A ten chudáknejspíš uklouza upad na koleje…” Ze všeho, co neznámá žena vykřikovala, utkvělo v rozrušeném básníkově mozku jediné slovo: Anuška. „Anuška?… Anuška?” blekotal a vyplašeně se rozhlížel. „Ale to přece, dovolte…” Ke slovu „Anuška” se připojila další, „slunečnicový olej” a pakneznámo proč i „Pilát Pontský”. Piláta Bezprizorný rezolutně odvrhl a pátral po souvislostech, počínaje slovem „Anuška”. Postupně splétal řetěz, až konečně dospěl k bláznivému profesorovi. Počkat! On přece tvrdil, že dnešní zasedání odpadne, protože Anuška rozlila olej. A taky že odpadne! Ba co víc, prohlásil rovnou, že Berliozovi uřízne hlavu ženská?! Ano, ano! A řidička byla přece ženská! Co to má znamenat, hm?! Vmozku se mu zahnízdilo přesvědčení, že záhadný konzultant znal přesný obrazBerliozovy strašné smrti. Vtom mu bleskly hlavou dvě myšlenky. První: Není ani trochu pomatený, to všecko jsou nesmysly! A druhá: Nenastrojil to všecko sám? Ale prosím vás, jakby to dokázal?! Ne, ne, tomu se musí přijít na kloub!
Snámahou vstal a běžel zpátky k místu, kde debatoval s profesorem. Ukázalo se, že Němec naštěstí neodešel. VBronné už se rozzářily svítilny, nad Patriarchovými rybníky visel zlatý měsíc a v jeho vždy takzrádném světle se Bezprizornému zdálo, jako by neznámý stál a držel pod paždí místo hůlky kord. Vysloužilý dotěra regenschori se uvelebil na místě, kde ještě nedávno seděl on, Ivan. Nasadil si na noszjevně nepotřebný skřipec, kterému chybělo jedno sklo a druhé bylo prasklé. Působil ještě odpudivějším dojmem, než když ukazoval Berliozovi cestu na koleje. VIvanovi byla malá dušička, ale přece jen přistoupil k profesorovi, zahleděl se mu do obličeje a nezjistil v něm ani nejmenší známku či stopu šílenství. „Přiznejte se, kdo jste?” zeptal se hluše.
Cizinec se nasupil, změřil si básníka pohledem, jako by ho viděl poprvé, a zahučel nevrle: „Nerozumět… po rusku mluvit…”
„On prosím neráčí rozumět,” vmísil se do toho z lavičky regenschori, ačkoli se ho nikdo neprosil o vysvětlení. „Nepřetvařujte se!” vzplanul Ivan a cítil, jakse mu svírá žaludek. „Ještě před chvilkou jste mluvil perfektně rusky. Vy nejste Němec ani profesor! Jste vrah a špión! Vaše doklady!” zaburácel sveřepě. Záhadný profesor opovržlivě zkřivil už beztakkřivá ústa a pokrčil rameny. „Občane!” znovu zasáhl zlotřilý regenschori. „Jakým právem obtěžujete cizího turistu? To si zodpovíte!” Podezřelý profesor se zatvářil povýšeně, pakse otočil a odcházel. Ivan cítil, že je v koncích. Zalapal po dechu a obrátil se k regenschorimu: „Poslyšte, pomozte mi zadržet toho zločince! Je to vaše povinnost!” Do kostkovaného vjela neobvyklá energie, vyskočil a zavřeštěclass="underline" „Jakého zločince? Kde ho máte? Tohle že je cizí špión?” Oči mu vítězoslavně blýskaly: „Jestli je to zločinec, zavolejte milici, než vám uteče. Víte co, budeme křičet společně,” a rozevřel dokořán ústa. Zpitomělý Ivan poslechl vtipálka a vykřikclass="underline" „Milice!” Ale jeho společníkho podfoukl, nevykřikl ani jednou. Ivanovo osamělé chraplavé volání nemělo valný úspěch. Jenom dvě neznámé dívky uskočily stranou a básníkzaslechl slovo „opilý”…
„Aha, vy jste spolu spřaženi!” zahromoval. „A ty si ze mě budeš dělat šoufky? Pusť mě!” Uskočil vpravo a regenschori ho následoval, uhnul vlevo a ten drzoun za ním. „Schválně se mi pleteš pod nohama, viď?” zařval básníkv záchvatu zuřivosti. „Osobně tě předám milici, abysvěděl!” Pokusil se chytit podvodníka za rukáv, ale netrefil se a vyšel naprázdno: regenschori zmizel, jako by se do země propadl. Bezprizorný vyjekl, upřel pohled do dálky a zahlédl nenáviděného profesora. Mířil do Patriarchovy uličky a nebyl sám: připojil se k němu víc než podezřelý regenschori. Ale to ještě nebylo všecko. Třetím v téhle společnosti byl obrovitý kocour, velký jako tele a černý jako saze nebo havran, s výbojnými husarskými kníry. Trojice zabočila do Patriarchovy uličky a kocour si vykračoval na zadních. Ivan se pustil za nimi, ale brzy poznal, že je stěží dohoní. Trojice se mihla uličkou a zahnula na Spiridonovku. Ať Bezprizorný přidával do kroku sebevíc, vzdálenost mezi ním a pronásledovanými se nezmenšovala. Než se vzpamatoval, octl se po tiché Spiridonovce u Nikitské brány, kde to vypadalo hůř. Byla tu totiž tlačenice. Navíc se banda rozhodla použít oblíbeného zločineckého způsobu — rozdělila se. Regenschori se neobyčejně obratně vecpal do autobusu jedoucího k Arbatskému náměstí a zmizel. Básníktakztratil jednoho z pronásledovaných a zaměřil se na kocoura. Viděl, jakse to podivné zvíře přitočilo ke stupátku motorového vagónu A, který stál ve stanici, drze odstrčilo jakousi ženu, která leknutím zaječela, chytilo se zábradlí a dokonce se pokoušelo vsunout průvodčí desetníkoknem, v tom horku otevřeným. Kocourovo chování básníka natolikvyvedlo z míry, že zůstal strnule stát na rohu před obchodem s lahůdkami. Daleko víc ho všakudivilo, jakreagovala průvodčí. Sotva uviděla kocoura, jakleze do tramvaje, vykřikla zlostně: „Kocoury nevozíme! Kocouři sem nesmějí! Jedeš! Marš dolů, nebo zavolám milici!” Ani průvodčí, ani cestující nepřekvapovala sama podstata věci: že kocour leze do tramvaje, na tom by ještě nebylo nic divného, ale že chce platit! Kocour se projevil nejen jako zvíře placení schopné, ale i disciplinované. Když ho průvodčí poprvé okřikla, poslušně přerušil nástup, seskočil ze stupátka, usadil se na refýži a třel si desetníkem vousy. Sotva průvodčí zatáhla za šňůru a tramvaj se rozjela, počínal si jako každý, koho vyhánějí z tramvaje, ale kdo se přesto potřebuje někam rychle dostat.
Čekal, až projedou všecky tři vagóny, vyhoupl se na spojnici posledního, zachytil se drápy jakési hadice, která trčela ze stěny, a odjel s ušetřeným desetníkem. Ivan pozoroval to zlořečené kocouřisko a přitom divneztratil z dohledu vůdce bandy — profesora. Ten naštěstí nestačil upláchnout. Básníkzahlédl jeho šedý baret v davu na začátku Velké Nikitské nebo Gercenovy ulice. V mžiku byl tam, ale hnal se zbytečně. Přidal do kroku, pakse pustil do běhu a rozrážel davchodců, ale k profesorovi se nepřiblížil ani o centimetr. Ať byl sebevíc rozčilený, překvapovala ho nadpřirozená rychlost, s jakou pronásledování probíhalo. Neuplynulo ani dvacet vteřin od chvíle, kdy opustil Nikitskou bránu, a už ho oslňovala světla na Arbatském náměstí. Za několikdalších vteřin už se před ním klikatila neznámá temná ulička s proláklými chodníky, kde sebou plácl jakširoký takdlouhý a rozbil si koleno. Další osvětlená magistrála — Kropotkinova ulice, pakjiná ulička, za ní Ostoženka a zase nová ulička, smutná, nevzhledná a spoře osvětlená. Tady definitivně ztratil z dohledu muže, kterého tolikhledal. Profesor zmizel. Chvíli váhal, ale pakmu došlo, že cizinec se bezpochyby objeví v třináctce v Sadové ulici, a to v bytě číslo 47. Vtrhl do průjezdu, vyběhl do prvního patra, našel okamžitě označený byt a netrpělivě zazvonil. Nečekal dlouho. Přišla mu otevřít asi pětiletá holčička, na nic se neptala a hned zase zmizela. Vprostorné, krajně zpustlé předsíni, matně osvětlené uhlíkovou žárovkou, pod vysokým začouzeným stropem viselo na zdi kolo bezplášťů, dále tu stála velká železem pobitá truhla a na polici nad věšákem ležela zimní čepice s dlouhýma svěšenýma ušima. Za jedněmi dveřmi hlučný mužský hlasz rádia vykřikoval cosi rozhořčeně ve verších. Básníkse nedal zmást neznámým prostředím a zamířil rovnou do chodby. Pomyslel si: Určitě se schoval v koupelně.