Šťávin vysázel na stůl třicet rublů a navrch položil opatrným kočičím pohybem roličku zabalenou vnovinovém papíře, která podezřele cinkala. „Co je to?” zeptal se Kuzmin a kroutil si kníry.
„Neodmítejte malou pozornost, soudruhu profesore,” zaprosil tiše bufetář, „a pomozte, proboha vásprosím!” „Okamžitě si schovejte to svoje zlato,” prohlásil Kuzmin důstojně. „A raději si šetřte nervy. Hned zítra ať vám udělají rozbor moči, nepijte moc čaje a nesolte.” „Ani polívku?” ptal se pacient.
„Nic,” nařídil kategoricky lékař.
„Ach jo!” povzdechl si bufetář, vyslal k němu vděčný pohled, sebral svoje desetirublovky a vycouval ze dveří. Toho dne měl Kuzmin málo pacientů, poslední odešel za soumraku. Jaksi svlékal plášť, maně zabloudil očima na stůl, kam Šťávin položil peníze, a zpozoroval namísto bankovektři viněty od šampaňského. „Čert aby se v tom vyznal!” zabručel, překvapeně otáčel v prstech viněty a vláčel za sebou cíp pláště. „Vypadá to, že je nejen schizofrenik, ale navíc podvodník! Jenom nechápu, co ode mě vlastně chtěl. Že by jen doporučení na rozbor moči? Už to mám… Že ukradl kabát!” A s vlajícím rukávem vtrhl do předsíně. „Xenie Nikitično!” ječel už ve dveřích.
„Podívejte se, jestli jsou všechny kabáty na místě!” Ukázalo se, že jsou. Zato když se profesor vrátil ke stolu, a konečně ze sebe strhal plášť, zůstal stát jako přikovaný a civěl před sebe. Na místě, kde ještě před chvílí ležely viněty, sedělo černé zatoulané kotě a smutně mňoukalo nad miskou s mlékem. „Dovolte, co má tohle znamenat?! To už přestává všecko!” A cítil, že mu na čele vyskakuje studený pot. Na jeho přidušený výkřikpřiběhla Xenie Nikitična a pohotově ho uklidnila sdělením, že se profesorům často stává, že některý pacient jim tajně podstrčí kotě. „Někdo žije z ruky do úst,” objasňovala, „a my samozřejmě…” Začali pátrat a dohadovat se, kdo by to mohl udělat. Podezření padlo na babku se žaludečním vředem. „Určitě to byla ona,” prohlásila Xenie Nikitična, „myslí si: stejně brzo umřu, a škoda kotěte.” „Počkat!” přerušil ji Kuzmin. „A mléko taky přinesla? A co miska?” „Přinesla mléko v láhvi a tady je přelila do misky,” rozváděla Xenie Nikitična. „Vkaždém případě odneste kotě i misku,” rozhodl profesor a osobně doprovodil Xenii Nikitičnu ke dveřím. Když se vrátil, situace se změnila. Vokamžiku, kdy věšel bílý plášť, zaslechl na dvoře chichotání. Vyhlédl oknem a přirozeně strnul. Přesdvůr běžela k protějšímu přístěnku nájemnice pouze v košili. Profesor dokonce věděl, že se jmenuje Marja Alexandrovna. Nějaký chlapec se tomu smál. „Co je zastohle?” řekl si pohoršeně Kuzmin.
Vtom za stěnou v dceřině pokoji spustil gramofon populární foxtrot Aleluja. Zároveň se za profesorovými zády ozvalo cvrlikání. Otočil se a uviděl na svém stole poskakovat velkého vrabce. Hm… jen klid! projelo mu hlavou. Vrabec sem vlétl, když jsem odešel od okna. Všecko je v pořádku! ujišťoval se, ačkolivtušil, že ve skutečnosti nic v pořádku není a vinen tím je především vrabec. Když si ho prohlédl zblízka, poznal, že to není jen takobyčejný pták. Podezřelé vrabčisko napadalo na levou nohu, nápadně se kroutilo a natřásalo v rytmu synkop, zkrátka tancovalo za zvuku gramofonu foxtrot a vyvádělo jako opilec u výčepu. Přitom drze pokukovalo po profesorovi. Kuzminova ruka spočinula na sluchátku. Profesor se rozhodl zavolat svému spolužáku Buremu a zeptat se, co znamenají v šedesáti letech takovíhle vrabčáci, a ještě když se člověku najednou zatočí hlava. Vrabčákse zatím usadil na darovaný kalamář, vykálel se do něj (nedělám si legraci) a pakvzlétl do vzduchu. Chvíli se vznášel a pakvší silou klovl v letu tvrdým, jako ocelovým zobanem do zasklené fotografie, kde se usmíval kompletní univerzitní ročníkz roku 1894. Sklo se vysypalo a vrabec jako šipka vylétl oknem ven. Kuzmin místo aby vytočil Bureovo číslo, telefonoval do sběrny pijavek, ohlásil se plným jménem a žádal, aby mu okamžitě poslali pijavice. Sotva zavěsil a otočil se, znovu vyjekl hrůzou. U stolu seděla milosrdná sestra v bílém čepečku a v ruce držela kabelu s nápisem: Pijavky. Profesor se jí zadíval na ústa a pronikavě vykřikl — měla křivou mužskou hubu, roztaženou od ucha k uchu, a vpředu jí čouhal obrovský tesák. Pozorovala Kuzmina vyhaslýma očima. „Peníze si vezmu,” zahlaholila „sestra” basem, „zbytečně by se tu válely…” Dravčím pařátem shrábla ze stolu viněty a rozplynula se ve vzduchu. O dvě hodiny později profesor Kuzmin seděl v ložnici na posteli a na spáncích, za ušima a na krku mu visely pijavice.
V nohách postele, na hedvábné prošívané pokrývce, seděl profesor Bure s prošedivělými kníry, účastně pozoroval svého kolegu a utěšoval ho, že to celé je nesmysl. Za oknem se černala noc.
Nemáme ponětí, jaké další záhady se odehrály té noci v Moskvě, a nehodláme po nich pátrat tím spíš, že je na čase přejít k druhé části našeho pravdivého příběhu. A proto za mnou, milý čtenáři!
19
MARKÉTKA
Čtenáři, za mnou! Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou! Neváhej a následuj mě, já ti takovou lásku ukážu. Ne, Mistr se mýlil, když si v půlnoční chvíli stěžoval Ivanovi v nemocnici, že na něj zapomněla. To se nemohlo stát. Samozřejmě že na něj nezapomněla. Především vám odhalím tajemství, které Mistr nechtěl básníkovi prozradit. Jeho milá se jmenovala Markéta. Všecko, co o ní vyprávěl, bylo do puntíku pravda. Vylíčil ji pravdivě: byla krásná a zároveň chytrá. Zbývá dodat — a to můžeme tvrdit s jistotou — že spousta žen by dala bůhvíco za to, jen aby mohla být na jejím místě. Bezdětná třicetiletá Markétka byla manželkou význačného odborníka, který navíc učinil důležitý objevcelostátního významu. Byl to hezký, mladý, vysoce charakterní člověka zbožňoval svou ženu. Manželé obývali celé první patro rozkošné vily se zahradou v uličce poblíž Arbatu. Kouzelné zákoutí! Každý se o tom může přesvědčit na vlastní oči. Ať se obrátí na mě, dám mu adresu a ukážu mu cestu — vilka dodneška stojí na místě. Markéta nikdy neměla nouzi o peníze a mohla si koupit všecko, co se jí líbilo. Mezi přáteli jejího muže se našli zajímaví lidé. V životě si nestoupla k plotně ani nepoznala strasti života v rozděleném bytě. Můžeme tedy říci, že byla šťastná? Ani minutu! Od svých devatenácti let, kdy se vdala a nastěhovala do přepychové vily, nepoznala štěstí. Bohové!
Co si mohla víc přát?! Po čem toužila ta žena se záhadnou jiskérkou v očích? Co chybělo té malounko šikmooké čarodějce, která se tenkrát na jaře ozdobila mimózami? Nevím, není mi o tom nic známo. Nejspíš mluvila pravdu, když říkala, že jí chybí on, Mistr, a že nepotřebuje vilu v neogotickém slohu, ani zahradu obehnanou plotem, ani peníze. Ano, milovala ho, o tom nebylo sporu. Dokonce i mně, pravdomluvnému vypravěči, ale přece jen cizímu člověku, se svírá srdce pomyšlením, co zkusila, když přišla druhého dne do Mistrova domku (naštěstí nestihla pohovořit s mužem, který se nevrátil v určenou dobu) a zjistila, že její milý zmizel. Všemožně se snažila vypátrat jeho další osudy, ale přirozeně bezvýsledku. Nakonec se vrátila do své vily. Sotva slezl z ulic a chodníků poslední špinavý sníh a pootevřenými okny pronikl do pokojů neklidný jarní vítr s nahořklým zemitým pachem, roztesknila se Markéta ještě víc než v zimě. Často potají usedavě plakala. Nevěděla, koho miluje, zda živého, či mrtvého. Čím déle plynuly bezútěšné dny, tím častěji, zejména za soumraku, ji přepadal pocit, že je spojená s mrtvým. Nezbývalo, než aby zapomněla, nebo zemřela. Takhle se přece nedá živořit! Musí zapomenout stůj co stůj. Jenomže zapomenout na něho nešlo, v tom byla ta tragédie. „Ano, zase ta stará chyba!” mumlala, když seděla před krbem a upírala pohled do ohně. „Proč jsem jen tenkrát v noci od něho odcházela? Vždyť to bylo šílenství! Vrátila jsem se hned druhý den, jakjsem slíbila, ale už bylo pozdě. Ano, přišla jsem příliš pozdě, jako ten nešťastný Matouš.” Všecky podobné výčitky byly zbytečné: co by se změnilo, kdyby té noci zůstala u Mistra? Cožpakby ho mohla zachránit?