Mladá příbuzná Arkadije Apolonoviče se najednou výhrůžně, dutě rozesmála. „Všecko je jasné!” volala. „Dávno už jsem ho podezřívala. Teď chápu, proč to dřevo dostalo roli Luisy!” Rozpřáhla se a tlustým, krátkým nafialovělým deštníkem uhodila Semplejarova po hlavě. Zákeřný Fagot aliasKorovjevohlašovaclass="underline"
„Tady vidíte, vážení diváci, jeden z případů odhalení, kterého se Arkadij Apolonovič takneodbytně dožadoval!” „Jaksi dovoluješ, nevděčnice, vztáhnout ruku na Arkadije Apolonoviče?” zaječela hrozivě Semplejarovova žena a vztyčila se v celé své gigantické výši. Dívka podruhé vypukla v krátký ďábelský smích.
„Jakkdo,” křičela se smíchem, „ale já si to můžu dovolit!” Podruhé se ozval suchý praskot, jakdeštníkodskočil od hlavy Arkadije Apolonoviče. „Pomóc! Zatkněte ji!!!” vřískala Semplejarovova žena, jako když ji na nože bere, až mnohým divákům stydla krevv žilách. Kdovršení všeho kocour vyskočil na okraj rampy a zaskřehotal na celé divadlo lidským hlasem: „Představení skončilo! Maestro, hoďte tam pochod!” Ztumpachovělý dirigent bezrozmýšlení mechanicky mávl taktovkou a hudebníci nezahráli, nespustili ani nezahřměli, ale doslova podle kocourova familiárního výrazu tam „hodili” jakýsi fantastický, neuvěřitelně rozpustilý pochod. Jednu chvíli se zdálo, jako by se odkudsi vynořila zapomenutá, skoro nesrozumitelná, pokulhávající, ale bujará slova pochodu, která se rozléhala kdysi dávno pod hvězdnatým jižním nebem v jakémsi šantánu: Jeho blahorodí trpělo na domácí zvířata.
Proto takčasto brávalo vochranu čupr děvčata!
A možná že to nebyla ta pravá slova, ale jiná košilatá na známou melodii. Na tom nezáleží, důležité je, že po tom všem vypuklo ve Varieté něco jako boží dopuštění. K Semplejarovově lóži se rozběhli milicionáři, zvědavci lezli přeszábradlí, šířily se výbuchy nelidského smíchu a zběsilé výkřiky, přehlušované třeskotem činelů z orchestru. Scéna se náhle vyprázdnila a podfukář Fagot i drzé kocouřisko jako by se do země propadli, stejně jako předtím mág v křesle s vyrudlým potahem.
13
OBJEVIL SE HRDINA
Taktedy neznámý pohrozil Ivanovi prstem a zašeptaclass="underline" „Pst!” Básník, nohy spuštěné na podlahu, ho upřeně pozoroval.
Z balkónu opatrně nahlížel do pokoje pečlivě vyholený, asi takosmatřicetiletý tmavovlasý muž se špičatým nosem, vyplašenýma očima a neposlušným pramenem vlasů, spadlým do čela. Když zjistil, že Ivan je sám a kolem se nic nepohnulo, odvážil se vstoupit. Tu si básníkvšiml, že tajemný host má na sobě nemocniční úbor, totiž košili, spodky, trepky naboso a přesramena přehozený tmavě rudý župan. Zamrkal na Ivana, strčil do kapsy svazekklíčů a požádal šeptem: „Můžu si sednout?” a když Ivan přikývl, zabořil se do křesla. „Jakjste se sem dostal?” rovněž zašeptal Ivan, poslušný tenkého výhrůžného prstu. „Balkónové mříže jsou přece na zámek?” „To jsou,” připustil host, „ale Praskovja Fjodorovna je zlatá, jenomže strašně roztržitá ženská. Před měsícem jsem jí šlohl svazekklíčů, a takjsem pronikl na společný balkón, který se táhne po celé délce poschodí. Proto můžu občasnavštívit souseda…” „Jestliže máte přístup na balkón, to můžete taky upláchnout, ne? Nebo je to moc vysoko?” zajímal se Ivan. „Omyl,” namítl pevně host, „nemůžu upláchnout ne proto, že je to moc vysoko, ale že nemám kam.” A po chvíli dodaclass="underline"
„Takco, ležíme?” „Ležíme,” hlesl Ivan a zadíval se do hnědých očí příchozího, v nichž se tajil neklid. „Hm…,” znejistěl najednou host, „doufám, že nevyvádíte? Víte, já totiž nesnáším rámus, povyk, násilí a podobné věci.
Zejména nenávidím lidský křik, ať už vyjadřuje bolest, zuřivost nebo cokolivjiného. Řekněte — abych se uklidnil — že nevyvádíte?” „Včera v restauraci jsem dal jednomu chlapovi po hubě,” přiznal se hrdinně jakoby vyměněný básník. „Důvod?” vyptával se přísně neznámý.
„Bohužel bezdůvodu,” zapípal rozpačitě Ivan.
„To je ale barbarství,”odsoudil ho společníka dodaclass="underline" „A vůbec, jakse to vyjadřujete: dal jsem po hubě… Neví se jistě, co vlastně člověkmá: jestli hubu, nebo taky tvář.
Ale přece jen, myslím, má i tvář. Takže takové poučení pěstí… Ne, už to nikdy nedělejte.” Když Ivana vyplísnil, zeptal se: „Povolání?”
„Básník,” přiznal se bůhvíproč neochotně Ivan.
Příchozí se rozhořčil.
„Bože, mám já to smůlu!” zvolal, ale hned se vzpamatoval, omluvil se a vyzvídal dáclass="underline" „Jakse jmenujete?” „Bezprizorný.”
Neznámý si povzdechl a zamračil se.
„Copak, nelíbí se vám moje verše?”
„.Ani trochu.”
„A jaké jste četl?”
„Žádné jsem nečetl!” zvolal podrážděně návštěvník.
„A proč teda říkáte…”
„Co je na tom?” štětil se host. „Jako bych nečetl verše jiných. Ostatně vy sám je pokládáte za zázrak? Dobrá, jsem ochoten uvěřit. Řekněte sám, píšete dobré verše?” „Příšerné!” vyhrkl náhle směle a upřímně Ivan.
„Taknepište,” naléhal neznámý.
„Slibuju a přísahám!” pronesl slavnostně Ivan.
Přísahu zpečetili stiskem ruky, když vtom se na chodbě ozvaly tlumené kroky a hlasy. „Psst!” zasykl host, vyhoupl se na balkón a zavřel za sebou mříž. Dovnitř nahlédla Praskovja Fjodorovna, zeptala se, jakse Ivan cítí a přeje-li si spát ve tmě nebo jestli má nechat rozsvícené světlo. Ivan požádal, ať nechá rozsvíceno, ošetřovatelka mu popřála dobré noci a vzdálila se. Sotva všechno utichlo, neznámý se vrátil. Sdělil básníkovi šeptem, že na stodevatenáctku přivezli nového pacienta — nějakého tlouštíka s brunátným obličejem.
Pořád prý cosi mumlá o nějakých dolarech ve světlíku a zapřísahá se, že u nich v Sadové se usídlila banda zlých duchů. „Proklíná Puškina, až se hory zelenají, a vykřikuje: Kurolesov, opakovat, opakovat!” vykládal host a křečovitě sebou škubal. Pakse uklidnil a sedl si: „Ostatně, bůh s ním,” dodal a pokračoval v přerušeném rozhovoru: „Proč jste vlastně tady?” „Kvůli Pilátu Pontskému,” vysvětloval Ivan chmurně zahleděn do země. „Cože!” vyjekl host, který zapomněl na opatrnost, ale hned si zakryl ústa rukou. „To je fantastická shoda! Pro všechno na světě vásprosím, vypravujte!”
Náš básníkk němu pocítil důvěru a začal zpočátku zajíkavě a rozpačitě, ale postupně stále přesvědčivěji líčit, co se včera událo na Patriarchových rybnících. A dodejme, že v záhadném zloději klíčů našel vděčného posluchače, který nepokládal Ivana za blázna, doslova mu visel na rtech a nakonec upadl přímo v nadšení. Často vypravěče přerušoval výkřiky: „Jen dál, povídejte, snažně prosím — a proboha nic nevynechte!” Bezprizorný nesmlčel jedinou podrobnost, takhle se mu líp vyprávělo, až pomalu dospěl k místu, kdy Pilát vstoupil v bílém plášti s purpurovou podšívkou na balkón. Návštěvníksepjal ruce, jako by se modlil, a zašeptaclass="underline" „Já to tušil! Já to všecko tušil!” Když se Ivan zmínil o Berliozově tragické smrti, neznámý utrousil záhadně a přitom mu zlostně zajiskřilo v očích: „Jenom lituju, že na místě toho Berlioze nebyl kritikLatunský nebo spisovatel MstislavLavrovič!” a s tichou zuřivostí dodaclass="underline" „Pokračujte!” Platící kocour ho mimořádně rozveselil, až se zakuckal tichým smíchem, a pozoroval básníka, jakvzrušen úspěchem svého vyprávění tiše hopká v podřepu po pokoji a předvádí kocoura s desetníkem, ukrytým ve vousech. „No vidíte,” uzavřel nakonec smutně Bezprizorný, když vylíčil příhodu v Gribojedovovi, a zakabonil se: „A takjsem se octl tady.” Neznámý soucitně poklepal ubožákovi na rameno: