„Ó, já hlupák…,” drmolil, kymácel se na balvanu v návalu hluboké bolesti a drásal si nehty osmahlou hruď, „já hlupák, počínám si jakpošetilá ženská, jako zbabělec! Bláto jsem, a ne člověk!” Ztichl, pokýval hlavou, přihnul si z dřevěné láhve teplé vody a s novou energíí se chápal střídavě nože, který měl ukryt pod tallisem na prsou, nebo pergamenového svitku, ležícího před ním na balvanu spolu s dřívkem a kalamářem, v němž se černala tuš. Na pergamenu už bylo zaznamenáno:
„Minuty ubíhají a já, Matouš Lévi, jsem na Golgotě a smrt stále nepřichází!” Dále: „Slunce se už sklání k obzoru a smrt ne a ne přijít”
Teď Matouš zapsal zaostřeným dřívkem zoufale:
„Bože! Proč se na něho hněváš? Sešli mu smrt” Dopsal, bezmocně zavzlykal a znovu si nehty drásal hruď. Příčinou jeho zoufalství bylo hrozivé neštěstí, které je s Ješuou stihlo, a kromě toho hrubá chyba, které se on, Matouš, podle svého mínění dopustil. Předevčírem za dne byli oba hosty u jistého zelináře v Betánii blízko Jeruzaléma.
Hostiteli se neobyčejně zamlouvalo Ješuovo kázání. Celé ráno oba pracovali na zahradě a pomáhali hospodáři a za večerního chládku se chystali do Jeruzaléma. Ale Ješua měl najednou naspěch, prohlásil, že musí ve městě vyřídit jistou neodkladnou záležitost, a odešel k polednímu sám. V tom spatřoval Matouš svou první chybu. Proč ho jen pouštěl samotného! Večer se Matouš do města nevypravil. Nečekaně ho totiž sklátila zákeřná choroba. Roztřásla ho zimnice, tělo měl v jednom ohni, zuby mu drkotaly a pořád by jen pil. V takovém stavu se nemohl vydat na cestu. Svalil se na houni v zelinářově kůlně a ležel takdo pátečního rána, kdy nemoc zmizela stejně rychle, jako se objevila. Přestože se cítil sláb jako moucha a kolena se mu třásla, rozloučil se poháněn zlou předtuchou s hospodářem a zamířil do Jeruzaléma. Zde se dověděl, že ho zlé tušení nezklamalo. Tísnil se v davu a slyšel, jakprokurátor vyhlašuje rozsudek. Když odsouzence odváželi na Golgotu, Matouš běžel podél řady vojáků spolu se zástupem zvědavců a snažil se dát Ješuovi nenápadně najevo, že on, Matouš, ho neopustil na jeho poslední cestě, že je tu s ním a modlí se, aby smrt skosila Ješuu co možná nejdřív. Ale ten upíral pohled do dálky, kam ho odváželi, a Matouše samozřejmě neviděl. Asi půl kilometru za městem, když se Lévi marně snažil prodrat až k vojákům, bleskl mu náhle hlavou prostý a přitom geniální nápad. Jakbyl prchlivý, vzápětí se v duchu častoval nejhoršími kletbami, že ho něco podobného nenapadlo dřív.
Řetězvojáků nebyl neprostupný, mezi jednotlivci byly mezery.
Při velké hbitosti a přesném odhadu se dalo shrbeně proklouznout mezi dvěma vojáky, proniknout až k vozu a zbavit svého přítele utrpení. Stačil by mžik, aby bodl Ješuu nožem do zad a zvolaclass="underline" „Ješuo! Zachránil jsem tě a odcházím společně s tebou! Já, Matouš, tvůj jediný a věrný učedník!” Kdyby mu Bůh milostivě dopřál ještě další okamžik, stačil by si vrazit nůž do prsou a vyhnout se takukřižování. Ostatně, tahle poslední myšlenka bývalého výběrčího daní pramálo znepokojovala. Bylo mu lhostejné, jakumře. Přál si jen jedno: aby Ješua, který v životě neublížil ani kuřeti, netrpěl. Plán nebyl špatný, ale ke své velké smůle Matouš neměl u sebe nůž a v kapse ani vindru. Prodral se davem a rozzuřen sám na sebe běžel zpátky do města. V jeho rozpálené hlavě se míhala jediná horečná myšlenka: jakneprodleně, jakýmkolivzpůsobem získat nůž a jakdohonit průvod. Doběhl tryskem k městské bráně, proplétal se proudem karavan, které město hodlalo vstřebat, a vtom uviděl po levé straně otevřený krámek, kde prodávali chléb. Těžce dýchal, jakpádil po rozžhavené cestě, ale ovládl se. Vešel důstojně do krámku, pozdravil pekařku, která stála za pultem, a požádal, aby mu podala z police vrchní bochník, který se mu bůhvíproč nejvíc zamlouval.
Sotva se pekařka otočila zády, spěšně, beze slova sebral z pultu dlouhý nůž na chleba, ostrý jako břitva, a vyběhl z krámku. Lepší nástroj si nemohl přát. Zanedlouho jste ho mohli znovu vidět na jaffské silnici. Ale průvod zatím zmizel v dálce. Matouš se dal do běhu.
Občasse svalil do prachu a ležel chvíli nehnutě na cestě, aby nabral dech, k údivu všech, kdo tudy projížděli na mezcích nebo šlapali pěšky do Jeruzaléma. Slyšel, jakmu srdce poplašeně tluče nejen v prsou, ale i v hlavě a v uších. Sotva popadl dech, znovu vyskočil a pádil dál stále pomaleji. Když konečně v dálce zpozoroval blýskavý dlouhý průvod, došly mezitím přední řady k úpatí hory. „Ó Bože,” zasténal, neboť věděl, že je pozdě. A bylo.
Po čtyřech hodinách dosáhlo Matoušovo utrpení vrcholu. V záchvatu zuřivosti vyskočil z balvanu, mrštil na zem zbytečně ukradený nůž, rozdupal láheva zůstal bezvody, strhl z hlavy kefi, rval si řídké vlasy a proklínal sám sebe. Vykřikoval nesmyslná slova, ryčel, odplivoval si a zostouzel svého otce i matku, která přivedla na svět hlupáka.
Když poznal, že kletby ani nadávky nepomáhají a že sluneční výheň neslábne, sevřel vyschlé pěsti a zamžoural na oblohu, do slunce, které slézalo níž a níž, prodlužovalo stíny a chystalo se klesnout do Středozemního moře. Prosil Boha o zázrak, hned tady, na místě. Žádal, aby neprodleně seslal Ješuovi smrt. Otevřel oči a viděl, že situace na kopci zůstává nezměněná, jen oslnivé skvrny na centurionových prsou pohasly. Slunce vysílalo paprsky do zad ukřižovaným, obráceným tváří k Jeruzalému. Tehdy Matouš zvolal hlasem velikým: „Proklínám tě, Bože!”
Sípavě dokazoval, že se utvrdil v boží nespravedlnosti, a proto odmítá dál věřit. „Jsi hluchý!” syčel. „Kdybysnebyl, uslyšel bysmě a skolil ho na místě!” Spřimhouřenýma očima čekal, kdy z nebe sjede bleska usmrtí jeho samého. Ale to se nestalo. Se zavřenými víčky chrlil dál k nebi jedovatá a rouhavá slova. Vykřičel své zklamání a volal, že existují jiní bohové a náboženství.
Ano, jiný bůh by nedopustil, aby člověkjako Ješua byl spalován sluncem na kříži. „Mýlil jsem se!” křičel chraplavě. „Ty jsi bůh zla! Nebo tě už docela zaslepil kouř z chrámových kadidelnic a tvoje uši už odvykly naslouchat a vnímají jen hlahol kněžských trub? Nejsi všemohoucí Bůh! Jsi černý bůh! Proklínám tě, bože lotrů, jejich vůdce a ochránce!” Vtom ucítil na tváři závan větru a cosi mu zašelestilo pod nohama. Znovu zadul vítr, Matouš otevřel oči a zpozoroval, že se všecko kolem změnilo. Nevěděl, má-li to přičítat svým kletbám nebo jiným okolnostem. Slunce zmizelo ještě dřív, než stačilo utonout v moři jako každý večer. Pohltil je bouřkový mrak, který se nezadržitelně a výhrůžně blížil od západu: měl bílé zpěněné okraje a černé kouřové břicho mu žlutavě zářilo. Občaszabrblal a vyplázl ohnivý jazyk. Náhle se zvedl vichr a hnal po jaffské silnici a vyprahlém údolí nad stany poutníků sloupy prachu.