„Zcela správně,” přikývl herec, „dítě, anonymní dopis, leták, pekelný stroj, a bůhvíco ještě, ale nikdo vám nepodvrhne čtyři sta dolarů. Takový idiot na světě neexistuje.” Poté se obrátil k našemu předsedovi a dodal smutně a vyčítavě: „Zklamal jste mě, Nikanore Ivanoviči, a já na vástolikspoléhal. Bohužel, vaše číslo se nevydařilo.” Vsále začali pískat na adresu Bosého.
„Šmelinář je to,” pokřikovali, „a za takového podfukáře nevinně trpíme!” „Nenadávejte mu,” mírnil je konferenciér, „sám bude litovat.” Upřel na provinilce modré oči plné slza dodaclass="underline"
„Vraťte se na místo, Nikanore Ivanoviči.” Pakzacinkal a hlasitě oznámiclass="underline"
„Přestávka, ničemové!”
Ohromený Nikanor Ivanovič, který se stal nečekaně účinkujícím v jakési estrádě, se zase vzpamatoval až na svém místě na podlaze. Ve snu viděl, jakse celý sál ponořil do tmy a na stěnách vyskočily rudé světelné nápisy: „Odevzdejte valuty!”
Po chvíli se znovu otevřela opona a konferenciér vybídl dalšího: „Prosím Sergeje Žerardoviče Dunčila, aby přišel na scénu.” Dunčil byl asi padesátiletý muž důstojného, ale silně zanedbaného zevnějšku. „Sergeji Žerardoviči,” oslovil ho herec, „sedíte tu už dobře půldruhého měsíce, a přitom tvrdošíjně odmítáte odevzdat zbylé valuty, ačkoli je nepotřebujete, zatímco náš stát je potřebuje. Stavíte se na zadní. Jako inteligentní člověkvšechno chápete, a přesto mi nechcete vyjít vstříc.” „Bohužel, nemůžu pro vásnic udělat, protože už žádné valuty nemám,” odporoval klidně Dunčil. „A nemáte alespoň brilianty?” vyzvídal konferenciér.
„Ani brilianty.”
Herec sklonil hlavu, chvíli přemýšlel a paktleskl do dlaní. Ze zákulisí vyšla dáma středních let oblečená podle poslední módy, to znamená v kabátu bezlímce a v miniaturním kloboučku. Vypadala vyplašeně. Dunčil se na ni díval, aniž hnul brvou. „Kdo je ta dáma?” vyptával se herec.
„To je moje žena,” odpověděl důstojně Dunčil a s odporem se zadíval na ženinu dlouhou šíji. „Promiňte, že jsme vásobtěžovali, madam Dunčilová,” obrátil se k ní konferenciér, „ale rádi bychom se vásna něco zeptali: má váš manžel ještě nějaké valuty?” „Tenkrát všecko odevzdal,” ujišťovala vzrušeně dáma.
„Výborně,” navázal herec, „když to tvrdíte, takto bude jistě pravda. Jestliže Sergej Žerardovič všecko odevzdal, musíme se s ním rozloučit, co naplat! Jakje libo, můžete odejít, Sergeji Žerardoviči,” a blahosklonně mu pokynul. Dunčil s bohorovným klidem zamířil do zákulisí.
„Okamžik!” zastavil ho konferenciér, „jestli dovolíte, předvedu vám na rozloučenou ještě jedno číslo z našeho programu,” a znovu zatleskal. Nato se rozhrnula zadní černá opona a vešla mladá krásná žena v plesové toaletě. V rukou nesla zlatý podnosa na něm ležel tlustý svazekbankovek, převázaný stuhou od bonbónů, a dále briliantový náhrdelník, který metal modravé, žluté a rudé záblesky. Dunčil ucouvl o kroka smrtelně zbledl. Obecenstvo strnulo.
„Osmnáct tisíc dolarů a náhrdelníkv hodnotě čtyřiceti tisíc ve zlatě,” ohlásil slavnostně herec. „To všechno ukrýval Sergej Žerardovič v Charkově u své milenky Idy Herkulanovny
Vorsové, kterou máme to potěšení vám představit a která nám laskavě pomohla odhalit tento drahocenný a v rukou jednotlivce nevyužitý poklad. Tisíceré díky, Ido Herkulanovno.” Kráska se usmála, až jí bělostné zuby zasvítily, a její husté řasy se zachvěly. „Pod vaší důstojnou maskou,” obrátil se konferenciér k Dunčilovi, „se skrývá kořistnický dravec a neuvěřitelný lhář a podvodník. Za půldruhého měsíce, co jste tady, jste všecky umořil svou tvrdohlavostí. Seberte se a běžte domů, a budiž vám peklo, které vám připraví vaše žena, spravedlivou odplatou.” Dunčil se zapotácel a byl by upadl, kdyby ho nepodepřely čísi soucitné ruce. Vtom opona zahalila scénu.
Sálem zaburácel potlesk, až se Nikanoru Ivanoviči zdálo, že v lustrech poskočily žárovky. Když se opona otevřela, na scéně zbyl už jen konferenciér. Pokynem zarazil další salvu potlesku, uklonil se a řekclass="underline" „Vosobě Dunčila vystoupil v našem programu typický osel. Už včera jsem měl tu čest prohlásit, že zatajovat valuty je hotový nesmysl. Nikdo je nemůže v žádném případě použít, za to vám ručím. Vezměte si třeba Dunčila. Bere krásný plat a nemusí si nic odpírat. Má přepychový byt, ženu a půvabnou milenku. A ještě mu to nestačí! Místo aby žil klidně a tiše bezvšelijakých nepříjemností a odevzdal valuty i šperky, dosáhl ten hrabivý tupec toho, že byl přede všemi veřejně odhalen a nádavkem bude mít obrovský rodinný malér. A proto, kdo si přeje odevzdat valuty? Nikdo? Taktedy v příštím čísle našeho pořadu uvidíte populárního, mimořádně talentovaného herce Savu Potapoviče Kurolesova, kterého jsme speciálně pozvali, aby nám přednesl úryvky z Puškinova Skoupého rytíře.” Slíbený Kurolesovse brzy nato objevil na scéně. Byl to statný, bezvadně vyholený muž ve fraku a bílé vázance.
Bezjakéhokolivúvodu nasadil zachmuřený výraz, svraštil obočí a spustil teatrálně, s pohledem upřeným na zlatý zvonek: Jakmladý hejsekna schůzku se třese, když uvidí svou zrádnou milostenku…
Kurolesovna sebe prozradil mnoho nepěkných věcí. Bosý na vlastní uši slyšel, jakse přiznal, že jakási nešťastná plačící vdova před ním klečela v dešti, ale jeho kamenné srdce se neobměkčilo. Náš předseda do této chvíle neznal ani jediné Puškinovo dílo, ale Puškina samého znal dobře, protože několikrát denně pronášel věty jako: „A nájemné zaplatí Puškin?” či „Žárovku na schodech odšrouboval Puškin?” nebo „Topení asi podle váskoupí Puškin?” Teď, když se konečně s jedním z jeho děl seznámil, posmutněl, v duchu si představoval ženu, jakklečí se sirotky v dešti, a mimoděkusoudil s odporem: Že je ale ten Kurolesovpěknej rošťák! Ten mezitím neustále zvyšoval hlasa pořád se jen kál.
Našeho hrdinu definitivně zmátlo, když zničehonic oslovil někoho, kdo nebyl na scéně, a za nepřítomného sám sobě odpovídal a nazýval se tu vladařem, tu baronem, tu otcem a hned zase synem: chvílemi si tykal, chvílemi vykal. Nikanor Ivanovič z toho všeho pochopil jedno: že herec zašel bídnou smrtí. S výkřikem: „Klíče! Moje klíče!” se svezl na podlahu, chvíli sebou mrskal, chroptěl a opatrně si strhával kravatu. Paknebožtíkvstal, oprášil si kalhoty, uklonil se a se strojeným úsměvem se vzdálil za neslaného nemastného potlesku.
Konferenciér ohlašovaclass="underline" „Vyslechli jsme Skoupého rytíře ve skvělém podání Savy Potapoviče. Náš rytíř doufal, že se k němu seběhnou dovádivé nymfy a že bude pít plnými doušky z číše života. Ale jakvidíte, nic podobného se nestalo. Žádné nymfy k němu nezavítaly, múzy mu nepřinesly dary a on sám nepostavil paláce, ale naopakbídně skončil — vem ho čert — zkrátka klepla ho mrtvice, zrovna když seděl na truhle s valutami a drahokamy. Upozorňuji vás, že vy všichni skončíte podobně, ne-li hůř, jestliže neodevzdáte valuty!” Není známo, zda pod dojmem Puškinovy poezie nebo konferenciérových věcných slovnajednou v sále pípl nesmělý tenor: „Já se hlásím.” „Prosím, račte na jeviště,” pobízel ho zdvořile herec a hledal očima ve ztemnělém sále. Na scénu vystoupil maličký blondýn: jeho tvář prozrazovala, že se dobré tři neděle neholil. „Promiňte, vaše jméno?” informoval se konferenciér.