„Nikolaj Kanavkin,” hlesl stydlivě příchozí.
„Těší mě, občane Kanavkine. Takco nám pěkného povíte?”
„Odevzdám valuty,” zašeptal Kanavkin. „Tisíc dolarů a dvacet zlatých desetirublovek.” „Bravo! To je všecko, co máte?”
Při těch slovech si Kanavkina pátravě změřil a Bosý měl pocit, že z hercových očí vyzařují rentgenové paprsky, které prosvěcují Kanavkina skrznaskrz. Vsále nikdo ani nedýchal.
„Věřím vám!” zvolal nakonec konferenciér a uhasil svůj pohled. „Věřím! Tyhle oči nelžou! Kolikrát jsem vám říkal, že vaše hlavní chyba spočívá v tom, že nedoceňujete význam lidských očí. Rozumějte, jazykmůže zatajit pravdu, ale oči nikdy! Někdo vászaskočí nějakou otázkou a vy se pohotově ovládnete a víte, jakmáte odpovědět, abyste zatajili pravdu.
Vypovídáte naprosto přesvědčivě a nedáte na sobě nic znát, jenomže — ouvej! pravda vyplašená otázkou se na okamžikpřestěhuje z nejtajnějších záhybů vaší duše do očí, a je konec! Oči vásprozradí a jste v pasti!” Po tomto proslovu, předneseném s velkým zápalem, se herec vlídně obrátil ke Kanavkinovi: „Kde je máte schované?”
„U mé tety Prachovnicové, na Prečistěnce.”
„Á! Počkat… to myslíte Klavdiji Iljiničnu?”
„Ano.”
„Jakby ne, jakby ne! Taková malá vilka? A naproti zahrádka? A kampakjste je strčil?” „Do sklepa, do bedničky od sušenek…”
Konferenciér spráskl ruce.
„Viděli jste někdy něco podobného?” vykřikl rozhořčeně, „tam vám přece zplesniví a zvlhnou! Copakse dají takovým lidem svěřit valuty? Co vy na to? Jako děti, namouduši!” Kanavkinovi došlo, že něco pokazil, a provinile sklonil kadeřavou hlavu. „Peníze,” pokračoval herec, „mají být uloženy ve Státní bance, ve zvláštních suchých a bedlivě střežených místnostech, a už vůbec ne v tetiččině sklepě, kde je mimochodem mohou znehodnotit krysy! Vážně, styďte se, Kanavkine, jste přece dospělý člověk!” Viníkrozpaky nevěděl, co si má počít, a jenom bezradně žmoulal cíp svého sáčka. „No dobrá,” obměkčil se přísný soudce, „co tam, to tam…,” a náhle zaútočil nečekaně. „A vůbec… abychom to vzali při jednom a nehnali zbytečně vůz… Tetička si přece nechala něco pod palcem, ne?” Kanavkin, který nečekal takový obrat, sebou škubl a v hledišti se rozhostilo hrobové ticho. „Ale Kanavkine,” zavyčítal jemně konferenciér, „a já ho ještě pochválil! Takhle násvodit za nos. To je nesmysl, Kanavkine. Před chvilkou jsem se zmínil o očích. Z vašeho pohledu čtu jasně, že teta na sebe pamatovala.” „Taky že pamatovala!” přiznal hrdinně Kanavkin.
„Bravo!” zvolal konferenciér.
„Bravo!” zavřeštěl sál.
Když všechno utichlo, herec Kanavkinovi poblahopřál, stiskl mu ruku a navrhl, že ho dá odvézt domů. Současně požádal kohosi v zákulisí, aby týmž vozem zajel k tetičce a poprosil ji, aby laskavě ihned navštívila představení v dámském divadle. „Ještě poslední otázka: nesvěřila vám teta náhodou, kde ty valuty schovává?” vyzvídal neúnavný konferenciér a blahosklonně nabídl Kanavkinovi cigaretu a hořící zápalku. Ten si připálil a nějaksmutně se usmál. „Nepochybuji o tom,” pokračoval s povzdechem herec, „že ta stará držgrešle neprozradí ani ďáblovi, natož vlastnímu synovci, kde má ulité peníze! No co se dá dělat, my už se pokusíme probudit v ní lidské city. Kdoví, třeba ještě nepopraskaly všechny něžné struny v její lichvářské duši.
Mnoho štěstí, Kanavkine!” A šťastný Kanavkin odjel. Herec se pakzeptal, netoužíli ještě někdo odevzdat valuty, ale nikdo se neozval. „Jste podivíni, namouduši!” utrousil nakonec, pokrčil rameny a zmizel za oponou. Světla pohasla, chvíli byla tma a vtom z dálky zazněl nervní tenor: „Tam hroudy zlata leží, jež mi náležejí…”
Dvakrát za sebou následoval tlumený potlesk.
„To v dámském divadle některá panička odevzdává valuty,” vyhrkl nečekaně zrzavý vousáč, který seděl vedle Nikanora
Ivanoviče. A povzdychl si: „Jo, kdyby nebylo těch hus! Mám, kamaráde, v Lianozově miliónové husy… Bojím se, že beze mě chcípnou. Husa je bojovnej ptáka přitom křehkej, potřebuje ošetření… Kdyby nebylo těch hus! Puškinem mě nikdo neoblafne…” A znovu zavzdychal. Vtom se sál jasně rozzářil a ze všech stran se nahrnuli dovnitř kuchaři v bílých čepicích a se sběračkami v rukou.
Kuchtíci přivlekli kotel polévky a koš s nakrájeným černým chlebem. Diváci ožili. Veselí kuchaři se proplétali mezi divadelními fanoušky, nalévali polévku do miseka rozdávali chléb. „Jen si dejte, hoši,” volali, „a pakhezky odevzdejte valuty! Co byste tu zbytečně tvrdli? Že se vám chce žrát tuhle šlichtu! Doma byste si pořádně přihnuli a vůbec si dávali do nosu!” „Proč ty sestu vlastně usadil, tatíku?” vyptával se nenuceně Bosého tlouštíkkuchař s brunátným nosem a podával mu misku, kde v řídké tekutině plaval opuštěný kapustový list. „Nemám a hotovo!” vykřikl hrozivě Nikanor Ivanovič. „Žádné valuty nemám, chápeš?” „Že nemáš?” zaduněl kuchařůvvýhrůžný bas, „že nemáš?” opakoval příjemný ženský hlas. „Nemáš, nemáš,” zabručel nakonec smířlivě a proměnil se v Praskovju Fjodorovnu. Mateřsky třásla ramenem našeho pacienta, který hekal ze spaní. Kuchaři se rázem rozplynuli, divadlo s oponou se kamsi propadlo a Nikanor Ivanovič v slzách rozeznal nemocniční pokoj a dva muže v bílých pláštích. Nebyli to dotěrní kuchaři, kteří vnucovali lidem svoje rady, ale lékaři a s nimi Praskovja
Fjodorovna, která držela v ruce místo misky talířeks připravenou injekční stříkačkou, pokrytý gázou. „Co je to za pořádek,” stěžoval si trpce Bosý, zatímco mu píchali injekci, „když nemám, taknemám! Ať jim odevzdá valuty Puškin! Nemám a hotovo!” „Dobrá, dobrá,” chlácholila ho dobromyslná Praskovja Fjodorovna, „kde nic není, ani smrt nebere.” Nemocnému se po injekci ulevilo a usnul tvrdým bezesným spánkem. Ale jeho výkřiky vyvolaly neklid ve stodvacítce, kde se pacient probudil a začal hledat svou hlavu. Rovněž ve stoosmnáctce zneklidněl neznámý Mistr, se založenýma rukama teskně pozoroval měsíc a vzpomínal na bolestnou podzimní noc, poslední v jeho životě, na pruh světla pode dveřmi v jeho sklepním bytě a rozpuštěné ženské vlasy. Ze stoosmnáctky se vzrušení přeneslo po balkóně k Ivanovi, který se s pláčem probudil. Ale lékaři brzy uklidnili vyšinuté pacienty, takže všichni postupně usínali. Nejdéle to trvalo Ivanovi. Spánekho přemohl, až když nad řekou svítalo. Po léku, který se mu rozlil po celém těle, ho zaplavila uklidňující vlna. Cítil se lehký jako pírko a hlava se mu propadala do slastné dřímoty jako pod teplými závany větru. Poslední, co vnímal, bylo ptačí štěbetání v lese před úsvitem. Ale i to utichlo a Ivan ve snu viděl, jakuž se slunce sklání nad Golgotou, obklíčenou dvojitým řetězem vojáků…