„Vida, nový typ — pouliční pasák,” řekla a pohoršeně vstala. „Děkuju pěkně za takové poslání!” urazil se mrňousa zavrčel za odcházející Markétkou: „Káčo hloupá!” „Sprosťáku jeden,” zasyčela a otočila se k němu zády. Vtom neznámý začal odříkávat: „,Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město. Zmizely visuté mosty, spojující chrám s obávanou Antoniovou věží… Velké město zmizelo z povrchu zemského, jako by nikdy neexistovalo…‘ Takhle se ztratíte i vy s tím svým ohořelým sešitem a uschlou růží!
Seďte si tady dál na lavičce a škemrejte, aby vám dal svobodu, že takhle nemůžete volně dýchat, a proste Boha, abyste na něj zapomněla!” Markétka zbledlá jako plátno se vrátila k lavičce. Zrzeksi ji prohlížel s přivřenými víčky. „Ničemu nerozumím,” vyhrkla tiše. „Lupínky růže se dají vypátrat, člověkmůže leckam vniknout a leccosvyslídit… že jste podplatili Natašu?… Ale jakmůžete uhodnout, co si zrovna myslím?” Trpitelsky svraštila obočí a dodala: „Řekněte, kdo jste? Která instituce vásposílá?” „Tohle je otrava,” zabručel ryšavec a dodal hlasitěji: „Sprominutím, už jsem vám jednou řek, že mě neposílá žádná instituce. Jen si klidně sedněte.” Bezodmluvy poslechla, ale nedalo jí to a znovu vyjekla: „Kdo jste?” „No dobrá, když to musí být, jmenuju se Azazelo, ale to vám stejně nic neřekne.” „A prozradíte mi, jakjste se dozvěděl o uschlé růži a jakto, že uhodnete moje myšlenky?” „Neprozradím,” odmítl suše.
„Vy o něm něco víte?” zašeptala úpěnlivě Markétka.
„Dejme tomu, že ano.”
„Zapřísahám vás, řekněte mi jen jedno — je živ? Netrapte mě!”„Živ…,” odpovídal neochotně Azazelo.
„Můj bože!”
„Bezkřiku, prosím vás!” zahučel nevrle.
„Odpusťte,” blekotala zkrotlá Markéta, „přiznávám, že jsem na vásměla zlost. Ale uznejte sám, když vásněkdo na ulici zastaví a pozve vásna návštěvu… Netrpím předsudky, věřte mi,” a smutně se pousmála, „ale nestýkám se s cizinci a vůbec netoužím po jejich společnosti… a pak, můj muž… víte, smůla je v tom, že žiju s někým, koho nemám ráda… ale přesto mu nechci kazit život… Nikdy mi neublížil… ” Azazelo poslouchal tu nesouvislou řeč a viditelně se nudil. „Prosím vás, přestaňte,” požádal nakonec přísně. Markétka poslušně ztichla.
„Cizinec, o kterém mluvím, pro vásnení nebezpečný. A nikdo se o vaší návštěvě nedozví, na to můžete vzít jed.” „A k čemu mě tedy potřebuje?” zeptala se úlisně Markéta. „To se dozvíte později.” „Chápu… chce, abych se s ním vyspala,” usoudila zamyšleně. Azazelo cosi zahuhlal.
„Každá žena na světě by si to pokládala za čest,” usadil Markétu a pohrdavě se ušklíbl, „ale musím vászklamat. Nic podobného nemá v úmyslu.” „Co je to vůbec zač, ten cizinec?” zvolala zmatená Markétka takhlasitě, až se lidé ohlíželi. „A co z toho budu mít, když tam půjdu?” Azazelo se k ní naklonil a zašeptal významně:
„Leccos… Můžete využít příležitosti… ”
„Cože?” vykřikla a otevřela široce oči. „Jestli vám dobře rozumím, chcete říct, že se tam dozvím něco o něm?” Azazelo mlčky přikývl.
„Jedu!” zvolala a chytila ho za ruku. „Pojedu kam chcete!”
Azazelo si ulehčeně odfrkl, zvrátil se na opěradlo lavičky, takže zakryl velký vyřezávaný nápisŇura, a prohlásil ironicky: „Sženskými je ale potíž.” Strčil ruce do kapesa natáhl nohy. „Proč tohle svěřili zrovna mně, a ne třeba Kňourovi, ten se umí vemluvit… ”
Markétka ho přerušila s trpkým úsměvem: „Přestaňte mě mystifikovat a trápit hádankami. Jsem nešťastný člověka vy toho využíváte… Cítím, že se zaplétám do jakési podivné historie, ale přísahám, to všecko jen proto, že jste mě nalákal svými řečmi. Hlava se mi točí, ničemu nerozumím… ” „Jenom, prosím vás, bezhysterie,” zašklebil se znechuceně Azazelo. „Vžijte se taky trochu do mé situace. Dát administrátorovi po hubě, vystrnadit jednoho strejdu z domu, někoho postřelit nebo podobně — to je maličkost. Ale bavit se s ženskými o srdečních záležitostech, děkuju pěkně! Už půl hodiny do vásmluvím horem dolem. Takco?” „Pojedu…,” odpověděla prostě Markéta.
„Vtom případě laskavě přijměte tohle,” vytáhl z kapsy kulatou zlatou krabičku a podával ji Markétě se slovy:
„Schovejte ji honem, lidi po náspokukují. Bude se vám hodit. Pořádně jste zestárla za posledního půl roku, to máte z toho trápení (Markétka se zapálila, ale neodpověděla a Azazelo pokračoval). Dnesvečer, přesně v půl desáté, se račte svléknout donaha a potřít si touhle mastí obličej a celé tělo. Paksi dělejte co chcete, ale hlídejte telefon. V deset vászavolám a dám vám příslušné pokyny. Nemusíte se o nic starat, dopraví vásaž na místo a nezpůsobí vám to nejmenší obtíže. Jasné?” Markétka chvilku mlčela a pakpřikývla:
„Ta věcička je z čistého zlata, pozná se to podle váhy. Co se dá dělat, chápu, že si mě kupujete, chcete mě zatáhnout do nějaké podivné machinace a že na to těžce doplatím… ” „Co to má znamenat?” zasyčel Azazelo. „Už zase?” „Ne, počkejte! Dejte sem ten krém!” Markétka pevně stiskla v ruce krabičku a pokračovala:
„Ne, počkejte… Já vím, co mě čeká. Ale dělám to všecko kvůli němu, protože on je má poslední naděje. Jenom chci říct, jestli mě zničíte, že se budete stydět, ano, stydět, protože zahynu ve jménu lásky!” A s hlavou vztyčenou se uhodila do prsou. „Dejte to sem!” zaječel vztekle Azazelo. „Už toho mám dost! Ať sem pošlou Kňoural” „Ne,” vypískla Markéta, až se lidé překvapeně otáčeli. „Souhlasím se vším a jsem ochotna zúčastnit se vaší komedie s natíráním mastí. Půjdu třeba do horoucích pekel! Nic vám nedaruju!” „Jé!” zavřeštěl náhle Azazelo a ukazoval kamsi do dálky, oči vytřeštěné.
Markétka se zadívala na parkovou mříž, ale nic pozoruhodného neobjevila. Otočila se tázavě k svému sousedovi, co ho takvyplašilo, ale bylo pozdě: záhadný chlapíkzmizel. Spěšně sáhla do kabelky, kam těsně předtím schovala krabičku, a přesvědčila se, že je na místě. Na další úvahy už nezbyl čas, a takMarkéta kvapně opustila Alexandrovský park.
20
AZAZELŮV KRÉM
Na jasné večerní obloze visel úplněka probleskoval mezi větvemi javoru. V jeho světle lípy a akáty vykroužily v parku na zemi složité vzory. Třídílné okno v arkýři bylo otevřené a těžkým závěsem se dralo ven světlo. V Markétině ložnici zářily všecky lampy a nemilosrdně odhalovaly obrovský nepořádek, jaký tu panoval. Na posteli ležely pohozené košile, punčochy a prádlo a další zmuchlané prádlo se válelo jednoduše na podlaze spolu s krabičkou cigaret, kterou kdosi v rozčilení zmačkal.
Na nočním stolku sousedily střevíce s nedopitým šálkem kávy a popelníkem, kde ještě čadil nedopalekcigarety.
Přesopěradlo křesla splývala černá večerní toaleta a po celém pokoji se šířila vůně voňavek, smíšená s pachem rozpálené žehličky. Markétka seděla před zrcadlem v koupacím plášti, navlečeném na nahé tělo, a v černých semišových lodičkách. Před ní na toaletním stolku zářily zlaté náramkové hodinky a darovaná krabička: Markéta napjatě sledovala ciferník. Chvílemi jí připadalo, že se zastavily a jsou porouchané. Ve skutečnosti se ručičky posunovaly hlemýždím tempem, jako by se nemohly odlepit z místa. Konečně se ručička přiblížila k půl desáté. Markétka cítila, jakjí srdce splašeně tluče, a roztřesenými prsty uchopila krabičku. Chvilku trvalo, než se jí podařilo otevřít víčko, a uvnitř objevila mastný nažloutlý krém. Zdálo se jí, že páchne žabincem. Konečkem prstu nanesla špetku na dlaň, až to ještě silněji zavonělo bahenními travinami a lesem, a roztírala ho po tvářích a po čele. Šlo to lehce, krém se rychle vstřebával. Když se po několika tazích podívala do zrcadla, upustila krabičku rovnou na hodinky, až se po skle rozlezly praskliny. Zavřela oči, potom na sebe znovu zamžourala do zrcadla a uličnicky se rozesmála. Obočí vytrhané pinzetou do úzké čárky zhoustlo a rozložilo se v podobě černých, pravidelně vykroužených oblouků nad očima, které zezelenaly. Jemná kolmá rýha u kořene nosu, jež se objevila tenkrát v říjnu, kdy Mistr zmizel, se beze stopy vytratila, stejně jako zažloutlé skvrny na spáncích a dvě síťky sotva znatelných vráseku očí. Pleť na tvářích zrůžověla, čelo zbělelo a vyhladilo se a účespovolil. Na třicetiletou Markétu vykukovala ze zrcadla asi dvacetiletá krasavice s černými, přirozeně zvlněnými vlasy, rozpustile se chichotala a ukazovala bílé zuby. Když se dost nasmála, vyklouzla z koupacího pláště, nabrala plnou dlaň mastného, jemného krému a začala si ho usilovně vtírat do kůže. Pleť po celém těle okamžitě zrůžověla a rozzářila se perleťovým leskem. Téměř současně, jako by jí z mozku někdo vytáhl neviditelnou jehlu, zmizela tupá bolest ve spánku, která Markétku trápila celý večer po onom podivném setkání v Alexandrovském parku, svaly na rukou a na nohou zesílily, a přitom se cítila lehká jako pírko. Poskočila a vtom vzlétla kouseknad koberec, ale hned se zaspomalu snášela dolů. „To je věc! To je panečku krém!” volala a zabořila se do křesla. Krém nezpůsobil jen vnější změny. Markétka pociťovala intenzívně každou částečkou svého já radost, která se jí šířila po celém těle jako svědivé puchýře. Připadala si naprosto svobodná a nezávislá. Kromě toho si jasně uvědomila, že se splnilo její jitřní podvědomé očekávání a že navždycky opouští svou vilu i svůj dřívější život. Z minulosti jí uvízla jediná myšlenka na nesplněný úkol, který ještě zbývá vykonat, než se vrhne vstříc neznámému dobrodružství. Táhlo ji to nahoru, do povětří. Jakbyla, nahá běžela z ložnice do mužovy pracovny, téměř se nedotýkala nohama země, tady rozsvítila a zamířila k psacímu stolu. Na vytržený list ze zápisníku napsala kvapně tužkou, velkým písmem a bezškrtů: „Odpusť mi a co možná nejdřívzapomeň. Opouštím tě navždycky. Nepátrej po mně, je to zbytečné. Ze všeho utrpení a žalu, co mě postihly, se ze mě stala vědma. Musím už jít.