16
POPRAVA
Slunce už se sklánělo nad Golgotou, obklíčenou dvojitým řetězem vojáků. Jízda, která před polednem zkřížila prokurátorovi cestu, docválala k hebronské městské bráně, kde jí proklestili cestu davem vojáci kappadocké pěší kohorty. Rozprášili hloučky lidí, mezků a velbloudů a ala ostrým cvalem dorazila na křižovatku a zvedala sloupy prachu. Tady se sbíhaly dvě cesty: jižní, která vedla do Betléma, a severozápadní, jaffská.
Jezdci se pustili po severozápadní cestě. Kappadočtí stáli roztroušeni po kraji silnice a odháněli z ní karavany, které pospíchaly na svátky do Jeruzaléma. Za vojáky kappadockého oddílu se kupily houfy poutníků, kteří opustili svůj dočasný úkryt v pruhovaných stanech, rozložených rovnou na trávě.
Oddíl urazil asi kilometrovou vzdálenost, když předhonil druhou kohortu Bleskové legie, a po dalším kilometru dosáhl jako první úpatí Golgoty. Jezdci seskákali z koní. Velitel je rozdělil do čet, které obsadily celé úpatí nevysokého pahorku. Zůstal jediný volný přístup — od jaffské silnice. Zakrátko dostihla cíle i druhá kohorta, vyšplhala o něco výš a věncovitě obklíčila horu. Nakonec připochodovala centurie pod velením Marka Krysobijce. Vojáci šli ve dvou řadách po obou stranách silnice a uvnitř, s doprovodem tajné stráže, jeli na voze tři odsouzenci. Na prsou měli bílé desky s nápisem „zločinec a buřič” ve dvou jazycích — aramejsky a řecky. Za vozem s odsouzenci následovaly další, naložené čerstvě otesanými kůly a příčnými trámy, provazy, lopatami, vědry a sekyrami. Na těchto vozech jelo šest katů. Za nimi na koni centurio Marek, velitel jeruzalémské chrámové stráže a muž v kápi, se kterým se Pilát krátce radil v setmělé palácové komnatě. Průvod uzavíral řetězvojáků a za nimi se hrnulo asi na dva tisíce zvědavců, kteří se nezalekli pekelného žáru a toužili zhlédnout zajímavou podívanou. K nim se přidali zvědaví poutníci, které pouštěli vcelku bezobtíží na konec průvodu. Průvod, provázený slabými výkřiky hlasatelů, kteří stále ještě oznamovali, co před polednem provolal Pilát, se vklínil na Golgotu. Ala pustila všecky do druhé řady, a druhá centurie dovolila vystoupit nahoru pouze těm, kdo asistovali při popravě.
Pakrychlým manévrováním rozprášila davkolem pahorku tak, že se zvědavci octli mezi řetězem pěchoty shora a řetězem jízdy zdola a směli sledovat popravu jen mezi volně rozestavěnými hlídkami pěšáků. Od chvíle, kdy průvod stanul na úpatí kopce, uplynuly víc než tři hodiny. Slunce už se chýlilo nad horu, ale nesnesitelné vedro trvalo. Vojáci v obou řadách strádali horkem a umdlévali nudou. V duchu proklínali tři lotry a ze srdce jim přáli brzkou smrt. Malý velitel jízdy s oroseným čelem a v košili zčernalé potem střežil jediný volný průchod na úpatí kopce.
Občaszamířil k první četě, nabíral do dlaní vodu, hltavě pil a smáčel si turban. Když se mu ulevilo, znovu odcházel a krátkými kroky sem a tam měřil zaprášenou cestu, která vedla na pahorek. U pasu se mu houpal dlouhý meč a poklepával na kožené šněrování sandálů. Velitel se snažil ukázat vojákům příklad vytrvalosti, ale přece jen je litoval a dovolil jim zbudovat pyramidy z kopí zaražených do země a pokrýt je bílými plášti. Pod těmito stany se Syřané skrývali před neúprosným sluncem. Měchy se rychle vyprazdňovaly a jezdci z různých čet chodili po řadě pro vodu do úvozu pod kopcem, kde v řídkém stínu vyzáblých moruší skomíral v ďábelském horku zkalený potůček. Tady stáli znuděně vodiči koní, drželi za uzdu zkrotlá zvířata a lovili těkavý stín. Únava vojáků i nadávky na adresu zločinců byly pochopitelné. Prokurátorovy obavy, že by mohly v době popravvypuknout v nenáviděném Jeruzalémě nepokoje, se naštěstí nepotvrdily.
Míjela už čtvrtá hodina popravy a mezi dvěma řetězy vojáků, pěchotou nahoře a jízdou na úpatí hory, nezůstal proti všemu očekávání ani jediný divák. Slunce takspalovalo dav, až jej zahnalo zpátky do města. Za řetězem dvou římských centurií zbyli všeho všudy dva psi. Nikdo nevěděl, komu patří, ani jakse sem dostali. Také je trápilo horko, takže leželi s vyplazenými jazyky, těžce oddechovali a nevěnovali nejmenší pozornost zelenohřbetým ještěrkám, jediným bytostem, které se nebály slunce a rejdily mezi rozpáleným kamením a neznámým plazivým bodláčím. Nikdo se nepokoušel osvobodit odsouzence z rukou katanů ani v Jeruzalémě, zaplaveném vojskem, ani tady, na obklíčeném pahorku. Davse vrátil do města, protože na téhle popravě nebylo zhola nic zajímavého, a tam, v Jeruzalémě, už se konaly přípravy k nadcházejícímu svátečnímu večeru. Římská pěchota ve druhé řadě trpěla ještě víc než jízda. Centurio Krysobijce pouze dovolil vojákům, aby odložili přílby a ovázali si hlavu bílou rouškou namočenou ve vodě, ale přinutil je stát s kopím v rukou. Sám v podobné roušce, ale nesvlažené, suché, přecházel v blízkosti popravčí skupiny a neodepjal si ani lví tlamy z lisovaného stříbra, ani jílec s mečem a dýkou. Slunce do něho nemilosrdně pražilo, ale jemu to zřejmě nevadilo. Při pohledu na lví tlamy na jeho prsou přecházel zrak, protože stříbro jako by na slunci hořelo, takoslepovalo oči. Na Krysobijcově zohaveném obličeji byste marně hledali stín únavy nebo rozmrzelosti. Zdálo se, že tenhle obr je s to chodit sem a tam celý den, noc a další den — zkrátka takdlouho, jakvyžadují okolnosti. Chodit s rukama založenýma za těžký, kovem pobitý pás, střídavě přísně sledovat kříže s popravenými a řetězvojáků a lhostejně odhazovat špičkou huňatého koženého sandálu lidské kosti vybělené časem nebo drobné oblázky, které se mu připletou pod nohy. Muž v kápi se uvelebil opodál křížů na třínohé stoličce a strnul v blažené nečinnosti, jen občasz nudy rozhrábl proutkem písek. Řekli jsme, že za kordónem vojáků nezůstal jediný divák, ale takdocela to pravda není. Jeden vytrval, jenže ho nebylo odevšad vidět. Nestál na stráni, kde byl jediný volný průchod a odkud se dalo nejpohodlněji sledovat popravu. Krčil se na sráznějším a nepřístupnějším severním svahu zbrázděném výmoly a rozsedlinami, kde se v úžlabině zachytil vyprahlé, bohem proklaté půdy křivičnatý fíkovníka pokoušel se tu vegetovat. Právě pod tímhle keřem, který téměř neposkytoval stín, se krčil jediný divák, který se přímo neúčastnil popravy.
Seděl na balvanu od začátku, to znamená už čtvrtou hodinu.
Aby mohl zhlédnout popravu, zvolil si místo nikoli nejlepší, ale naopaknejméně výhodné. I takmohl ovšem za kordónem zahlédnout kříže a dvě oslnivé skvrny na centurionových prsou.
A to muži, který zjevně toužil zůstat téměř nepozorován a nikým nerušen, docela stačilo. Před čtyřmi hodinami, na samém začátku popravy, se všakchoval zcela jinak, až příliš nápadně. Proto později změnil taktiku a uchýlil se do ústraní. Objevil se poprvé, sotva průvod vystoupil za řetězvojáků na horu. Působil dojmem opozdilce, těžce dýchal, nešel, ale běžel do kopce, strkal se, a když zpozoroval, jakse před ním a před ostatními uzavřel kruh, naivně se pokoušel proniknout mezi vojáky až k popravišti, kde už vysazovali odsouzence z vozů. Tvářil se, že neslyší podrážděné okřikování, a vysloužil si těžký úder tupým koncem kopí do prsou. Uskočil stranou a vyrazil ze sebe spíš zoufalý než bolestný výkřik.
Vojáka, který ho udeřil, obdařil lhostejným kalným pohledem člověka, který necítí fyzickou bolest. Srukou na prsou oběhl kopec a přitom pokašlával a nemohl popadnout dech. Pokoušel se usilovně objevit na severním svahu skulinu v kordónu, kudy by se dalo proklouznout. Ale bylo pozdě, kruh se uzavřel. Muž se zoufalým výrazem se musel vzdát naděje, že pronikne k vozům, ze kterých už skládali kříže. Podobné pokusy by k ničemu nevedly. Nejvýš by ho mohli chytit a zatknout, a to by zmařilo jeho plány. Proto se nakonec ukryl v nedaleké puklině, kde bylo klidněji a nikdo ho nerušil. Teď muž s černou bradkou a očima zanícenýma od slunce a nespavosti seděl na balvanu a očividně trpěl. Chvílemi vzdychl, rozhaloval kdysi jasně modrý a teď putováním obnošený špinavě šedý tallisa obnažoval prsa poznamenaná úderem kopí, po nichž stékal špinavý pot. Občasvysílal trpitelský pohled k obloze a pozoroval tři supy, kteří už hezkou chvíli kroužili ve výšce v předtuše brzké hostiny, nebo se zaryl očima do žluté půdy a sledoval polorozpadlou psí lebku, kolem níž se honily ještěrky. Jeho utrpení bylo takvelké, že občasmluvil sám se sebou.