„To je hnusné!” rozhořčil se Woland. „Jste přece chudý člověk… nemám pravdu?” Vedoucí vtáhl hlavu mezi ramena, aby bylo zřejmé, že je opravdu chudý. „Máte nějaké úspory?” Mágůvhlaszněl účastně, ale přesto podobnou otázku musíme pokládat za netaktní. Šťávin zrozpačitěl. „Dvě stě čtyřicet devět tisíc rublů v pěti spořitelnách,” vypálil ze sousedního pokoje křaplavý hlas, „a doma pod podlahou dvě stě zlatých desetirublovek.” Bufetář seděl jako přilepený k židli.
„To sice nejsou velké peníze,” prohodil pohrdavě Woland k svému hostu, „ale když zvážíme, že je vlastně nepotřebujete… Kdy hodláte umřít?” Tohle už bufetáře dožralo.
„To nikdo neví a nikomu do toho nic není,” vyštěkl popuzeně.
„Hm, že neví?” zavřeštěl odporně nakřáplý hlasz pracovny. „Představte si Newtonovu binomickou řadu! Umře za devět měsíců v únoru příštího roku na 1. fakultní klinice, pokoj č. 4. Příčina smrti — rakovina jater.” Šťávin zezelenal.
„Devět měsíců…,” počítal zamyšleně mág. „Dvě stě čtyřicet devět tisíc… to máme zhruba dvacet sedm tisíc měsíčně… slavné to není, ale při skromném živobytí to stačí… A pakzbývají ještě zlaté desetirublovky…” „Ty se nepodaří udat,” skočil mu do řeči známý hlasa způsobil, že vedoucímu ztuhla krevv žilách. „Po smrti Andreje Fokiče dům brzy zboří a mince budou odevzdány do Státní banky.” „Neradím vám, abyste si šel lehnout na kliniku,” pokračoval cizí umělec. „Máto smysl umírat v nemocničním pokoji za sténání a chroptění nevyléčitelných pacientů? Nebylo by lepší uspořádat za těch sedmadvacet tisíc hostinu, spolknout jed a přesídlit na onen svět za zvuku strun, obklopen rozjařenými kráskami a udatnými přáteli?” Šťávin seděl nehybně a jako by náhle zestárclass="underline" pod očima mu vyvstaly temné kruhy, tváře se propadly a dolní čelist poklesla. „Ale to jsme se trochu zasnili,” zvolal hostitel. „Vraťme se k věci! Ukažte ty svoje papírky.” Host vzrušeně vytáhl z kapsy balíček, rozbalil ho a nevěřil svým očím: v novinovém papíře ležely desetirublové bankovky. „Člověče, vy jste opravdu nemocný,” poznamenal Woland a pokrčil rameny.
Štávin vstal a přihlouple se usmíval. „Aaa…,” vykoktal, „co když se papírky zase… tento…”
„Hm,” zamyslel se mág, „takpřijdete znovu. Jen račte, jsem rád, že jsem váspoznal…” Vtom se vyřítil z pracovny Korovjev, začal mu pumpovat rukou a žadonit, aby všechny, ale opravdu všechny v divadle pěkně pozdravoval. Úplně vyšinutý Andrej Fokič tápal po paměti ke dveřím.
„Helo, doprovoď pána!” poručil Korovjev.
Zase ta zrzavá nestyda v předsíni! Šťávin se prosmýkl dveřmi, zapištěclass="underline" „Na shledanou,” a vypotácel se jako opilý.
Kousekníž se zastavil, dřepl si na schody, vytáhl balíčeka ujistil se, že desetirublovky jsou na místě. Vtom za jeho zády vyšla ze dveří žena a nesla v ruce zelenou nákupní tašku. Když uviděla neznámého chlapíka, jaksedí na schodech a tupě zírá na bankovky, usmála se a řekla zamyšleně: „Tohle je ale barák… Tenhle se hned po ránu namaže… A na chodbě zasněkdo rozbil okno!” Zadívala se pozorněji na sedícího bufetáře a dodala:
„Že ale máš prachů jako šlupek! Nechceš se se mnou rozdělit?” „Dejte mi, proboha, pokoj!” vyděsil se Andrej Fokič a spěšně schoval peníze. „Běž do háje, krkoune!” rozesmála se. „Nevidíš, že si dělám legraci…,” a pelášila dolů. Bufetář těžce vstal a chtěl si posunout kloboukdo týla, ale vtom si uvědomil, že je bezklobouku. Ksmrti nerad by se vracel, ale klobouku mu bylo líto. Chvíli váhal a pakse přece jen vydal zpátky a zazvonil. „Co ještě chcete?” vyzvídala zpropadená Hela.
„Zapomněl jsem si klobouk…,” špitl bufetář a ukázal na svou lysinu. Hela se otočila. Šťávin si v duchu odplivl a zavřel oči. Když je znovu otevřel, podávala mu klobouka kord s tmavou rukojetí. „To není moje…,” zakníkal, odmítl kord a narazil si klobouk. „Copakvy jste přišel bezkordu?” divila se panská.
Něco zahučel a drandil dolů. Cítil se ve slamáku nepohodlně a bylo mu teplo na hlavu. Sundal klobouka vtom uskočil a zděšeně vyjekclass="underline" v ruce držel sametový baret s ošumělým kohoutím pérem. Pokřižoval se, vtom baret zakňoural, proměnil se v černé kotě, které mu huplo rovnou na hlavu a zarylo se všemi drápy do jeho pleše. Bufetář bolestivě vykřikl a pádil dolů. Kotě seskočilo a marš! nahoru po schodech. Vyběhl ven, klusal k vratům a navždycky opustil ďábelský dům číslo 302b. Jeho další osudy jsou přesně známy. Vyřítil se z průjezdu a divoce se rozhlížel, jako by cosi hledal. Za okamžikuž byl na druhém chodníku a vběhl do lékárny. Sotva spusticlass="underline" „Řekněte mi, prosím vás…,” vykřikla neznámá žena za pultem: „Občane, máte pořezanou hlavu!”
Netrvalo ani pět minut a náš hrdina už měl hlavu ovázanou fáčem. Současně se dozvěděl, že za největší kapacity v oboru jaterních chorob všichni považují profesora Bernadského a Kuzmina. Zeptal se, kdo z nich bydlí poblíž, a zaradoval se, když mu řekli, že Kuzmin ordinuje doslova přesdvůr v malé bílé vilce. Za malou chvíli dorazil na místo.
Vešel do starobylé, ale útulně zařízené místnosti. Pokud si vzpomíná, první ho uvítala stará chůva, žmoulající naprázdno čelistmi, a chtěla mu vzít klobouk, ale protože žádný neměl, zase odešla. Namísto ní se objevila ve výklenku u zrcadla žena středních let a hned prohlásila, že přijímá záznamy až na devatenáctého, dřívto nejde. Šťávin se pohotově dovtípil, co ho jedině může zachránit. Pohlédl skomíravě do výklenku, kde byla zřejmě čekárna a v ní seděli tři muži, a zasykclass="underline" „Cítím, že už brzo umřu…”
Žena si nechápavě prohlížela jeho ovázanou hlavu, chvilku otálela a pakřekla: „No dobrá…,” a vpustila ho do čekárny.
Vtom se otevřely protější dveře a zablýskl se v nich zlatý skřipec. Ošetřovatelka v bílém plášti oznámila: „Tenhle pacient je první na řadě, jedná se o akutní případ.” Než se bufetář stačil rozkoukat, už stál v ordinaci profesora Kuzmina. Podlouhlá místnost nepůsobila ani trochu hrozivě, ani obřadně, ani nemocničně. „Co je vám?” zeptal se příjemným hlasem profesor Kuzmin a s obavou pohlédl na pacientovu hlavu. „Právě jsem se dozvěděl z hodnověrných úst,” vysvětloval Šťávin a nesměle pokukoval po vyfotografované skupince za sklem, „že v únoru příštího roku umřu na rakovinu jater.
Zapřísahám vás, udělejte proti tomu něco!” Profesor Kuzmin se opřel o vysoké kožené opěradlo gotického křesla.
„Promiňte, nerozumím vám. Byl jste u lékaře? A proč máte zavázanou hlavu?” „Pěknej doktor… Přál bych vám ho vidět…,” drkotal zuby acient. „Hlavy si nevšímejte, ta s tím nemá nic společného… Čert vem hlavu… Ale mám rakovinu jater — pomozte mi!” „Dovolte, kdo vám to řekl?!”
„Věřte mu!” ujišťoval ho horlivě bufetář. „On to dobře ví!”„Ničemu nerozumím!” pokrčil rameny profesor a odjel s křeslem od stolu. „Jakmůže někdo vědět, kdy umřete? Tím spíš, že to není lékař!” „Vpokoji číslo 4,” upřesnil Šťávin.
Profesor si ho pátravě změřil, spočinul očima na jeho hlavě a mokrých kalhotách a usoudiclass="underline" Nějaký blázen, to mi ještě scházelo… „Pijete vodku?” zeptal se nahlas.
„Nikdy jsem nevzal do úst ani kapku,” tvrdil pacient.
Za okamžikuž ležel svlečený na chladivém lehátku z voskovaného plátna a profesor mu ohmatával břicho. Dodejme, že po prohlídce náš bufetář ožil. Profesor totiž kategoricky prohlásil, že momentálně neshledává žádné příznaky rakoviny, ale jestliže má pacient obavy a nějaký šarlatán ho postrašil, je třeba provést důkladné vyšetření. Něco čmáral na lístky papíru a vysvětloval, kam má nemocný jít a co komu přinést. Navíc mu sdělil, že má nervy nadranc, a napsal mu doporučení k psychiatrovi Buremu. „Kolikplatím, profesore?!” zeptal se dojatě pacient roztřeseným hlasem a vytáhl naditou náprsní tašku. „Kolikchcete,” odsekl suše profesor.