Nebo jsi mě přestal mít rád? Ne, tomu se mi nechce věřit.
Zbývá třetí možnost: poslali tě na Sibiř a zahynul jsi tam.
V tom případě tě snažně prosím, dej mi volnost, ať můžu svobodně žít a dýchat!.. A sama si odpověděla: Jsi přece svobodná… copaktě omezuju? Ale hned namítla: To není žádná odpověď. Nejdřívna tebe musím zapomenout a pakteprve budu volná… Kolem proudili lidé. Neznámý muž zašilhal na lavičku a zaujalo ho, že ta půvabná dobře oblečená žena sedí osamělá.
Zakašlal, usedl na konec lavičky, nadechl se a prohodiclass="underline" „To máme dneska ale pěkné počasí, že?”
Markétka ho zpražila nevraživým pohledem, takže okamžitě vstal a odešel. Tady to vidíš, zavyčítala v duchu svému milému. Proč jsem vlastně toho člověka odehnala? Nudím se a ten donchuán nepůsobil špatným dojmem, když pominu nešťastné slovíčko „že”. A vůbec — proč tady sedím na lavičce sama jako sůva?
Proč nemám žádnou radost ze života? Posmutněle sklopila hlavu, ale hned nato ji zaplavila vlna radostného očekávání a vzrušení. Ano, něco se musí stát! Následovala další vlna a vtom si uvědomila, že je to vlna zvuková. Hukot města přehlušilo blížící se hlasité bubnování, provázené místy falešným troubením. První zvolna míjel mříž parku milicionář na koni a za ním šli další tři pěšky. Pakkrokem jedoucí náklaďáks hudebníky a konečně zbrusu nový otevřený pohřební vůza v něm rakevv záplavě květin. Na plošině stála v každém rohu čestná stráž, celkem tři muži a jedna žena. Dokonce i na dálku si Markéta povšimla rozpačitého výrazu všech, kdo provázeli nebožtíka na poslední cestě. Zejména žena, která stála v levém zadním rohu na plošině, se tvářila přinejmenším podivně. Její buclaté tváře jako by skrývaly jakési pikantní tajemství, které hrozilo vybuchnout, a z uslzených očí vyšlehly občaspotutelné jiskry. Zdálo se, že stačí málo a žena se neudrží, zamžourá spiklenecky na nebožtíka a zeptá se: „Viděl jste to někdy? To je hotová mystika!” Stejně nejistě se tvářili všichni, kdo pomalu kráčeli za pohřebním vozem — bylo jich na tři sta. Markétka sledovala pozorně průvod, zaslechla, jakv dálce doznívá smutné monotónní „bum, bum, bum” tureckého bubnu, a myslela si: To je ale prapodivný pohřeb… a navíc z toho bubnování člověku zrovna srdce usedá. Vážně, s radostí bych upsala duši ďáblu, jen abych se dozvěděla, jestli je živnebo ne… Taky by mě zajímalo, koho to pochovávají a proč se přitom všichni taklegračně tváří. „Michaila Alexandroviče Berlioze,” zaslechla vedle sebe huhňavý mužský hlas, „předsedu MASOLITu.” Překvapeně se otočila a uviděla na lavičce neznámého chlapíka, který si nejspíš tiše přisedl, zatímco byla plně zaujatá průvodem. Zřejmě z roztržitosti vyřkla poslední otázku nahlas. Průvod se zatím zastavil, pravděpodobně ho vpředu zadržely semafory. „Tak, tak,” pokračoval neznámý, „jsou z toho všichni dočista popletení. Vezou nebožtíka, a zatím myslí jen na to, kam se poděla jeho hlava.” „Jaká hlava?” zeptala se Markéta a zahleděla se pozorněji na nečekaného souseda. Byl to mrňouss ohnivě ryšavými vlasy, měl na sobě naškrobenou košili, solidní proužkovaný obleka křiklavou kravatu, na nohou lakýrky a na hlavě buřinku. Z úst mu vyčníval mohutný špičák. Zvláštní bylo, že z kapsičky, kde obvykle muži nosívají kapesníknebo plnicí pero, vykukovala ohlodaná slepičí kost. „Ráčíte-li vědět,” rozváděl zrzek, „dnesráno v Gribojedovově sále kdosi šlohl nebožtíkovi z rakve hlavu.” „Jakse to mohlo stát?” vyklouzlo bezděčně Markétě a vtom si vybavila dva muže v trolejbusu. „Čertví!” odpověděl nenuceně zrzek. „A vůbec, podle mě by bylo nejlepší zeptat se na to Kňoura. Ďábelský kousek!
Byl z toho skandál jako hrom! Jenom nechápu, kdo tu hlavu potřeboval a nač!” Ačkoli byla Markétka plně zaměstnána svými myšlenkami, výlevy neznámého chlapíka ji překvapily. „Dovolte,” zvolala, „jakého Berlioze? To je ten, co o něm dnespíšou v novinách?… ” „Kdo jiný… ”
„A to jdou za rakví samí spisovatelé?” zeptala se s náhlým zájmem, zuby pevně sevřené. „Přirozeně, kdo jiný!”
„A znáte je osobně?”
„Všecky, do jednoho,” ujišťoval ryšavec. „A poslyšte,” její hlaszněl hluše, „není mezi nimi náhodou kritikLatunský?” „Jakby ne,” vykládal ochotně mrňous. „Tamhle na kraji, ve čtvrté řadě.” „Ten blondýn?” zeptala se Markétka s přimhouřenýma očima.
„Má popelavé vlasy… Vidíte, teď zvedl oči k nebi!”
„Ten, co vypadá jako páter?”
„Ano, ten!”
Markétka se už dál nevyptávala a upřeně pozorovala Latunského. „Mně se zdá,” pokračoval s úsměvem ryšavec, „že ho pořádně nenávidíte.” „Nenávidím leckoho,” procedila mezi zuby, „ale nemá smysl se o tom bavit.” Pohřební průvod mezitím znovu vykročil a za ním následovala převážně prázdná auta. „Správně, nemá to smysl, Markéto Nikolajevno!”
„Vy mě znáte?” podivila se.
Ryšavec místo odpovědi vysekl hlubokou poklonu, s buřinkou v natažené ruce. Vypadá jakloupežník, napadlo Markétě, když se pozorně zadívala na svého náhodného společníka. „Já vásneznám,” odsekla suše.
„Odkud byste mě mohla znát? Mimochodem, poslali mě k vám v jisté záležitosti.” Markétka zbledla a odtáhla se.
„To jste měl říct hned,” spustila, „a ne pitomě žvanit o nějaké uříznuté hlavě. Hodláte mě zatknout?” „Nic podobného!” zvolal zrzek. „Co je to za nesmysl, sotva na váspromluvím, hned si myslíte, že váschci zatknout!
Prostě bych sisvámi rád pohovořil o jisté záležitosti.” „Nechápu, o co vám jde?”
Ryšavec se ohlédl a zašeptal tajemně:
„Posílají mě, abych vásdnesvečer pozval na návštěvu.”
„Co to plácáte, na jakou návštěvu?”
„Kjistému slavnému cizinci,” prohlásil významně a spiklenecky zamrkal jedním okem. To Markétu dopálilo.