„Kde by byl?” opáčil administrátor a ušklíbl se. „Samozřejmě na záchytce!” „Cože? No pěkně děkuju!”
Varenucha pokračoval a před očima Rimského se čím dál názorněji odvíjel nekonečný řetězLotrovových přečinů a každý další článekpředstavoval těžší a těžší provinění. To už bylo něco, takový tanec v telegrafistově objetí na plácku před puškinskou poštou a za doprovodu jakési potulné harmoniky!
Nebo pronásledování neznámých občanek, které ječely hrůzou!
Pokusvyvolat rvačku s bufetářem v Jaltě! Rozházená cibule na podlaze tamtéž! Osm rozbitých lahví bílého přírodního vína nejlepší značky! Polámaný taxametr u vozu taxikáře, který odmítl Sťopu naložit. Vyhrožování, že dá zavřít všechny, kdo se mu pokoušejí zabránit v dalším chuligánství… Jedním slovem, hnus! Sťopu dobře znali v moskevských divadelních kruzích a všichni věděli, že je pěkné číslo. Ale co vykládal administrátor, bylo i na Sťopu trochu moc. Ano, dokonce přespříliš… Pichlavé oči Rimského se zabodly do administrátorova obličeje, a čím déle Varenucha hovořil, tím byly zachmuřenější.
A jakby ne: čím věrnější a barvitější byly ty odporné podrobnosti, kterými administrátor zpestřoval svoje vyprávění, tím méně mu ředitel věřil. Když líčil, že Sťopa vyváděl natolik, že se dokonce vzpíral všem, kdo za ním přijeli, aby ho dopravili zpátky do Moskvy, Rimský nabyl jistoty, že všecko, co mu předkládá k věření administrátor, který se vrátil o půlnoci, je lež! Lež jako věž! Varenucha nejel do Puškina a ani Sťopa tam neflámoval. Opilý telegrafista byl pouhý výmysl, stejně jako rozbité sklo v restauraci. Lotrova nesvazovali provazy — nic takového! Jakmile Rimský usoudil, že administrátor lže, posedl ho strach. Nejdřívse mu rozklepaly nohy a pakse roztřásl po celém těle. Dvakrát za sebou znovu ucítil, jakod země stoupá hnilobný pach a jakási maláriová vlhkost. Ani na okamžiknespouštěl oči z vypravěče, podivně skrčeného v křesle, který se skrýval v modravém stínu stolní lampy a zdánlivě si chránil před světlem obličej novinami. Ředitel si lámal hlavu, co to všecko má znamenat. Proč se Varenucha takpozdě vrátil a teď mu drze lže do očí v téhle tiché, liduprázdné budově? Přepadl ho pocit neznámého hrozivého nebezpečí. Tvářil se, že nepozoruje Varenuchovy úhybné pohyby ani triky s novinami, a soustředil se na jeho obličej. Už skoro neposlouchal, co administrátor žvaní. Víc než bůhvíproč vymyšlené, pomlouvačské vyprávění o Puškinu zaráželo Rimského něco daleko nepochopitelnějšího: Varenuchovy změněné rysy i chování. Třebaže Varenucha stahoval rozpláclý štítekčepice na oči, aby si zastínil tvář, a usilovně se ovíval novinami, ředitel zahlédl na pravé tváři u nosu obrovskou modřinu.
Navíc obvykle růžolící administrátor byl chorobně bledý a kolem krku měl omotanou starou pruhovanou šálu, ačkolivbyla dusná noc. Připočítáme-li k tomu nově získaný odporný návykpomlaskávat, výrazně změněný hlas, teď obhroublý a dutý, a prohnaně zbabělý zákmit v očích, mohli bychom s jistotou tvrdit, že se Varenucha změnil k nepoznání. Ještě cosi zneklidňovalo ředitele, ale nevěděl co, ať sebevíc namáhal rozpálený mozeka hltal očima svého společníka. Přísahal by, že ve spojení administrátora s důvěrně známým křeslem je cosi nepřirozeného. „Konečně jsme ho zdolali a naložili do vozu,” hučel Varenucha, vykukoval za novinami a přikrýval si dlaní modřinu.
Ředitel jakoby bezděčně napřáhl ruku, stiskl elektrické tlačítko, přičemž bubnoval prsty na stole, a ustrnuclass="underline" v prázdné budově by se normálně rozlehlo prudké zazvonění. Ale tentokrát se nic neozvalo a knoflíkbezvládně zapadl do desky stolu.
Tlačítko nefungovalo, zvonekbyl porouchaný!
Rimského úskokVarenuchovi neušel. Administrátor sebou škubl, v očích mu vzplanuly zlostné ohníčky a zeptal se: „Proč zvoníš?”
„Ze zvyku,” hájil se přidušeně ředitel, odtáhl ruku a zeptal se na oplátku nejistě: „Co to máš na tváři?” „Vůznadskočil na nějakém hrbolu a já se uhodil o kliku dveří,” objasňoval Varenucha a uhnul očima. Lže! blesklo hlavou řediteli. Vtom vykulil oči a divoce zíral na opěradlo křesla. Za křeslem na podlaze se zkřížily dva stíny, jeden tlustší, černější, druhý tenký a šedý. Zřetelně se rýsovalo opěradlo a špičaté nohy křesla, ale chyběl stín Varenuchovy hlavy a pod křeslem nebyly vidět nohy. Nevrhá stín! vykřikl v duchu zoufale Rimský a cítil, jakmu drkotají zuby. Varenucha se podezíravě ohlédl, sledoval pohled Rimského a došlo mu, že je odhalen. Vstal (totéž učinil ředitel), ustoupil o krokod stolu a sevřel v rukou aktovku. „Dovtípil ses, posero! Vždycky ti to myslelo,” vpálil se zlostným úšklebkem řediteli přímo do obličeje, pakuskočil ke dveřím a bleskurychle je zaklapl. Rimský se beznadějně rozhlížel a couval k oknu, které vedlo do parku. Vtom spatřil v měsíční záři tvář nahé dívky, přitisknutou ke sklu, a dále obnaženou ruku, která se protáhla špehýrkou a pokoušela se otevřít spodní zastrčku. Horní už byla otevřená. Měl pocit, že světlo stolní lampy slábne a psací stůl se začíná naklánět. Zalil ho ledový pot, ale naštěstí se ovládl natolik, že neupadl. Neměl sílu vykřiknout, a takalespoň zašeptaclass="underline" „Pomoc!” Varenucha hlídal u dveří, poskakoval a co chvíli zůstal trčet ve vzduchu a klátil se. Zkroucenými prsty ukazoval na Rimského, syčel, pomlaskával a mžoural na dívku v okně. Ta nemeškala: bleskurychle vstrčila hlavu do špehýrky, natáhla ruku jakmohla nejdál, nehty se snažila uvolnit zástrčku a viklala rámem. Ruka se jí prodloužila, jako by byla z gumy, a pokryla se mrtvolnou plísní. Konečně se mrtvé s nazelenalými prsty podařilo odsunout zástrčku a okno povolilo. Ředitel slabě vykřikl, přitiskl se ke zdi a chránil se aktovkou jako štítem. Bylo mu jasné, že to znamená jeho konec. Okno se prudce rozlétlo dokořán, ale místo svěžího nočního vzduchu a vůně lip pronikl dovnitř sklepní pach. Mrtvá se vyhoupla na římsu a Rimský rozeznal rezavé skvrny na jejích prsou. Vtom se ozvalo z nízké budovy za střelnicí v parku, kde se chovalo pro účely Varieté cvičené ptactvo, nečekané a veselé zakokrhání. To křiklavý kohout hlásal z plna hrdla, že k Moskvě se žene od východu úsvit. Dívka se divoce, zuřivě zašklíbila, přidušeně zaklela a Varenucha u dveří zavřeštěl a svalil se na zem. Když kohout zakokrhal podruhé, mrtvá zaskřípala zuby a její zrzavé vlasy se zježily. Při třetím kokrhání se otočila a vylétla ven.
Administrátor se vznesl do vzduchu a jako letící amorekplul pomalu nad Rimského psacím stolem k oknu. Bývalý Rimský, teď stařec s vlasy bílými jako sníh, se rozběhl ke dveřím, odemkl a upaloval po tmavé chodbě. V ohybu pod schodištěm s úzkostným zasténáním nahmatal vypínač a rozsvítil. Na schodech roztřesený a vyděšený stařec upadl, protože se mu zdálo, že se na něj shora řítí Varenucha. Seběhl dolů a uviděl vrátného, který pochrupkával na židli vedle pokladny ve vestibulu. Proplížil se kolem něho po špičkách a vyběhl hlavním vchodem. Na ulici si ulehčeně oddechl a vzpamatoval se natolik, že si sáhl na hlavu a napadlo ho, že zapomněl v kanceláři klobouk. Rozumí se, že se pro něj nevrátil, ale přeběhl širokou ulicí na protější roh, kde u kina slabě blikalo načervenalé světlo. Za okamžikuž byl na místě, sotva dechu popadal. Měl štěstí — taxíkbyl volný. „KLeningradské střele, dám spropitné,” vyhrkl a těžce oddechoval, ruku na srdci. „Jedu do garáže,” odsekl nenávistně šofér a odvrátil se. Rimský otevřel aktovku, vytáhl padesát rublů a podal je šoférovi otevřeným okénkem. Za pár vteřin už taxíkletěl jako vichr po okruhu Sadové. Zákazníkposkakoval na sedadle, jakse vůzotřásal, a ve střepu zrcátka, připevněného nad předním sklem, pozoroval střídavě taxikářovy rozzářené a svoje nepříčetné oči. Před nádražní budovou vyběhl z taxíku a zavolal na prvního muže v bílé zástěře s kovovým štítkem: „Jednu první třídu, dám třicet,” a vylovil z aktovky hrst zmačkaných bankovek. „Když nebude první, vezmi druhou, v nejhorším třetí!” Muž s kovovým štítkem pohlédl na osvětlené nádražní hodiny a vytrhl mu peníze z rukou. Za pět minut zpod skleněné nádražní kupole vyjel rychlíka zmizel ve tmě zároveň s Rimským.