Tvůrčí dovolené s celodenní penzí čtrnáctidenní (povídka, novela) až roční (román, trilogie) — Jalta, Suuk-Su, Borové, Cichidziri, Machindžauri, Leningrad (Zimní palác). Taky tady stála fronta, ale už ne takobrovská, asi sto padesát lidí. Dále následovaly, poslušny rozmarných zákrutů, výstupů a sestupů, v Gribojedovově domě: Vedení MASOLITu, Pokladny č. 2, 3, 4, 5, Redakční rada, Předseda MASOLITu, Kulečníkový sál, různé pomocné kanceláře a konečně zmíněný sloupový sál, kde teta s požitkem vychutnávala komedii geniálního synovce. Každý host Gribojedova, který nebyl právě padlý na hlavu, okamžitě vytušil, jakdobře se žije šťastlivcům — členům MASOLITu, a v srdci mu počala hlodat černá závist. Vysílal k nebi hořké výčitky, že ho při narození neobdařilo literárním nadáním. Takhle nemohl ani ve snu doufat, že někdy obdrží legitimaci MASOLITu, hnědou knížečku, která voněla drahou kůží, se širokým zlatým okrajem, legitimaci známou po celé Moskvě. Co dodat na obhajobu závisti? Patří mezi nízké pudy, ale přece jen — vžijte se do návštěvníkovy situace. Vždyť to, co viděl v prvním patře, nebylo ještě zdaleka všecko. Celé přízemí tetiččina domu zaujímala restaurace, a jaká! Právem byla považována za nejlepší v celé Moskvě. Nejen proto, že se rozkládala ve dvou velkých sálech s klenutými stropy, kde se proháněli malovaní nafialovělí koně s asyrskými hřívami, nejen proto, že na každém stolku stála lampa pokrytá šálem a že sem nemohl vejít náhodný host z ulice, ale i proto, že kvalitou jídel Gribojedovsuverénně porážel každou moskevskou restauraci a všecky tyhle zásoby mu byly poskytovány za dostupnou, nikterakpřehnanou cenu. Proto násjistě nepřekvapí rozhovor, který autor těchto hluboce pravdivých řádků vyslechl u kovové mříže Gribojedova: „Kde míníš dnesvečeřet, Ambrosiji?”
„Že se ptáš! Samozřejmě tady, drahý Foko! Archibald Archibaldovič mi důvěrně pošeptal, že bude porcovaný přírodní candát. Senzační pochoutka!” „Ty si žiješ, Ambrosiji!” povzdechl si hubený, zarostlý Foka s karbunkulem na krku zlatovlasému obrovi s granátovými rty a naducanými tvářemi — básníku Ambrosijovi. „To není žádné zvláštní umění,” namítal Ambrosij, „jednoduše chci žít jako člověk. Chceš říct, že candáty dostaneš i v Koloseu? Jenomže tam stojí jedna porce třináct rublů patnáct kopejek, a u náspět padesát. A pak, v Koloseu ti dají tři dny staré candáty a ještě nemáš jistotu, jestli nedostaneš po hubě hroznem vína od prvního mladíka, který tam vtrhne z Divadelního průjezdu. Ne, jsem kategoricky proti Koloseu,” hřímal na celou ulici labužníkAmbrosij.
„Nepřemlouvej mě, Foko!”
„Já tě nepřemlouvám,” pištět Foka. „Můžeš večeřet taky doma.” „No pěkně děkuju,” hlaholil Ambrosij, „už vidím svou ženu, jakse snaží ve společné kuchyni uklohnit v kastrůlku porcovaného candáta! Hi-hi-hi! Au revoir, Foko!” a básníkse zpěvem na rtech zamířil k terase pod plachtou. Mňam, mňam… Ano, bývávalo. Moskevští starousedlíci dobře pamatují na vyhlášeného Gribojedova! Kam se hrabe vařený porcovaný candát! To je jídlo pro chudé, milý Ambrosiji! Ale není libo jesetera na stříbrné míse, nakrájeného na kousky, proloženého račími hřbítky a čerstvým kaviárem? A co rozšlehaná vejce cocotte s žampionovým pyré v koflíku?
A drozdí filet by vám nechutnalo? S lanýži? A co takhle křepelka po janovsku? Cena devět padesát. A k tomu džeza výborná obsluha! V červenci, kdy celá vaše rodina odjede na chatu a vásneodkladné literární záležitosti zadržely v Moskvě — sedíte na terase ve stínu popínavého vína a ve zlaté skvrně na běloskvoucím ubrusu stojí před vámi talířekzeleninového krému á la printanier. Vzpomínáte, Ambrosiji? Že se vůbec ptám! Vaše rty prozrazují, že si to všecko dobře pamatujete. Co znamenají vaši sížci a candáti?
Takhle sluky — otavní a lesní, podle ročního období, křepelky či kulíci! Minerálka, která syčí v krku? Ale dost, necháváš se příliš unést, milý čtenáři! Za mnou!.. O půl jedenácté onoho osudného večera, kdy Berliozzahynul na Patriarchových rybnících, svítila v Gribojedovovi pouze okna jedné místnosti. Uvnitř strádalo dvanáct spisovatelů, kteří přišli na zasedání a čekali na Michaila Alexandroviče. Posedávali na židlích, stolech a dokonce i na dvou oknech v kanceláři vedení MASOLITu a upřímně trpěli horkem. Otevřenými okny sem nepronikl ani jediný závan svěžího vzduchu.
Moskva vydechovala žár, nashromážděný přesden v asfaltu, a bylo jasné, že ani noc nepřinese ulehčení. Z restaurační kuchyně, zřízené ve sklepě tetiččina domu, to páchlo cibulí.
Všichni měli ukrutnou žízeň a byli nervózní a podráždění. ProzaikBeskudnikov, tichý, slušně oblečený muž s pozornýma a přitom těkavýma očima, vytáhl hodinky. Ručička se blížila k jedenáctce. Beskudnikovcvrnkl palcem do ciferníku a strčil hodinky pod nossousedovi, básníku Dvoubratskému, který seděl na stole a z dlouhé chvíle klátil nohama ve žlutých sandálech s gumovou podrážkou. „Tohle už je trochu moc,” zavrčel Dvoubratský.
„Chlapec nám nejspíš uvázl na Kljazmě,” ozvala se sytým altem Nastasja Lukinična Semetriková, moskevská kupecká sirota, která se stala spisovatelkou a psala válečné námořní povídky pod pseudonymem KormidelníkŽorž. „Dovolte?” spustil výbojně autor populárních skečů Zalímcov. „Já bych taky s chutí seděl na terase a popíjel čaj, než abych se tu pekl ve vlastní šťávě. Zasedání mělo být v deset, nemýlím-li se?” „Na Kljazmě je teď hezky,” popichoval ostatní KormidelníkŽorž, který věděl, že letní spisovatelské sídlo Perelygino na Kljazmě je všeobecně bolavé místo. „Teď už asi zpívají slavíci. Vždycky se mi líp pracuje na venkově, zvlášť na jaře.” „Třetí rokuž platím příspěvky, aby mou ženu, která trpí Basedowovou chorobou, poslali do toho ráje, ale zatím se nic nerýsuje,” přisadil si s jedovatou ironií novelista Jeroným Poskokin. „Každý nemá to štěstí,” zahučel od okna kritik Ababkov.
Hluboko zapadlá očka Kormidelníka Žorže škodolibě zajiskřila a spisovatelka prohlásila už mírnějším altem: „Neměli byste závidět, soudruzi. Máme všeho všudy dvaadvacet chat a staví se zatím sedm dalších, a násje v MASOLITu tři tisíce.” „Tři tisíce sto jedenáct,” upřesnil kdosi v koutě. „Takvidíte,” pokračoval Kormidelník, „co se dá dělat? Je docela přirozené, že chaty byly přiděleny těm nejnadanějším z nás…” „Generalita!” vmísil se do hádky scenárista Hlušec.
Beskudnikovstrojeně zívl a opustil místnost.
„Sám v pěti pokojích v Perelyginu,” vypálil za ním Hlušec.
„Lavrovič bydlí sám v šesti,” vyštěkl Děniskin, „a jídelna je celá obložená dubovým dřevem!” „Na tom teď nesejde,” usadil je Ababkov. „Horší je, že už máme půl dvanácté.” Shromáždění zahučelo a schylovalo se k bouři. Kdosi telefonoval do nenáviděného Perelygina, spletl si číslo a ozvala se Lavrovičova chata, kde jim řekli, že Lavrovič šel na ryby. To je přivedlo do varu. Nazdařbůh volali do beletristické komise, linku 930, a pochopitelně nikoho nezastali. „Taky mohl zavolat!” vykřikoval Děniskin, Hlušec a Kvant. Bohužel marně. Berliozuž nemohl nikam telefonovat. Daleko od Gribojedova, v prostorném sále osvětleném tisíciwattovými lampami, na třech zinkových stolech leželo všecko, co z něho zbylo. Na prvním stole v zaschlé krvi nahé tělo s přeraženou rukou a rozdrceným hrudním košem, na druhém hlava s vyraženými předními zuby a kalnýma vytřeštěnýma očima, které nedráždilo ani nejprudší světlo, a na třetím — hromádka ztvrdlých hadrů. Vedle bezhlavého stáli: profesor soudního lékařství, anatom-patolog a dále prorektor, vyšetřovací orgány a Berliozů vzástupce ve vedení MASOLITu spisovatel Želdybin, kterého telefonicky povolali od nemocné ženy. Pro Želdybina poslali vůza odvezli ho společně s vyšetřovacími orgány (bylo kolem půlnoci) do nebožtíkova bytu, kde byly úředně zapečetěny veškeré Berliozovy spisy.