„Zrovna to říkám,” zahuhňal ryšavec a obrácen k Wolandovi dodal uctivě: „Když dovolíte, maestro, pošlu ho ke všem čertům, pryč z Moskvy.” „Jedeš!” zasykl kocour a naježil srst.
Se Sťopou se zatočila ložnice, narazil hlavou o veřeje a dřívnež docela ztratil vědomí, pomyslel si: Umírám… Ale neumřel. Když pootevřel víčka, poznal, že sedí na něčem kamenném. Kolem cosi hučelo. Otevřel široce oči a uviděl, že kolem šumí moře, ba co víc — vlna pleskala přímo u jeho nohou. Zkrátka a dobře, seděl na konci mola, nad ním zářilo blankytně modré nebe a v dálce na kopci se bělalo město. Nevěděl, co se v podobných případech dělá, a takalespoň vstal a vykročil po molu ke břehu: kolena mu podklesávala. Na molu stál neznámý muž, kouřil a odplivoval rovnou do moře. Jakuviděl Sťopu, divoce si ho prohlédl a přestal odplivovat. Lotrovprovedl následující kousek: poklekl před neznámým a zeptal se: „Proboha vásprosím, co je to za město?”
„Ále…,” odsekl lhostejně kuřák.
„Nejsem opilý,” zachraptěl Sťopa, „a nevím, co se to se mnou stalo… Jsem nemocný… Kde to jsem? Co je to za město?” „No přece Jalta…”
Lotrovse s tichým povzdechem svalil na bok, uhodil se do hlavy o vyhřátý kámen mola a ztratil vědomí.
8
SOUBOJ PROFESORA S BÁSNÍKEM
Ve chvíli, kdy Sťopa v Jaltě pozbyl vědomí, což bylo přibližně v půl dvanácté dopoledne, básníkIvan Bezprizorný vědomí nabyclass="underline" procitl totiž z hlubokého spánku. Chvíli pátral v paměti, jakse dostal do toho pokoje s bílými stěnami, neobvyklým nočním stolkem z jakéhosi světlého kovu a s bílými záclonami, kterými slabě prosvítalo slunce. Pohodil hlavou, přesvědčil se, že nebolí, a vtom si uvědomil, že je v ústavu. Tohle zjištění v něm vyvolalo vzpomínku na Berliozůvkonec, ale kupodivu ho dnesnezdrtila.
Vyspalý básníkse uklidnil a začal střízlivěji uvažovat.
Chvilku ležel nehybně v čisťounké, měkké, pohodlně pérované posteli a pakzpozoroval vedle sebe zvonek. Jakbyl zvyklý dotýkat se mechanicky předmětů, stiskl tlačítko. Čekal, že se ozve zazvonění nebo se někdo objeví, ale stalo se něco docela jiného. Vnohách u postele se rozsvítil válec z mléčného skla s nápisem: Pít. Chvilku vyčkával a pakse pomalu zasouval, až vyskočil jiný nápis: Ošetřovatelka. Důmyslné zařízení Ivana přirozeně překvapilo. NápisOšetřovatelka vystřídal jiný: Povolejte lékaře! Hm… mudroval básníka nevěděl, co si má s válcem dál počít. Ale štěstí mu přálo. Stiskl podruhé tlačítko na slově Ošetřovatelka. Válec odpověděl tichým zazvoněním, zastavil se, pohasl a do pokoje vešla silná sympatická žena v čistém bílém plášti. „Dobré jitro!” pozdravila.
Ivan neodpověděl, protože považoval podobné uvítání v daných podmínkách za nevhodné. Bodejť, strčí zdravého člověka do ústavu a ještě se tváří jakoby nic! Zženina obličeje nezmizel dobrosrdečný výraz. Stiskla tlačítko a záclona vyjela samočinně nahoru. Lehkou průhlednou mříží, která sahala až na podlahu, vchrstlo proudem do pokoje slunce. Mříž odhalila balkón, za ním břeh řeky s četnými zákruty a na protějším břehu veselý borový les. „Račte se vykoupat,” vybídla ho žena, pod dotykem jejích rukou se rozestoupila vnitřní stěna a za ní se objevil vanový kout a přepychově zařízená umývárna. Ačkoli se Ivan rozhodl, že neprohodí s ženou jediné slovo, nevydržel to a při pohledu na mohutný proud vody, který se řinul z nablýskaného kohoutku do vany, prohodil ironicky: „Heleme se! Jako v Metropolu!”
„Kdepak,” namítla hrdě žena, „u násmáme jinší komfort. Takovéhle zařízení nenajdete ani v cizině. Vědci a lékaři jezdí okukovat naši kliniku. Máme tu denně nějaké turisty.” Při slově „turisté” si Ivan vybavil včerejšího konzultanta. Zamračil se, pohlédl zpod víčekna ženu a řekclass="underline" „Turisti… Jakvy všichni zbožňujete turisty! Mimochodem, najdou se mezi nimi všelijaké typy. Já kupříkladu jsem včera trefil na jednoho… pěknej gauner!” Málem vyklopil ošetřovatelce všecko o Pilátu Pontském, ale včasse vzpamatoval. Pro ni to stejně nemá význam, nemůže mu nijakpomoci. Vydrhnutý básníkdostal okamžitě vše, co potřebuje muž po koupeli: vyžehlenou košili, spodky a ponožky. Ale to ještě nestačilo. Žena otevřela dveře jedné skříňky, ukázala dovnitř a zeptala se: „Co byste radši — župan nebo pyžamo?”
Ivan, násilím připoutaný k novému obydlí, divnespráskl ruce nad její nenuceností a mlčky ukázal na vínové flanelové pyžamo. Pakho vedli prázdnou a tichou chodbou do ordinace.
Básník, který se rozhodl všecko, včetně téhle pohádkově vybavené budovy, ironizovat, ji v duchu pohotově pokřtil „závodní kuchyně”. A měl proč. Stály tu skříně i skleněné skříňky s vyleštěnými poniklovanými nástroji, nezvykle složitě zkonstruovaná křesla, břichaté lampy se zářivými koulemi, spousta nejrůznějších lahviček, dále plynové hořáky, kotouče kabelů i naprosto záhadné přístroje. Ujali se ho hned tři najednou — dvě ženy a muž, všichni v bílém. Nejdřívjej odvedli do kouta ke stolku, zřejmě aby se ho na leccosvyptali. Uvažoval, co má dělat. Měl na vybranou tři možnosti a první byla neobyčejně lákavá: vrhnout se na všecky lampy a ostatní důmyslné serepetičky; rozbít je napadrť a tím vyjádřit svůj protest nad tím, že ho neprávem internovali.
Ale dnešní Ivan se výrazně lišil od včerejšího a tahle cesta mu připadala pochybná: co když si, propána, vemou do hlavy, že je zuřivý šílenec? Proto první možnost vyloučil. Nabízela se jiná: bezokolků začít vyprávět o konzultantovi a Pilátu Pontském. Včerejší zkušenost ale ukázala, že téhle příhodě tu nevěří, nebo ji špatně chápou. Proto odvrhl i druhé řešení a zvolil si třetí — zachovat důstojné mlčení. Nedokázal všakdůsledně provést svůj záměr a musel chtě nechtě na celou řadu otázekodpovídat, třebaže na půl úst a neochotně. Vyptávali se ho podrobně na jeho minulost, dokonce je zajímalo, že před patnácti lety dostal spálu a jaký měla průběh. Popsali o něm celou stránku, pakobrátili list a žena v bílém se začala donekonečna vyptávat na příbuzenstvo: kdo z příbuzných zemřel, kdy a na co, jestli byl alkoholiknebo trpěl pohlavními chorobami a podobně. Na závěr ho požádali, aby vyprávěl, co se včera událo na Patriarchových rybnících, ale příliš nedotírali a příběh o Pilátu Pontském je nijakzvlášť nepřekvapil. Žena pakpředala Ivana lékaři, který se ho už na nic neptal. Změřil mu teplotu, přezkoumal pulsa posvítil mu baterkou do očí. Pakpřispěchala lékaři na pomoc ošetřovatelka a společně Ivana píchali, naštěstí ne příliš bolestivě, do zad, kreslili držadlem kladívka jakési znaky do kůže na prsou, poklepávali mu kladívkem do kolen, až povyskočil, bodali ho do prsou, do ohybu lokte a brali mu krev, navlékali mu na ruce gumové náramky… Bezprizorný se jen v duchu trpce usmíval a napadlo ho, jakje to všecko divné a hloupé. Jen považte! Chtěl všecky varovat před nebezpečím, které hrozilo v podobě neznámého konzultanta, snažil se ho zadržet, a dosáhl toho, že sedí v tajemné ordinaci jen proto, aby vykládal všelijaké nesmysly o strýci Fjodorovi, který se uchlastal ve Vologdě. Pitomost! Konečně ho propustili a dopravili zpátky do pokoje, kde dostal šálekkávy, dvě vejce naměkko a veku s máslem. Když všecko snědl a vypil, rozhodl se vyčkat příchodu šéfa ústavu, získat ho pro svůj případ a žádat nápravu. Brzy po snídani se dočkal. Náhle se otevřely dveře a vešel průvod v bílých pláštích. Vpředu kráčel asi pětačtyřicátník, pečlivě vyholený jako herec, s laskavýma, ale pronikavýma očima a vybranými způsoby. Celá svita se k němu chovala uctivě a pozorně, a proto jeho příchod vyzněl takobřadně.