Já bych například nevydal legitimaci takovému, jako jste vy!
Ani za nic! Jen bych na vásmrknul a odmítl bych!” a zlobně mrštil průkazem o zem. „Vaše přítomnost na pohřbu není žádoucí,” pokračoval úředním tónem. „Laskavě se vraťte do místa trvalého bydliště.” A zaskřehotal do dveří: „Azazelo!” Na jeho zavolání vběhl do předsíně zrzavý mrňousv černém přiléhavém trikotu. Kulhal, za koženým pasem měl zastrčený nůž, levé oko potažené bělmem, a z huby mu trčel žlutý tesák. Poplavský zalapal po dechu, vstal a couval ke dveřím, ruku položenou na srdci. „Azazelo, vyprovoď pána!” poručil kocour a důstojně opustil předsíň. „Poplavský,” zahuhňal příchozí, „doufám, že už ti to došlo?” Tázaný přikývl.
„Seber se a ujížděj horempádem do Kyjeva,” nařizoval Azazelo. „Tam seď na zadku a ani nemukej. Hlavně si nedělej laskominy na cizí byty v Moskvě. Jasný?” Mrňousnaháněl Poplavskému panický strach svým tesákem, nožem a šilhavým okem, třebaže mu dosahoval sotva k rameni a počínal si energicky, věcně a rozvážně.
Především zvedl legitimaci a podal ji Maxmiliánu Andrejeviči. Ten ji strnule uchopil. Pakdotyčný Azazelo jednou rukou popadl kufřík, druhou otevřel dveře dokořán, vzal Berliozova strýce pod paždí a vyvedl ho na chodbu. Poplavský se bezvládně opřel o stěnu. Azazelo odemkl bezklíče kufřík, vytáhl obrovskou pečenou slepici, zabalenou do promaštěného novinového papíru a položil ji na zem. Pakpřišly na řadu dvoje podvlékačky, holicí náčiní, nějaká knížka a pouzdro. Všecko, až na slepici, odkopl do šachty mezi schody. Za věcmi putoval dolů prázdný kufr. Bylo slyšet, jakdopadl s rachotem dole na zem, a soudě podle zvuku, uletělo mu víko. Pakryšavý bandita chytil slepici za nohu a vší silou jí bacil Poplavského po hlavě, až tělo slepice odskočilo a Azazelovi zůstala noha v rukou. „Vdomě Oblonských vypukl zmatek, všecko se smíchalo dohromady,” napsal slavný LevTolstoj. Totéž by nejspíš řekl v daném případě. Ano, Poplavskému se všechno doslova smíchalo dohromady. Před očima mu vyskočila protáhlá jiskra, kterou vystřídal smuteční černý had a na okamžikproměnil veselý májový den v noc. To už ekonom letěl dolů po schodech a křečovitě svíral legitimaci. Na příštím odpočivadle, o poschodí níž, rozkopl při pádu okno a zarazil se o schod. Kolem se kutálela beznohá slepice a zmizela v šachtě. Azazelo, který zůstal nahoře, hbitě ohlodal zbylou slepičí nohu, strčil kost do postranní kapsičky trikotu, vhupl do bytu a zabouchl za sebou dveře. Současně bylo slyšet, jakkdosi opatrně stoupá do schodů. Maxmilián Andrejevič minul další poschodí a sklesl na dřevěnou lavici odpočívadla, aby nabral dech. Tam ho zastihl neznámý starší mužíkve vysloužilém listrovém obleku a slamáku se zelenou stuhou. Tvářil se jako o pohřbu. „Promiňte, soudruhu,” zeptal se smutně, „kde je byt číslo 50?”„Výš,” odsekl Poplavský.
„Srdečné díky, soudruhu,” poděkoval stejně smutně muž v listráčku a vykročil. Maxmilián Andrejevič vstal a pádil dolů.
Ptáme se: nespěchal náhodou na milici, aby si postěžoval na bandity, kteří se na něm dopustili násilí za bílého dne?
Ani nápad! Přijít na policii a vyklopit tam, že kocour v brýlích mu prohlížel legitimaci a pakse objevil chlápekv trikotu s nožem… ne, občané. Berliozůvstrýc měl opravdu všech pět pohromadě.
Dole u vchodu zpozoroval dveře do nějaké komory. Sklo ve výplni bylo vyražené. Schoval průkazdo kapsy a rozhlížel se v naději, že uvidí spadlé věci. Ale jako by se po nich zem slehla. Až ho překvapilo, jakmálo mu to vadí. Teď ho cele zaujala jiná svůdná myšlenka: rád by si na případu neznámého mužíka prověřil podezřelé doupě. Jestliže se ho dotyčný vyptával na cestu, šel tam zřejmě poprvé. Tudíž nutně padne do rukou bandy, která se usadila v bytě číslo 50. Něco Poplavskému říkalo, že se tam mužíkdlouho nezdrží. Na nějaký synovcůvpohřeb už pochopitelně neměl ani pomyšlení a do odjezdu kyjevského vlaku zbývalo dost času. Opatrně se rozhlédl a šup do komory. Vtom kdesi nahoře klaply dveře. Aha, vešel dovnitř… usoudil Maxmilián Andrejevič a zatajil dech. V komoře bylo chladno a páchlo to tu myšinou a holínkami. Uvelebil se na nějakém špalku a rozhodl se vyčkat. Pozice byla výhodná, z komůrky viděl přímo ke vchodu. Přesto náš Kyjevan čekal déle, než předpokládal. Schodiště bylo prázdné. Vnímal každý šelest: konečně ve čtvrtém patře bouchly dveře. Napětím ztuhl. Ano, jsou to jeho kroky. Jde dolů… O patro níž se otevřely dveře a kroky ztichly. Ozval se ženský hlasa nato známý mužský hlaspronesl něco jako: „Dejte mi proboha pokoj!” Poplavský vystrčil ucho rozbitou výplní dveří a zachytil ženský smích. Paknásledovaly rychlé, energické kroky a kolem se mihla ženská záda. Jakási žena se zelenou taškou z voskovaného plátna vyšla na dvůr. Znovu zacupitaly známé kroky. To je divné! Vrací se do bytu! Že by sám taky patřil k té bandě? Ano, vrací se… Nahoře už mu otvírají… Co se dá dělat, ještě chvilku počkáme… Netrvalo dlouho a dveře zaskřípěly, zabubnovaly známé kroky, ticho.
Pakzoufalý výkřik, kočičí mňoukání a rychlé cupitavé krůčky dolů, pryč odtud! Konečně se dočkal. Kolem se přehnal smutný mužík, bezklobouku, s poškrábanou lysinou a v promáčených kalhotách. Křižoval se, cosi blekotal a tvářil se nepříčetně. Cloumal klikou domovních dveří a v tom strachu zapomněl, jestli se otvírají dovnitř nebo ven. Konečně na kliku vyzrál a doslova vylétl na sluncem zalitý dvůr. Po této zkoušce Maxmilián Andrejevič už nemyslel na nebožtíka synovce ani na byt a rozklepal se při pomyšlení, jakému nebezpečí unikl. Opakoval tiše: „Všecko je jasné, všecko je jasné!” a vyběhl ven. Za několikminut už ho autobusunášel ke Kyjevskému nádraží. Zatímco ekonom plánovač seděl v komoře, prožíval mužíkhorké chvíle. Jmenoval se Andrej Fokič Šťávin a byl bufetářem ve Varieté. Po dobu vyšetřování se držel stranou, pouze nápadně zesmutněl, ještě víc než obvykle, a vyptával se posílkáře Karpova, kde bydlí cizí mág. Sotva se rozloučil s ekonomem, vyšlapal do čtvrtého patra a zazvonil u dveří bytu číslo 50. Hned nato se otevřely dveře, Šťávin sebou škubl, ucouvl a chvíli trvalo, než se odhodlal vstoupit. A nebylo divu.
Přišla mu otevřít služebná, která měla na sobě všeho všudy koketní krajkovou zástěrku a na hlavě krajkový čepeček. K tomu na nohou zlaté střevíčky. Jejímu dokonalému zjevu se nedalo nic vytknout, až na jediný defekt — temně fialový šrám na krku. „Jen pojďte dál, když už jste zazvonil,” pobízela ho a upřela na něj zelené, nestoudné oči. Andrej Fokič vyjekl, zamžikal a vkročil do předsíně s kloboukem v ruce. Vtom zařinčel telefon. Panská si bezostyšně stoupla jednou nohou na židli, zvedla sluchátko a zašveholila:
„Haló!” Bufetář nevěděl kam s očima, rozpačitě přešlapoval a pomyslel si: Že má ale cizinec panskou, fuj tajksl, taková nestydatost! a aby se vyhnul pokušení, pošilhával stranou. Prostorná zšeřelá předsíň byla doslova zavalena podivnými předměty a obleky. Taknapříklad přesopěradlo židle byl přehozený smuteční plášť s ohnivě rudou podšívkou a na stolku pod zrcadlem ležel dlouhý kord s blýskavou zlatou rukojetí.
Tři kordy se stříbrnými rukojeťmi stály klidně v koutě, jako by to byly deštníky či hůlky. Na sobích parohách visely čapky s orlími péry. „Co si přejete? Prosím?” švitořila panská do sluchátka. „Jakprosím? Baron Maigel? Ano. Maestro je dnesdoma. Jistě, rád vásuvidí. Ano, přijdou hosté… Fraknebo smoking. Cože? Kolem půlnoci.” Když domluvila, zavěsila a obrátila se k Šťávinovi: „Co si přejete?” „Potřebuju nutně mluvit s panem umělcem.”