„Nešťastný poeto! Ale věřte, kamaráde, že jste si to zavařil sám. Neměl jste s ním jednat takhle familiárně a dokonce drze. Sám jste na to doplatil. Můžete ještě děkovat, že jste vyvázl poměrně lacino.” „A kdo to vlastně byl?” zeptal se Ivan a vzrušeně šermoval pěstmi. Host se na něj upřeně zadíval a odpověděl otázkou:
„A nerozčilíte se? Nikdo z nástady nemůže za sebe ručit…Nebudeme muset volat doktora, aby vám píchl injekci, a nevzejde z toho zmatek?” „Ne, věřte mi, že ne,” ujišťoval ho Ivan, „a prozraďte mi, kdo to byl!” „Dobrá,” souhlasil host a významně, pomalu a zřetelně dodaclass="underline" „Včera na Patriarchových rybnících jste se setkal s ďáblem.” Ivan se nerozčilil, jakslíbil, ale byl doslova ohromen.
„Není možná! Vždyť přece ďábel neexistuje!”
„Prosím vás! Nevím jakkdo, ale právě vy byste takhle neměl mluvit. Byl jste zřejmě jedna z jeho prvních obětí.
Víte dobře, že sedíte v psychiatrickém ústavu, a přitom ještě tvrdíte, že neexistuje. Vážně, já vám nerozumím!” Básníkvyvedený z konceptu mlčel.
„Ihned, jakjste ho začal líčit,” pokračoval neznámý, „jsem si domyslel, s kým jste měl včera to potěšení debatovat.
Ale fakticky se divím Berliozovi! Vy jste, abych takřekl, pole neorané,” a znovu se omluvil, „ale váš přítel, pokud jsem o něm slyšel, přece jen něco přečetl! První profesorovy výroky rozptýlily veškeré moje pochybnosti. Toho každý pozná, člověče! Mimochodem, vy…promiňte, ale vy jste na tom se vzděláním asi dost bídně, ne?” „Moc bídně,” přisvědčil k nepoznání změněný Ivan.
„No vidíte…jinakbyste ho poznal na první pohled: každé oko jiné, huňaté obočí!..Odpusťte, neznáte ani operu Faust?” Ivan se hrozně zastyděl a rudý jako mákzačal něco plácat o jakémsi zájezdu do jaltského sanatoria… „Vždyť říkám…to potom není divu, ale opakuju, Berliozmě překvapil…Nejen že byl vzdělaný, ale navíc všemi mastmi mazaný. Ačkoli na jeho obranu musím dodat, že Woland vytřel zrakdaleko chytřejším lidem.” „Jak?” vykřikl zase jednou na oplátku Ivan.
„Tiše!” Básníkse vší silou uhodil do čela a zasípaclass="underline" „Už je mi to jasné. Zahlédl jsem na navštívence písmeno,W‘. Páni, to je ale věc!” Chvíli zaraženě mlčel, sledoval plující měsíc za mříží, a pakse zeptaclass="underline" „Takže není vyloučeno, že opravdu navštívil Piláta Pontského? Tenkrát už přece existoval? A mě tady mají za blázna!” dodal a rozhořčeně ukázal na dveře. Neznámý trpce našpulil rty. „Podívejme se pravdě do očí,” řekl a také se ohlédl po zářícím úplňku, přeskterý se v tu chvíli přehnal mrak. „Vy i já jsme opravdu blázni, co bychom si namlouvali. Vidíte, rozčilil vása vy jste ztratil hlavu — máte pro to zřejmě předpoklady. Ale co vyprávíte, se bezesporu skutečně událo.
Přitom je to všecko takpodivné, že dokonce ani Stravinský, geniální psychiatr, vám samozřejmě neuvěří. Vyšetřoval vás?”
Bezprizorný přikývl. „Váš společníkbyl u Piláta, snídal s Kantem a teď navštívil Moskvu.” „Může nadělat pěknou paseku! Měli by ho čapnout, nemyslíte?” probudil se nesměle v novém Ivanovi starý, dřívější, dosud ne zcela potlačený Ivan. „Už jste to zkusil a dostal jste za vyučenou,” poznamenal ironicky neznámý. „Ostatním neradím, aby to zkoušeli. Že nadělá paseku, tím si můžete být jist. Ach, kdybyste věděl, jakmě mrzí, že jste se s ním setkal vy, a ne já! Ačkoli už všecko tady uvnitř shořelo a jiskry zasypal popel, přesto bych, přísahám, dal za tohle setkání celý svazekklíčů Praskovji Fjodorovny. Nic jiného totiž nemám. Jsem žebrák.” „A k čemu by vám byl dobrý?”
Host zesmutněl, nervózně sebou cukl a nakonec se přiznaclass="underline" „Víte, to je hrozně zvláštní historie…Sedím tu z téhož důvodu jako vy, totiž kvůli Pilátovi Pontskému.” Ostražitě se rozhlédl a dodaclass="underline" „Jde o to, že jsem před rokem napsal o Pilátovi román.” „Vy jste spisovatel?” vyptával se se zájmem básník.
Neznámý se zasmušil, pohrozil mu pěstí a pakvysvětlovaclass="underline"
„Jsem Mistr.” Při těch slovech se přísně zatvářil, vytáhl z kapsy županu řádně usmolenou černou čepičku, na které bylo vyšito žlutým hedvábím písmeno M, nasadil si ji a předváděl se ze všech stran, aby dokázal, že je Mistr. „Tu čepičku mi vlastnoručně ušila,” dodal tajemně. „Jakse jmenujete?”
„Nemám už žádné jméno,” odsekl s chmurným pohrdáním podivný host. „Zřekl jsem se ho právě jako všeho ostatního v životě.
Zapomeňme na to.” „Alespoň mi povězte něco o svém románu,” požádal taktně Ivan. „Prosím, jakračte. Musím podotknout, že můj život dostal zcela nečekaný obrat,” začal host…Povoláním historik, ještě před dvěma lety pracoval v jednom moskevském muzeu a ve volných chvílích překládal. „Zjakého jazyka?” přerušil ho všetečně Ivan.
„Umím pět řečí kromě mateřštiny,” přiznal se autor, „anglicky, francouzsky, německy, latinsky a řecky. Navíc ještě trochu čtu italsky.” „Heleme se!” zašeptal závistivě básník.
…Historikžil osaměle, bezpřátel, a neměl žádné příbuzné. Až jednou, považte, vyhrál sto tisíc rublů. „Představte si moje překvapení,” šeptal host v černé čepičce, „když hrábnu do koše se špinavým prádlem, vytáhnu losa vidím, že je na něm stejné číslo jako v novinách!
Losmi vnutili v muzeu,” vysvětloval…Když vyhrál sto tisíc, Ivanůvzáhadný host nakoupil knihy, opustil pokoj v Mjasnické… „Fuj, to byla hrozná díra!” zavrčel.
…A najal si u soukromníka dva pokoje v suterénu malého domku se zahradou, v uličce poblíž Arbatu. Přerušil zaměstnání v muzeu a začal psát román o Pilátovi Pontském.
„Ach, to byly zlaté časy!” povzdechl si, oči rozzářené. „Samostatný byt pod uzavřením, k tomu předsíňka a v ní výlevka,” zdůraznil zvlášť pyšně, „malá okénka těsně nad vydlážděnou cestičkou, která vedla od branky. Naproti ve vzdálenosti čtyř kroků rostl u plotu šeřík, lípa a javor.
Ach! V zimě jsem jen zřídkakdy vídával venku za oknem čísi černé boty a slyšel, jaksníh křupe pod nohama. U mě v kamnech věčně vesele plápolal oheň. Nepozorovaně přišlo jaro a já sledoval zamženými okny zpočátku holé, pakzeleně obalené šeříkové keře. A právě tenkrát, loni na jaře, mě potkalo něco daleko báječnějšího, než byla stotisícová výhra. Přitom uznejte, že to je obrovská hromada peněz!” „Bodejť,” přisvědčil Ivan, který napjatě poslouchal.
„Otevřu okna, usadím se ve druhém pokoji, velkém jako dlaň,” a host začal názorně předvádět: „To máme — tady pohovka, naproti druhá, mezi nimi stoleka na něm rozkošná noční lampička, pod oknem knihy, tuhle malý psací stůl a v prvním pokoji — měřil celých čtrnáct metrů! — knihy od země až do stropu a pakkamna. Kouzelně zařízený byt! K tomu fantastická vůně šeříku… Cítil jsem, že mám hlavu od únavy jako vymetenou. Pilát spěl ke konci…” „Vím! Bílý plášť s purpurovou podšívkou!” zvolal Ivan. „Správně! Taktedy Pilát spěl ke konci a já už věděl, že román skončí slovy:….pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský. ’”
Přirozeně jsem tehdy chodíval na procházky. Sto tisíc je značná suma a já si pořídil krásný oblek. Nebo jsem zašel do některé laciné restaurace na oběd. Na Arbatu bývala jedna útulná hospůdka, nevím, jestli tam je dodnes…” Autor se zahleděl na měsíc a pokračoval šeptem, oči rozšířené: „Nesla v náručí odporné vyzývavě žluté květy. Čertví jakse jmenují, ale neznámo proč se první objevují na jaře v Moskvě. Výrazně se vyjímaly na černém jarním plášti. Ošklivá barva. Zabočila z Tverské do uličky a ohlédla se. Znáte Tverskou? Proudily tam davy, ale ručím vám za to, že ona viděla jenom mě. Vrhla na mě ani ne takzneklidňující, jako spíš bolestný pohled. Víc než její krása mě upoutal zvláštní, nepostřehnutelný výrazosamělosti v očích. Podřídil jsem se žlutému znamení, zahnul jsem taky a sledoval neznámou. Šli jsme křivolakou, nudnou uličkou a nikdo z násnepromluvil.