zapadli do stínu nesměle rašících lip, vrhli se ze všeho nejdřívk pestře pomalovanému stánku s nápisem „Pivo, limonáda”. Ach ano, zde musíme upozornit na první zvláštnost toho neblahého májového večera. Nejen kolem stánku, ale dokonce ani v celé aleji, která vedla souběžně s Malou Bronnou, nebylo živé duše. V době, kdy se zdálo, že člověk doslova nemůže dýchat, a kdy slunce po tom, co rozžhavilo Moskvu, se kutálelo v suchém bezvlažném kouřmu kamsi za Sadový okruh, nikdo nepřišel pod lípy a nesedl si na lavičku; alej byla liduprázdná. „Jednu minerálku,” požádal Berlioz.
„Minerálka není,” odsekla bůhvíproč uraženě prodavačka.
„A pivo máte?” zasípal Bezprizorný.
„Pivo přivezou k večeru,” odbyla ho žena.
„A co tedy máte?” zajímal se Berlioz.
„Oranžádu, ale je teplá,” řekla žena.
„Proboha, sem s ní!”
Oranžáda se bohatě žlutě rozpěnila a ve vzduchu to zavonělo jako v kadeřnictví. Literáti se napili a hned začali škytat. Zaplatili a uvelebili se na lavičce čelem k rybníku a zády k Malé Bronné. Vtom se přihodila druhá zvláštnost, která se týkala výhradně Berlioze. Narázpřestal škytat, srdce se mu rozbušilo a na okamžikse kamsi propadlo. Po chvilce se vrátilo na místo, ale jako by se v něm uhnízdila jakási tupá jehla.
Navíc Berliozpocítil bezdůvodný, ale taksilný strach, že by nejraději vzal nohy na ramena a pelášil z Patriarchových rybníků. Smutně se rozhlédl kolem; nechápal, co ho takpoděsilo. Zbledlý si utřel kapesníkem čelo a mudrovaclass="underline" Co se to se mnou děje? To se mi ještě nestalo. Srdce zlobí… Asi jsem přetažený… Nejspíš je nejvyšší čas na všechno se vykašlat a marš do Kislovodska… Vtom zpozoroval, jakmu před očima houstne rozžhavený vzduch a z něho se vynořuje muž podivného vzezření, jakoby utkaný ze vzdušných par. Na malé hlavě měl posazenou žokejskou čapku a byl oblečen do krátkého průsvitného kostkovaného sáčka… Neznámý měřil sáh, ale byl úzký v ramenou a neuvěřitelně hubený, a tvářil se — uštěpačně. Berliozůvživot plynul klidně a spořádaně, takže redaktor nebyl na neobyčejné jevy zvyklý. Zbledl ještě víc, vytřeštil oči a zmateně si pomysleclass="underline" Není možná! Ale bohužel bylo to tak. Dlouhý průhledný muž se před ním kymácel ze strany na stranu a nedotýkal se přitom země.
Berliozzděšením zavřel oči. Když je znovu otevřel, viděl, že je po všem. Přelud se rozptýlil, kostkovaný chlapíkzmizel a současně tupá jehla vyklouzla ze srdce. „Fuj tajksl!” ulevil si. „Představsi, Ivane, divmě z toho horka neranila mrtvice! Dokonce jsem měl něco jako halucinaci… Pokusil se o úsměv, ale jeho oči dosud vzrušeně těkaly a ruce se mu třásly. Přesto se pozvolna uklidňoval, ovíval se kapesníkem a pakprohodil veseleji: „No prosím…,” a pokračoval v hovoru, přerušeném pitím oranžády. Jakse později ukázalo, rozhovor se točil kolem Ježíše Krista. Redaktor totiž požádal básníka, aby napsal velkou protináboženskou poému do příštího čísla jeho časopisu.
Bezprizorný poému napsal, dokonce v rekordním čase, ale bohužel Berlioze ani v nejmenším neuspokojovala. Autor vykreslil hlavní postavu Ježíše Krista těmi nejčernějšími barvami, a přesto by měl podle redaktorova názoru celé dílo od základu přepsat. Berliozprávě pronášel obsáhlou přednášku o Ježíšovi, aby zdůraznil hlavní chybu, které se básníkdopustil.
Těžko říct, co vlastně autora zradilo — snad jeho vlastní fantazie, nebo naprostá neznalost zpracovávaného tématu.
Ježíš v jeho podání byl sice dokonale živý Ježíš, který kdysi žil, jenomže ovšem obdařený všemi zápornými rysy. Berliozse pokoušel básníkovi vštípit, že v podstatě není důležité, jaký Ježíš vlastně byl, jestli dobrý, nebo zlý, ale že jde o to dokázat, že Ježíš jako osobnost vůbec neexistoval a všechno, co se o něm vypráví, že jsou pouhé výmysly, prachobyčejný mýtus. Musíme poznamenat, že redaktor byl člověksčetlý a ve své přednášce se velmi obratně odvolával na starověké historiky, například na proslulého Filóna Alexandrijského nebo na Josepha Flavia, jemuž se dostalo skvělého vzdělání.
Oba se nikdy ani slovem nezmínili o Ježíšově existenci.
Berliozprojevil solidní erudici, když mimo jiné sdělil básníkovi, že místo v čtyřiačtyřicáté kapitole patnácté knihy slavných Tacitových Análů, kde se mluví o Ježíšově popravě, je ve skutečnosti pozdější uměle vložená vsuvka. Básník, který to všecko slyšel poprvé, pozorně naslouchal a upíral na přítele bystré zelené oči, občasškytal a šeptem proklínal oranžádu. „Neexistuje jediné východní náboženství,” prohlašoval Berlioz, „kde by nebylo zvykem, aby neposkvrněná panna nepřivedla na svět boha. Když křesané nevymysleli nic nového, stejným způsobem vytvořili svého Ježíše, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Myslím si, že na tenhle fakt by sesměl hlavně zaměřit…” Jeho fistule se rozléhala v opuštěné aleji a postupně, jakredaktor vnikal do nejodlehlejších končin problému, kam se mohl odvážit jen vysoce vzdělaný člověk, který neriskoval, že si zlomí vaz, dovídal se básníkstále více zajímavých a užitečných věcí, mimochodem o egyptském Osirisovi, dobrotivém bohu a synu Nebe a Země, o fénickém bohu Thammúzoví, o Mardukovi a dokonce i o méně známém hrozivém bohu Huitzilopochtlim, kterého kdysi všeobecně uctívali Aztékově v Mexiku. Právě v okamžiku, kdy Berliozlíčil, jak Aztékově hnětli z těsta figurku Huitzilopochtliho, objevil se v aleji první chodec. Nakonec, kdy se upřímně řečeno ukázalo, že už je pozdě, různé instituce předložily materiály s popisem neznámého.
Jejich konfrontace vzbuzuje nutně údiv. Takv prvním z nich se říká, že zmíněný muž byl malé postavy, měl zlaté zuby a kulhal na pravou nohu. Ve druhém se tvrdilo, že to byl dlouhán s platinovými korunkami a že kulhal na levou nohu.
Ve třetím se lakonicky sděluje, že neměl žádné zvláštní znamení. Musíme přiznat, že ani jediný popisneodpovídá skutečnosti. Především: popisovaný nekulhal ani na pravou, ani na levou nohu. Nebyl obr ani trpaslík, ale byl jednoduše vysoký.
Co se týče zubů — vlevo měl korunky platinové, vpravo zlaté.
Na sobě měl drahý šedý obleka polobotky zahraniční výroby v barvě obleku. Dále šedý baret posazený švihácky na stranu.
Pod paží svíral hůlku s černým knoflíkem v podobě hlavy pudla. Hádali byste mu něco přesčtyřicet. Trochu pokřivená ústa. Hladce vyholený. Brunet. Pravé oko černé, levé neznámo proč zelené. Obočí černé, nestejnoměrně posazené. Jedním slovem — cizinec. Když míjel lavičku, kde seděl redaktor s básníkem, pohlédl na ně úkosem, zastavil se a zničehonic usedl na sousední lavičku, vzdálenou dva kroky od našich přátel. Němec, blesklo hlavou Berliozovi. Angličan, usoudil Bezprizorný — páni, že mu není horko v těch rukavičkách! Cizinec přelétl očima činžáky, které vroubily do čtverce rybník. Bylo zřejmé, že tohle místo vidí poprvé a že ho zajímá. Spočinul pohledem na horních patrech, kde se v oknech oslnivě odráželo lomené slunce, které se Berliozovi nenávratně vzdalovalo. Pakpohlédl dolů, do oken zčernalých soumrakem, čemusi se pohrdavě usmál, přimhouřil oči, složil ruce na knoflíkhole a opřel si o ně bradu. „Víš, Ivane,” vedl dále svou Berlioz, „například výstižně a satiricky jsi zachytil narození Ježíše, syna božího, ale vtip je v tom, že už před Kristem se narodila celá řada božích synů, kupříkladu fénický Adónis, frygický Attisnebo perský Mithra. Stručně řečeno, nikdo z nich se nenarodil a nikdy nežil, ani Ježíš. Chtělo by to, abysmísto narození nebo dejme tomu příchodu tří mudrců odhalil nesmyslné zprávy o jejich příchodu. Z tvého podání vyplývá, že Ježíš se skutečně narodil!” Bezprizorný se pokoušel zbavit vyčerpávající škytavky, zadržel dech, ale výsledkem bylo, že se rozškytal ještě silněji a hlasitěji. Berliozse zarazil, protože cizinec vstal a zamířil k nim. Oba na něj udiveně pohlédli. „Promiňte, prosím,” spustil příchozí s cizím přízvukem, ale nekomolil slova, „že se neznáme, a přesto si dovoluji…