Protože mu šlo — o byt. Byt v Moskvě — to není k zahození! Nevíme proč, ale Kyjevse Maxmiliánu Andrejeviči nezamlouval a touha přesídlit do Moskvy ho v posledních letech pronásledovala natolik, že dokonce špatně spal. Netěšil ho jarní nespoutaný Dněpr, kdy voda splývá s obzorem a zaplavuje ostrovy s nízkým břehem. Nedojímal ho velkolepý, překrásný výhled, který se vám otevře, když stojíte u paty sochy knížete Vladimíra… Nenadchly ho ani roztančené sluneční skvrny na jaře na vydlážděných cestičkách Vladimírské hůrky. Netoužil zkrátka po ničem jiném, než aby se mohl přestěhovat do Moskvy. Inzeráty v novinách, které nabízely výměnu bytu v Institutské ulici v Kyjevě za menší byt v Moskvě, nevedly k žádoucímu výsledku. Zájemci se nehlásili, a když se tu a tam někdo našel, vyklubal se z něho podvodník. Telegram Poplavského vyburcoval. Nevyužít takové příležitosti by byla věčná škoda. Praktičtí lidé dobře vědí, že podobné okamžiky se v životě neopakují. Zkrátka a dobře, přesvšechny obtíže hodlal Maxmilián Andrejevič dosáhnout toho, aby byt po synovci v Sadové zdědil on. Pravda, byl to těžký oříšek, ale musí ho stůj co stůj rozlousknout. Jako zkušený muž věděl, že první, co by měl udělat, je policejně se přihlásit alespoň přechodně v synovcově třípokojovém bytě. Vpátekv poledne překročil práh kanceláře domovní správy v domě číslo 302b v Sadové ulici. Vmístnosti úzké jako nudle, kde visel na stěně starý plakát, znázorňující na několika obrazech různé způsoby umělého dýchání, seděl osaměle za nenatřeným stolem zarostlý muž středních let s neklidně těkavýma očima. „Mohl bych mluvit s předsedou domovní správy?” zeptal se zdvořile ekonom plánovač, smekl klobouka postavil kufříkna volnou židli. Tato zdánlivě nevinná otázka bůhvíproč rozrušila muže za stolem natolik, že zbledl. Vyděšeně šilhal a zamručel téměř neslyšitelně, že předseda tu není. „A našel bych ho doma?” naléhal Poplavský. „Jde o neodkladnou záležitost” Chlapíkznovu něco zahuhlal, z čeho se dalo usoudit, že předseda doma není. „A kdy se vrátí?”
Tázaný neodpověděl a smutně pohlédl do okna.
Aha! řekl si důvtipný Maxmilián Andrejevič a sháněl se po tajemníkovi. Podivný chlapíktentokrát pro změnu zrudl a znovu nesrozumitelně blekotal, že tajemníktu taky není… neví se, kdy přijde, a vůbec… je prý nemocen… Aha! pomyslel si Poplavský a hned věděl, kolikuhodilo. „Ale někdo z vedení tu snad je?” „Já,” vypískl nešťastník.
„Podívejte,” začal důrazně Poplavský, „jsem jediný dědic nebožtíka Berlioze, svého synovce, který, jakjistě víte, zahynul nešťastnou náhodou na Patriarchových rybnících. Podle zákona mám převzít dědictví, totiž náš byt číslo 50…” „O tom nic nevím, soudruhu…”přerušil ho zkormouceně chlapík. „Dovolte…,” zvýšil Maxmilián Andrejevič hlas. „Jako člen vedení jste povinen…” Vtom vešel do kanceláře neznámý muž. Při pohledu na něj chlapíku stolu zesinal. „Člen vedení Skvrněnko?” zeptal se příchozí.
„Ano, to jsem já,” hlesl chlapíksotva slyšitelně.
Druhý mu něco pošeptal, Skvrněnko rozčileně vstal a za několikvteřin Poplavský v kanceláři domovní správy osaměl.
Nepředvídaná komplikace! To ještě scházelo, aby je všecky najednou… uvažoval dotčeně Berliozůvstrýc a spěšně mířil přesasfaltový dvůr do bytu číslo 50. Zazvonil a vzápětí se otevřely dveře. Vstoupil do tmavé předsíně a poněkud ho překvapilo, že neví, kdo mu vlastně přišel otevřít: v předsíni bylo prázdno, jen na židli seděl velikánský černý kocour. Maxmilián Andrejevič si odkašlal a zašoupal nohama, ale vtom vyšel z pracovny Korovjev. Host se mu zdvořile, ale důstojně uklonil a představil se: „Jmenuju se Poplavský a jsem strýc…”
Než dořekl, Korovjevvylovil z kapsy špinavý kapesník, zabořil do něj nosa rozbrečel se. „…nebožtíka Berlioze…”
„Jakby ne, jakby ne!” přerušil ho kostkovaný a odtáhl od tváře kapesník. „Jen jsem vászahlídl, a už jsem byl doma!” Znovu se rozeštkal a začal vykřikovat: „To jsou věci, co? Takové neštěstí!” „Přejela ho tramvaj?” zeptal se Poplavský.
„Na místě mrtev!” zavřeštěl Korovjeva pod skřipcem se mu vyhrnuly proudy slz. „Nebylo mu pomoci. Já to viděl.
Představte si — řach — a hlava pryč! Pravá noha — vejpůl, levá taky, jen to křaplo! Tohle dokážou tramvaje!” Už se zřejmě neovládl, protože zaryl nosdo stěny vedle zrcadla a ramena se mu roztřásla pláčem. Berliozůvstrýc byl dojat jeho upřímnou lítostí. Vida, a pakže se v dnešní době nenajdou lidé se srdcem na dlani! napadlo ho a cítil, že ho taky začínají pálit oči. Zároveň se mu do rozbolestněné duše vplížil stín podezření, jestli se náhodou tenhle útlocitný chlapíkmezitím nenastěhoval do nebožtíkova bytu. Podobné případy se stávají. „Promiňte, vy jste kamarád mého Míši?” zeptal se, utřel si rukávem levé suché oko a pravým pozoroval žalem zdrceného Korovjeva. Ale ten usedavě vzlykal, takže mu nebylo kale rozumět, a pořád jen opakovaclass="underline" „Křup a noha vejpůl!” Když se konečně vyplakal, odlepil se od stěny a řekclass="underline" „Ne, já už nemůžu! Půjdu, vezmu si tři sta valeriánských kapeka čichnu si éteru…”Otočil k Poplavskému uplakaný obličej a dodaclass="underline" „To máte ty tramvaje!” „Promiňte, to vy jste mi poslal telegram?” zeptal se Maxmilián Andrejevič a zoufale přemítal, kdo by mohl být tenhle podivný fňukal. „On,” vysvětloval Korovjeva ukázal prstem na kocoura. Poplavský vykulil oči v domnění, že se přeslechl. „Ne, nemůžu, nemám sílu,” pokračoval kostkovaný a potáhl nosem, „když si vzpomenu, jakmu kolo rozdrtilo nohu…
Takové kolo váží půldruhého metráku, a křupl… Půjdu, lehnu si a pokusím se usnout, abych na to zapomněl.” A narázse vypařil.
Macekse pohnul, seskočil ze židle, stoupl si na zadní, otevřel tlamu a prohlásil, tlapy opřené v bok: „To já jsem poslal telegram. A co má být?”
Berliozovu strýci se zatočila hlava, ruce a nohy mu zdřevěněly, upustil kufříka dosedl na židli proti kocourovi. „Ptám se vásjasně,” vyslýchal přísně kocour, „co je na tom divného?” Poplavský leknutím ztratil řeč.
„Legitimaci!” vybafl najednou kocour a napřáhl buclatou tlapu. Dokonale popletený ekonom uviděl před sebou dvě kočičí oči jako dva žhavé uhlíky a vytáhl spěšně z kapsy legitimaci, jako by to byla dýka. Kocour sebral ze stolku pod zrcadlem brýle s tlustou černou obroučkou, navlékl si je na nos, takže působil ještě autoritativněji, a vytrhl mu doklad z rozklepané ruky. Schválně, omdlím nebo ne? blesklo hlavou Poplavskému. Z dálky k nim doléhalo Korovjevovo pofňukávání, po celé předsíni se šířil zápach éteru, valeriánských kapeka ještě jakéhosi odporného svinstva. „Které oddělení vám vystavilo průkaz?” vyptával se kocour a brejlil do stránky. „412,” dodal sám, když se nedočkal odpovědi, a přejížděl packou po legitimaci, kterou držel vzhůru nohama. „No ovšem! To známe, tam vystavujou doklady každému, kdo se jim namane.