No tohle!.. Když dojeli na místo, šťastně zaplatil, vešel do budovy a zamířil po chodbě k předsedově kanceláři, ale už cestou poznal, že přišel nevhod. V sídle estrádní komise panoval zvláštní horečný shon. Kolem účetního se mihla posílkářka s vykulenýma očima a šátkem posunutým do týla. „Není tam a není! Není, lidičky zlatí!” volala a obracela se neznámo ke komu, „sako a kalhoty jsou na místě, ale v saku nikdo není!” Zmizela v nejbližších dveřích a hned nato se z nich ozval řinkot rozbitého nádobí. Ze sekretariátu se vyřítil vedoucí prvního odboru, Lastočkinůvznámý, ale byl natolikrozčilen, že účetního nepoznal a zmizel jako stín. Udivený Vasilij Stěpanovič došel až ke dveřím sekretariátu, umístěného v předpokoji kanceláře předsedy komise, a definitivně zkoprněl. Za zavřenými dveřmi burácel hrozivý hlas, který nepochybně patřil Prochoru Petroviči, předsedovi komise. Meje snad někomu hlavu? blesklo popletenému účetnímu. Ohlédl se a uviděl ležet v koženém křesle s hlavou zvrácenou na opěradlo a s nohama nataženýma téměř do poloviny místnosti sekretářku Prochora Petroviče — půvabnou Annu Richardovnu.
Poškubávala promáčeným kapesníčkem a usedavě plakala. Celou bradu měla zamazanou od rtěnky a po broskvových tvářích ji stékaly z řasčerné potůčky rozteklé barvy. Když zpozorovala, že někdo vešel, vyskočila, vrhla se k účetnímu, zaryla mu nehty do klop kabátu, cloumala jím a volala: „Sláva bohu! Konečně se našel alespoň jeden hrdina!
Všichni ostatní se rozutekli, zradili! Pojďme rychle k němu, já už si nevím rady!” a s brekem ho táhla do předsedovy kanceláře. Sotva Lastočkin překročil práh, lekal tím upustil aktovku a myšlenky se mu v hlavě zmátly. A bylo věru proč. Za obrovským psacím stolem, na kterém trůnil masívní kalamář, seděl pánský obleka suchým perem jezdil po papíře.
Měl vázanku, z kapsičky mu vykukovalo plnicí pero, ale nad límcem scházel krka hlava a z manžet nečouhaly ruce.
V pracovním zápalu vůbec nevnímal okolní zmatek. Jakmile zaslechl, že kdosi vešel, zvrátil se na opěradlo křesla a pod límcem zahřměl účetnímu dobře známý hlasProchora
Petroviče: „Co je? Nevidíte na dveřích cedulku, že nikoho nepřijímám?”
Půvabná sekretářka lomila rukama a vřískala:
„Jen se podívejte! Není tady! Vraťte mi ho zpátky, vraťte mi ho zpátky!” Vtom kdosi vstrčil hlavu do dveří, ale s jeknutím ucouvl. Účetní cítil, jakse mu roztřásla kolena, a těžce dosedl na okraj židle, ale nejdřívduchapřítomně zvedl aktovku. Anna
Richardovna poskakovala kolem židle, ničila mu sako a vykřikovala: „Vždycky jsem ho mírnila, když začal soptit. A teď to takhle dopracoval!” Rozběhla se k psacímu stolu a zvolala něžným melodickým hlasem, poněkud zastřeným pláčem: „Prošo! Kde jste?”
„Kdo je u vásProša?” zeptal se nadutě obleka ještě hlouběji se zabořil do křesla. „Nepoznává mě! Mě nepoznává, chápete?” zavzlykala sekretářka. „Žádám vás, abyste v úřední místnosti nedělala scény!” zlostně vybuchl proužkovaný obleka rukávem si přisunul stoh čistých papírů se zjevným úmyslem zaplnit je příkazy. „Ne, nemůžu se na to dívat, prostě nemůžu!” zvolala Anna Richardovna, odběhla do své kanceláře a účetní Lastočkin za ní.„Představte si, sedím tady u stolu,” vykládala, držela ho za rukáva přitom se třásla rozčilením, „a najednou vám vběhne dovnitř kocour. Černý, mohutný jako medvěd. To se ví, křiknu na něj:,Jedeš!’ a on frnk! už byl venku. Namísto něj vejde neznámý tlusťoch s kocouří vizáží a povídá:,Občanko, proč křičíte na návštěvníky?’ a hrne se rovnou k Prochoru Petroviči. Já za ním pochopitelně volám:,Zbláznil jste se?’
Ale on zatím, drzoun jeden, vpadne dovnitř a usadí se proti Prochoru Petroviči do křesla. Náš předseda je dobrákod kosti, ale nervózní, až bůh brání. Nezapírám, rozčilil se.
Nemá nervy v pořádku a dře jako kůň — zkrátka vyletěl.,Co sem lezete bezohlášení?’ zařval. A ten obejda se vám rozvalil v křesle a povídá s úsměvem:,Potřebuji s vámi projednat jistou záležitost…’ Prochor Petrovič znovu vybuchclass="underline" ,Mám práci!’ Na to tlusťoch odsekne:,Žádnou práci nemáte!’ To je, co? jen si pomyslete! To už přirozeně Prochoru Petroviči došla trpělivost.,Co je to za pořádek?’ vykřikl.,Vyveďte ho, mě může vzít čert!’ Tlusťoch se jen uchechtclass="underline" ,Proč ne!’ A — tumáš! než jsem stačila vykřiknout, po chlapíku s kocouřím ksichtem ani památky a za stolem se… se… sedí oblek! Á — á — á!” zaúpěla Anna Richardovna a otevřela dokořán pusu, která už dávno ztratila srdíčkovitý tvar. Pláčem se až zakuckala, ale pakse znovu nadechla a začala mlít něco naprosto nesmyslného. „Považte, on píše a píše! Člověkby z toho zešílel! Oblek, a telefonuje! Všichni se rozutekli jako zajíci!” Vasilij Stěpanovič stál a chvěl se jako list. Ale vtom ho zachránil milosrdný osud. Do sekretariátu vešla vyrovnaným krokem milice v počtu dvou mužů. Při pohledu na ně se sekretářka ještě zoufaleji rozeštkala a ukázala rukou na dveře. „Víte co, nebudeme plakat, občanko,” řekl klidně ten první a účetní si uvědomil, že je tu zbytečný. Vyklouzl tiše ze sekretariátu a za chvíli už byl na čerstvém vzduchu.
V hlavě jako by mu řádil průvan, hučelo tam jako v komíně a v hukotu si vybavoval útržky z vyprávění uvaděčů o včerejším kocourovi, který vystupoval v představení. Heleme se! Není to náhodou náš kocour? Když nepořídil v komisi, pečlivý Lastočkin se rozhodl zajít do pobočky ve Vagaňkovské uličce. Aby se poněkud uklidnil, šlapal celou cestu pěšky. Městská estrádní pobočka sídlila ve staré vile s oprýskanou omítkou v hloubi dvora a byla chvalně známá porfyrovými sloupy dole ve vestibulu. Dnesale nepřekvapovaly návštěvníka sloupy, nýbrž to, co se dělo pod nimi. Hloučekkupujících stál a nechápavě sledoval plačící slečnu, která seděla u stolku, kde se prodávala speciální estrádní literatura. V daném okamžiku slečna nikomu nic z této literatury nenabízela a na soucitné otázky pouze mávala rukou.
Současně shora, zdola i ze všech stran z každého oddělení pobočky zuřivě drnčelo nejméně dvacet telefonů. Když se vyplakala, utřela si slečna oči, ale najednou sebou škubla a zaječela hystericky: „Už zase!” A zničehonic spustila roztřeseným sopránem: Nejkrásnější moře je Bajkal můj… Na schodišti se objevil posílkář, komusi zahrozil pěstí a připojil se k dívce ponurým bezvýrazným barytonem: Nejkrásnější loď je na ryby bečka…
Přidaly se vzdálené hlasy, sbor sílil, až nakonec píseň hřměla ze všech koutů pobočky. V nejbližší kanceláři č. 6, kde byla účtárna, vynikal nad ostatní čísi mohutný, trochu vypitý bas. Jako doprovod sloužila kulometná palba telefonních přístrojů. „Hej, severáku, jen do vlnekduj…” burácel posílkář na schodišti. Dívce tekly po tváři proudem slzy, snažila se zatnout zuby, ale ústa se jí samočinně otvírala a dívka pokračovala o oktávu výš než posílkář: Ať krátkou pouť plavec přečká. Oněmělé návštěvníky překvapovalo, že zpěváci roztroušení po celé budově jsou dokonale sezpívaní, jako by stáli na jednom místě a nespouštěli oči z neviditelného dirigenta. Chodci ve Vagaňkovské uličce se zastavovali u zamřížovaných vrat a divili se, jaké veselí to zavládlo v pobočce. Sotva sbor přezpíval první sloku, narázutichl jako mávnutím dirigentovy taktovky. Posílkář tiše zaklel a odběhl. Vtom se otevřely domovní dveře a dovnitř vešel muž v letním kabátě, pod nímž čouhaly cípy bílého pláště, a s ním milicionář. „Dělejte něco, doktore, proboha vásprosím!” zaúpěla hystericky dívka. Na schodech se objevil tajemníkpobočky, celý bezsebe hanbou a vztekem, a koktaclass="underline"