„Administrátor Varieté Varenucha.”
„Ivan Saveljevič?” zvolal radostně hlasve sluchátku. „Těší mě, že vásslyším. Jakse daří?” „Díky,” odpověděl překvapeně Varenucha, „ským mám tu čest?” „U telefonu Wolandůvasistent a tlumočníkKorovjev,” vřeštělo sluchátko. „Kslužbám, drahý Ivane Saveljeviči. Jsem vám plně k dispozici. Co poroučíte?” „Promiňte… Stěpan Bogdanovič Lotrovnení náhodou doma?”„Bohužel není,” ječelo sluchátko. „Odjel.”
„Kampak?”
„Za město. Říkal, že se trochu projede vozem.”
„C… cože? P… p… projede?… A kdy se vrátí?”
„Povídá, nalokám se kapánekčerstvého vzduchu a vrátím se.”„Hm…” řekl rozpačitě Varenucha, „merci… Vyřiďte laskavě monsieurovi Wolandovi, že dnesvystupuje v třetím oddíle.” „Rozkaz. Ovšemže vyřídím. Zajisté. Okamžitě. Můžete se spolehnout,” odsekávalo sluchátko. „Na shledanou,” řekl udiveně Varenucha.
„Prosím, přijměte moje nejsrdečnější pozdravy a přání!” halasilo sluchátko. „Všechno nejlepší! Mnoho úspěchů! Hodně štěstí! Hodně všeho!” „No ovšem. Já to říkal!” křičel vítězoslavně administrátor. „JakápakJalta, odjel za město!” „Jestli je to pravda,” láteřil ředitel, bledý vztekem, „pakto není nic jiného než prachsprosté svinstvo, že mu není rovno!”
Varenucha vyskočil a zařval, až sebou Rimský škubclass="underline" „Už to mám! Už to mám! V Puškinu otevřeli novou šašlikárnu, jmenuje se Jalta. Všechno je jasné! Dojel tam, nadrátoval se a teď odtamtud telegrafuje!” „To už je trochu moc,” namítal Rimský, obličej mu křečovitě poškubával a v očích se rozhořela nepředstíraná těžká zloba.
„Tenhle výlet mu ale přijde draho!” Vtom se zarazil a dodal nerozhodně: „Ale co milice…”
„Žvásty! To jsou jeho fóry!” přerušil ho administrátor a dodaclass="underline" „Mám tu obálku doručit?” „Určitě!” trval na svém Rimský.
Vtom se znovu otevřely dveře a vešla… Je to ona! pomyslel si smutně Rimský. A oba vstali. Tentokrát telegram zněclass="underline" „Díky potvrzení pošlete obratem pět set pátrací oddělení Jalta, odlétám do Moskvy Lotrov.” „On se snad pominul,” hlesl Varenucha.
Rimský zachřestil svazkem klíčů, vytáhl ze sejfu peníze, odpočítal pět set rublů, pakzazvonil, předal doručovateli peníze a poslal ho na poštu. „Odpusť, Grigoriji Daniloviči,” nezdržel se administrátor, který nevěřil svým očím, „ale podle mého názoru ty peníze posíláš zbytečně.” „Nevadí, přijdou zpátky,” skoro zašeptal Rimský, „a paksi zodpoví ten svůj piknik!” Ukázal na aktovku a dodaclass="underline" „Jeď, Ivane Saveljeviči, nezdržuj se.” Varenucha s aktovkou se vyřítil z kanceláře.
Seběhl do přízemí, kde zahlédl u pokladny obrovskou frontu, a dozvěděl se od pokladní, že asi za hodinu bude vyprodáno; obecenstvo se hrne od té doby, co vyvěsili plakát o Wolandově vystoupení. Administrátor nařídil pokladní, aby mu rezervovala třicet nejlepších lístků v lóžích a přízemí, vyběhl z pokladny, v běhu odrazil nápor dotěravců, kteří vymáhali volňásky, a zaskočil do své kanceláře pro čepici. Vtom zazvonil telefon. „Prosím,” vybafl.
„To je Ivan Saveljevič?” tázal se odporně huhňavý hlas.
„Není v divadle,” užuž chtěl zalhat administrátor, ale hlasve sluchátku ho přerušiclass="underline" „Nehrajte komedii, Ivane Saveljeviči, a dobře poslouchejte. Ty telegramy nikam nenoste a nikomu je neukazujte.” „Kdo je tam?” zařval Varenucha. „Nechte si svoje vtipy, občane! Brzo si vászjistí. Vaše číslo?!” „Varenucho,” ozval se znovu odpudivý hlas. „Říkám ti to srozumitelně: telegramy nikam nenos.” „Takvy nedáte pokoj?” rozzuřil se administrátor. „Ale počkejte! Tohle vám přijde draho!” Ještě vykřikl nějakou výhrůžku, ale pakztichl, protože si uvědomil, že už ho nikdo neposlouchá. Vmístnosti se nějakrychle zešeřilo. Varenucha vyběhl ven, práskl za sebou dveřmi a zamířil postranním vchodem do parku. Jako by se probudiclass="underline" překypoval energií. Po tom drzém zavolání už nepochyboval, že tyhle nechutné vtipy jsou dílem bandy chuligánů a že s tím souvisí i zmizení Lotrova. Posedla ho touha odhalit viníky a kupodivu v něm zajiskřila radostná naděje, obvyklá v situacích, kdy se člověksnaží stát středem pozornosti a kdy hodlá přinést senzační objev. Vítr se mu opřel do tváře a zaslepil mu oči pískem, jako by mu zahrazoval cestu a varoval ho. V prvním patře bouchla okenice, divse nevysypalo sklo, a v korunách javorů a lip to poplašeně zašumělo. Setmělo se a ochladilo. Administrátor si promnul oči a zpozoroval, že nízko nad Moskvou pluje bouřkový mrakse žlutým břichem. V dálce zabrblal hrom. Přestože pospíchal, něco mu říkalo, aby zaběhl na WC v parku a zjistil, jestli údržbář nasadil na žárovku kryt. Minul střelnici a octl se v šeříkovém houští, kde stál namodralý domek. Ukázalo se, že údržbář je pořádný člověk.
Žárovka u stropu na pánském záchodku byla chráněná drátěnou mřížkou. Varenuchu všakrozčililo, že dokonce i v předbouřkovém přítmí se na stěnách vyjímaly četné nápisy uhlem i tužkou. „Co je to za…,” chtěl si ulevit, ale vtom zaslechl, jakza jeho zády kdosi zabručeclass="underline" „To jste vy, Ivane Saveljeviči?”
Administrátor sebou škubl, otočil se a uviděl neznámého malého tlusťocha s kočičí vizáží, jakse mu zdálo. „Ano, já,” odsekl nevrle.
„Velice mě těší,” vypískl tlusťoch, co se podobal kocourovi, rozpřáhl se a vlepil Varenuchovi facku, až mu sletěla z hlavy čepice a zmizela nenávratně v záchodovém otvoru. Od tlusťochova úderu se místnost na okamžikrozzářila neklidným světlem a následoval hromový rachot. Pakse znovu zablesklo a před administrátorem se vynořil další chlapík, mrňous, ale s atletickými rameny, ryšavý jako oheň… Jedno oko měl celé potažené bělmem a z huby mu vyčníval mohutný špičák… Byl nejspíš levák, protože administrátora „opracoval” z druhé strany. Hned nato znova zahřmělo a na dřevěnou střechu záchodu zabubnoval liják. „Co to děláte, sou…,” zašeptal celý tumpachový Varenucha, ale vtom si uvědomil, že slovo „soudruzi” se nehodí pro bandity, kteří přepadnou člověka na veřejném záchodku, a zasípaclass="underline" „Obča…” Zarazil se, protože si ti dva nezasloužili ani tohle oslovení, a vtom utržil třetí prudkou ránu neznámo od koho z těch dvou, až mu z nosu vytryskla krevrovnou na košili. „Co to máš v tý tašce, parazite?” zaječel pronikavě kocourovitý. „Telegramy? A přitom tě varovali telefonicky, abysje nikam nenosil, viď? Varovali, ptám se tě?” „Va… ro… va… va… li…,” vykoktal administrátor a nemohl popadnout dech. „A tyspřesto šel? Dej sem tašku, syčáku!” vykřikl druhý huhňavým hlasem, známým z telefonu, a vytrhl mu z rukou aktovku.Nakonec ho oba chytili pod paždí, násilím odvlekli z parku a uháněli s ním po Sadové. Bouře řádila jako pominutá, voda se s rachotem a úpěním řítila do kanálů, všude kolem se vzdouvaly a čeřily vlny, ze střech chlístala voda, co se nevešla do okapů, a z průjezdů se valily zpěněné proudy.
Všecko živé se vytratilo z celé Sadové ulice, a takIvana Saveljeviče neměl kdo zachránit. Bandité přeskakovali kalné potoky, co chvíli je ozářil blesk, a zanedlouho dotáhli polomrtvou oběť k domu číslo 302b. Vtrhli do průjezdu, kde se u zdi krčily dvě bosé ženy a držely v ruce punčochy a střevíce. Paktrojice pronikla na schodiště číslo šest a Varenucha, blízký šílenství, byl vynesen do čtvrtého poschodí a hozen na podlahu v známé tmavé předsíni Lotrovova bytu.
Oba banditi zmizeli, jako když se po nich země slehne, a místo nich se objevila v předsíni nahá dívka. Měla zrzavé vlasy a oči jí ohnivě světélkovaly. Ivanu Saveljeviči bylo jasné, že tohle je to nejhorší, co ho mohlo potkat, a proto zasténal a odvrátil se ke stěně.